KPRR 28/2004
Vyprodáno
KPRR 28/2004

„Literatura osvobozuje? Ne. V žádném případě. Ani malba. Umění nám nijak nepomáhá, pouze nás konfrontuje s naším otroctvím, nesvobodou, bezvýchodností“ – píše Martin Hybler na úvod své úvahy o knize Smutek a krása Jasunariho Kawabaty, nositele Nobelovy ceny za literaturu v Kritické Příloze č. 28. „Budou se v české Evropě množit soukromá muzea jako houby po dešti? Ujmou se moci kulturní menažeři? Bude ještě víc slimáků a ještě míň zelí?“, ptá se Ludmila Vachtová v eseji, kterou věnovala pražskému výtvarnému dění loňského podzimu. Veronika Tuckerová navštívila výstavu Johna Currina, vypravila se do nově otevřeného muzea Dia:Beacon a také do galerií v brooklynské čtvrti Williamsburg, kterou je dnes možno považovat za "oficiální" alternativní čtvrť: „Ale právě s alternativou je problém. Jak dnes definovat alternativní umění?“ Tomáš Glanc věnoval patnáctý díl své Ruské kroniky Ernstu Něizvěstnému a událostem, které oživily téma vztahu mezi uměním, církví a státem. Milan Pitlach se zabývá architektonickými úpravami, kterými prošel Pražský hrad v posledních letech, a v jeho závěrech převažuje pocit zklamání. Pavla Pečinková recenzuje výstavu Nejskromnější umění v Obecním domě a dvě knihy věnované Janu Zrzavému – nad nimi vyslovuje názor, že „'cesta k duši' je pro současnou kunsthistorii velmi tvrdým oříškem, protože přesahuje rámec jejích standardních metodologických nástrojů“. Kateřina Záhorová analyzuje publikace skladatele a dirigenta Petra Kofroně, Michael Špirit vyzdvihuje knihu Petra Holmana Březiniana. Nad sbírkami Ivana Schneedorfera, Ivana Wernische a J. H. Krchovského si Marek Vajchr znovu „uvědomil, že sebevzdornější gesto autora, který neví nebo si nechce připustit, že zachovat věrnost sobě samému znamená především vzdorovat svým slabinám, a ne opakovat se a žít z podstaty, nemůže vyznít jinak než naprázdno“. Vladmimír Mikulka uvažuje o posledním ročníku Pražského divadelního festivalu německého jazyka, v němž převládaly moderní interpretace klasických děl: „originalita“ se tu ovšem „měnila ve svévoli a domněle překvapivé inscenační postupy nebezpečně blížily novým klišé“. Hana Svobodová a Michal Kosák píší o dalším svazku spisů Richarda Weinera, Anita Pelánová o výboru z textů Maxe Beckmanna, které se péčí Stanislava Kolíbala ocitly v „historickém vakuu“, Zdeněk Lukeš oceňuje monografii Karla Řepy a uvažuje o přestavbách a replikách v české architektuře. Otázka „Ten knedlíček je volný?“, jíž svůj text uvozuje Karel Haloun, nečekaně směřuje k příkladům praxe, s níž se lze setkat v oblasti naší současné knižní grafiky. Petra Schnura zaujala kniha Jana Tesaře Zamlčená diagnóza, která „není ani samolibou recepturou na společenské neduhy, ani exhibicionistickou knihou pamětí, nýbrž vášnivou výzvou k celospolečenské diskusi o tom, co zůstalo přikryto listopadovým sametem“. O tom, že Tesař za své názory ručí svou osobní zkušeností a životním postojem, svědčí i jeho a Vašíčkův text, které uvěřejňujeme v rubrice Dokumenty – mj. pojednávají o jejich společném pobytu ve vězení. Také Jindřich Pokorný se vrací k „předlistopadovým odvráceným dějinám“, tentokrát ve svědectví o vzniku a vydávání časopisu Kritický sborník. Kromě rozhovoru s nakladatelem Karlem Kerlickým najde čtenář v KP RR č. 28 ještě další glosy a redakční rubriku Vytrženo – k ní se tentokrát vztahuje oddíl Ohlasů.