kosti kosti

Když sme to našli, stál sem nad jámou jako vopařenej. Celou svojí vědeckou kariéru sem čekal něco podobnýho. Něco, na čem si udělám méno. A to něco mi leželo u nohou. Apeloval sem na ty chlapy, ty dělníky, co tam pro nás makaj, aby to nezkurvili, aby byli vopatrný. Něco málo se zničilo mechanicky, než sme si všimli, že to je nález. Vono, my to neprojíždíme celý žící a štětečkem, to de hrozně pomalu. A tadle jáma vůbec byla prekérka, Václavák, tam teče škvára, všechno musí bejt honem honem, a tak sme povolali tu mechanizaci. Ale jak řikám, jen sme si všimli, teda všimnul, řikám, chlapi, vokamžitě přesedáme na ty štětečky... no, voni nebyli moc nadšený, ale hned jak sem jim řek, že si na tom udělaj méno i voni, tak byli nadšený. A navíc, večer sme to trochu voslavili. Pozval sem je prostě do hospody, lili sme jak blázni, pivo, tvrdej, že prostě má československá archeologie zase po letech nějakej majstrštyk, sólokapra, jak řikáte vy vod tisku. No, tak to jako voštětečkovali, vočistili prostě vod tý primární nečistoty, co se v tom vejkopu vyskytuje, že jo... no a já to hned za tepla nesu šéfovi, aby se pokochal, ale hlavně aby zhořknul, prte von je línej makat v terénu, a my proto musíme dávat jeho méno do záhlaví při publikaci... no, to je jedno, prostě na to vejral jako tele na nový vrata. Hned sem mazal do laborky, aby to vočistili vod tý sekundární nečistoty. Ta sekundární, ta se vlastně nachází pod tou primární, je jako by hloubš a víc se drží. Ty byli vyvalený, voči navch hlavy, řikaj, Zděnku, na tom si uděláš méno evropskýho formátu. Já, já sem skrovnej, ale tady sem viděl, jako že jó, že maj pravdu. A voni to věděli taky. Tak hned jak to řekli, drželi hubu. Mezitim, než to v laborce vošetřili, zajistili ty různý votisky a hlavně než udělali gipsový vodlitky, mě povýšili. Šéf mě povýšil, prte si myslel, že to je jako protislužba za to uvedení toho jeho ména, no nic, to se pak nějak nestihlo, tim vás prostě nebudu votravovat, touhle taktikou u nás na ústavu, prostě kde nic neni, ani smrt nebere, že jo. Přinesli to, já se na to už těšil, ale eště sem to držel v tajnosti, aby se to jako neprosáklo na veřejnost, no vono se to stejně prosáklo, a já na to koukal a byl nadšenej. Vobracim to, čumim na to ze všech stran, sem nadšenej, ale moc tomu nerozumim. Udělal sem teda zkoušku lakmusákem, z rubu, samozřejmě, abych nepoškodil kresbu, a ta vyšla nějak divně. Tak to fakt bylo. No, zamejšlim se nad tim... von nikdo moc neví, že ta naše práce je vlastně dost podobná kriminalistice. Já dycky koukam na Vacátka a řikam si, tak po straně, chlape, dyk von dělá tu samou práci, co ty. Ja řikám... vostatně Škvoreckej, než mu zakázali publikační činnost, vo tom taky napsal jednu povídku s tim Borůvkou. A Exner, ten při tom dokonce spolupracoval s jednou moc fešnou studentkou z umprumky... nebo to byla Státní grafická škola? No to je jedno, jo. Jak řikám, divný mně to bylo. Volám klukum do laborky, jesi dělali tu zkoušku lakmusákem. A voni, volové, řikaj, že né, že prej zapomněli. Já na to, že takovej nález tu nebyl pár set let a že sou volové. Pak hned volám šéfovi, že to asi nebude z předřímský doby, že s pavloviénem, že to se s nim klidně můžem rozloučit, že to je prostě mladší. A von na to, že to bylo hned evidentní, že pavlovién pozná na první pohled. A já řikám, Milane, dyk tos nemoh poznat, prostě ta kalcifikace těch starejch nálézů kostěnejch, to je jako vodítko toho stáří, dyk to, Milane, prostě vod voka nepoznáš. A von na to, že jako jo, že se to dá jednoduše vycejtit, dyž má čéek zkušenosti. Já mu řikám, jasně, jasně, že jo, a v duchu si řikám, to určitě, ty bejku lysej, tys to tak poznal, no tak řikám, je to tak a pokládam sluchátko do vidlice. Jak tak na ten nález čumim, řikám si, ty vole, dyk ty na to musíš s rengénem! Rengén