Krása pražských prvorepublikových portálů (mizející svět a jeho zapomenutí tvůrci)

Prvorepublikové obchodní portály jsou zvláštním fenoménem. Vyznačovaly se dokonalým provedením, ušlechtilými materiály, funkčností a především nebývalou elegancí. Jejich design byl bez výjimky svěřován špičkovým architektům. V Praze mezi ně patřili často projektanti německého jazyka, většinou židovského původu, jako byl Kurt Spielmann, Paul Albert Kopetzky, Martin Reiner, Ernst Mühlstein a Victor Fürth, František Zelenka a především nekorunovaný král pražských portálů Max Gerstl. Zdatně jim sekundovali Karel Caivas, Ladislav Machoň, Pavel Janák a další. Snad mi čtenář odpustí, že v komentáři k jejich projektům stručně zmíním i často tragické osudy nadaných umělců, jsou-li mi ovšem známy.

První velkoplošné výkladce se v centru metropole objevily už v sedmdesátých letech 19. století, zejména v oblasti tzv. Zlatého kříže. V ulicích Na Příkopě nebo 28. října rostly jako houby po dešti monumentální palácové domy s obchody v parteru. Na místech zatuchlých krámků zářily rozlehlé výlohy, které umožňovaly vystavit naaranžované zboží a poskytovaly průhled do velkoryse řešených obchodních prostor v přízemí a často i v patře. Tuto proměnu dovolovaly především nové konstrukční materiály - železo a beton. Stavby Otto Ehlena nebo Alexe Linsbauera (Haasův obchodní dům) spojovaly noblesní historizující detail s elegancí  subtilní kovové konstrukce.

Velkoplošné výkladce v parteru se objevily překvapivě i u novostaveb - jako byl Ohmannův dům U Huberta v Celetné ulici z přelomu století -, které měly svým pojetím zapadnout do historického kontextu. Jinde byly naopak velkoplošné výkladce nově proraženy do starších domů, často středověkého původu (Rytířská ulice, Václavské náměstí, Národní třída). V evropském kontextu to samozřejmě nebyla žádná novinka, v Bruselu, Paříži i Vídni se obchodní domy s ocelovou konstrukcí a velkými prosklenými plochami průčelí objevily již v devadesátých letech 19. století, v konzervativní české metropoli se však s tak radikálním řešením nesetkáme. Zato se v nově budovaných pozdně secesních palácových stavbách objevuje čím dál častěji motiv velkoměstské obchodní pasáže, která nahradila staré průchody s krámy po stranách. Pasáže se staly symbolem moderní evropské city, byly budovány na výšku dvou pater a umně přisvětlovány sklobetonovými klenbami a kupolemi, jak je známe z paláců Koruna, Lucerna, Hvězda nebo Šupichových domů. Fenoménem se staly kavárenské a obchodní prostory v prvním patře, otevírající se do ulice či pasáže rozměrnými okny.

Slavná - a dnes bohužel stále ještě opomíjená - éra moderních portálů i obchodních interiérů a pasáží v Praze však přišla až v druhé polovině dvacátých let a trvala do začátku druhé světové války. Typickými atributy se staly konstrukce z chromované oceli, ohýbaná skla, skříňové výkladce, markýzy dynamických tvarů, dokonalé firemní označení, často podsvícené nebo iluminované neonovými trubicemi, ušlechtilé materiály interiérů, efektní,  zpravidla nepřímé osvětlení prodejen, dále sklobetonové klenby (patent Verlith), obklady stěn z probarveného skla (opaxit), keramické podlahy (RAKO). O mimořádné kvalitě i nápaditosti návrhů svědčí nejlépe skutečnost, že pražské architekty zvaly i do zahraničí: Machoňův automat Koruna byl dokonce replikován na londýnské Oxford Street!

 

[...]

 

Významnou kapitolu v dějinách moderní reklamy napsala zlínská firma Baťa. Její zakladatel Tomáš Baťa se inspiroval v USA nejen pásovou výrobou, organizací práce, konstrukčním systémem svých staveb, ale i reklamními praktikami. Především sjednotil design obchodů tak, aby byly už z dálky  rozeznatelné. Skeletový systém jeho obchodních domů umožnil použití lehkých obvodových plášťů s průběžnými pásy oken střídajícími se s bílými, opaxitem obloženými parapety. Ty sloužily k umístění sezonních reklamních sloganů, vyrobených z gumových písmen. Skleněné opaxitové desky byly zespodu prosvětleny; svítila i okna, takže celý dům zářil do tmy. To byl nesmírně působivý prvek a není divu, že bílé Baťovy obchodní paláce vzbuzovaly obdiv.

Na podobných principech byl ve druhé polovině dvacátých let postaven i pražský dům na Václavském náměstí. Projekt vypracoval Jindřich Svoboda z Baťovy kanceláře, autorem interiérového řešení byl známý pražský architekt Josef Gočár (po neshodách s Baťou - šlo o spor při řešení obchodní pasáže - se však vzdal autorství). Definitivní návrh ještě firma konzultovala s autorem obdobně řešeného sousedního Lindtova domu arch. Ludvíkem Kyselou. Pražská Baťova stavba se stala na sklonku dvacátých let senzací. Originální byl i systém příčného větrání nebo ochlazování průčelí proudící vodou. Na střeše pak vynikal obří neonový nápis s typickým logem firmy (v původní verzi s hranatým písmem).

Ještě radikálnější byla fasáda domu do Jungmannova náměstí. Zde už na parapetech nebyly reklamní nápisy, takže jsou redukovány na úzké bílé pásy.

Pražský Baťův palác na Václavském náměstí nepatřil zdaleka k jediným avantgardním stavbám této firmy. V podobném duchu se stavělo i v dalších městech po celé Evropě, známé jsou zejména obchodní domy architekta Vladimíra Karfíka v Amsterodamu, Brně, Bratislavě a Liberci (viz Z. Lukeš, Vladimír Karfík vypráví, Revolver Revue č. 42/2000).

[...]