vodhalí prostě všechno, no zrengénovali sme to, vidim tam vlastně ty vrstvy tý kosti a řikám si, Zdenále, to sou takový vlastně trajektorie existence, křivky, prostě, bytí. Nic se tam ale neujasnilo, jen se to zkomplikovalo. Tak s tim rengénem, to byla vlastně sonda až moc do hloubky. Nejdřív je potřeba jet po povrchu, a to platí u všeho, třeba jak je něco škaredý, tak to nemůže bejt dobrý, vemte si třeba to zkažený žraločí maso, nebo třeba klidně čověka, tam to platí dvojnásob. Nic naplat, jak moc hezky řikal starej Pan Werich, že šaty dělaj čověka. Von už je na pravdě bóží, dej mu pámbu věčnou slávu. Nazvěme to teda metodou „in vivo“. Zdá se to bejt jednoduchý, ale chyba lávky. Každá metoda má svojí pečlivou metodiku a zanedbání jednotlivejch instancí může víst k vošklivý katastrofě. Byl sem takovej nejistej, že něco máme, něco bombastickýho, a že vlastně moc nevíme, co to máme. Jo, to je jako v církvi katolický. Všichni sofort křičej – hned po tom ujištění, že má koule, jak voni na to maj vlastně to křeslo mediaevální s tou dírou, no všichni furt křičej jakože Habemus papam, a já si to vlastně v duchu křičel taky, no ale brácho, co ty víš? Co kdyby byl třeba v hitlerjúgend, nebo třeba tajnej? Fízl komunistickej, samozřejmě. Tak já si řikám, co teď? No, nakonec to bylo ráno moudřejší večera. Přišel sem, měl sem trochu kocovinu z toho večera, sme slavili, chlastali s klukama z laborky. Voni řikaj, teda Venca, Zdenále, in vivo zjistíš hovno s mákem. A já na to, že aspoň to by bodlo. Vtip, samozřejmě. Sme byli všichni žádostivý, jak to dopadne a co to vlastně je. A Venca řiká, bejku, zkusil bych na to metodiku tědle antropologickejch symbolů. A já na to, Venco, ty seš vožralej, co, zkárovanej a nachcanej jako hovado. A von řiká né né né, to prostě znamená, že se na to podiváš vokem nezaujatym, vokem vobjektivnim. Na ty vyobrazení. Kamaráde, ty vobrázky, ty sou směrodatný. Třea tam bude něco, co tě přivede na stopu. Řikám si, lakmusák zklamal, rengen zklamal, in vivo zklamalo, tak zkusim tudle analýzu per symboles. Prostě hned ráno sem na to vlít, seřadim si to vedle sebe, těch deset kousků, a vokamžitě vidim souvislosti. Dokonce písmena. A vedle písmen něco, co vypadá jako banány. Volám šéfovi a řikám mu Mejlo, to nebude ani doba římská. A von na to, Zděnku, to bylo jasný vod začátku. A já prej, jaks to jako poznal. A von, že se to jako pozná na první pohled. No prostě, praštil sem mu s telefonem a tak nějak vnitřně se zatvrdil. Von sám eště přileze, né abysem mu všechny pokroky hned za tepla servíroval. Jak řikám, zatvrdil sem se, srdíčko vokoralo, jak se to někdy stává. Prostě mi sebral vítr z plachet. Sednu ke stolu, uplně deprimovanej, zapálim si žváro, to se u nás na ústavu samozřejmě nesmí, klepu do krabice s nějakejma středověkejma střepama, prostě mi bylo všechno jedno, jak sem tak byl na dně. No ale pohled mi samozřejmě zabloudil na ty kosti. Řikám si, banány, banány, banány... Cui bono? Cui bono prostě? A už tehdá sem byl vlastně kousek vod toho rozlousknutí, maličkej kousíček, vlastně mi chyběl jeden jedinej logickej článek do tý mojí archeologický úvahy. No co, čověk se nad to musí povznýst, ne? Trochu tomu vodpustim, řikám si a du přes to. Hned to další, to byli ty rytíři. Hned si řikám, Zdenále, středověkej mistr jakejsi, pod elektronovym mikroskopem sem kromě teda těch vrypů vobjevil eště českýho lva na falanze, ten není moc vidět, prte nebyl vybarvenej a jak sme to tak konzervovali, tak na to sou přísný zákony a hrozej za to tuhý postihy, dyž to čověk poruší, tak ten zůstal vlastně bílej, teda bílej, no prostě v barvě tý kosti. A ten lev měl jako jen jeden vocas a stál jako by na čtyřech, jak to lvi dělaj, dyž nejsou vyvobrazený na žádnym státnim ani jinym znaku nebo tak. No a ten lev má jen jeden vocas.

[...]

(Revolver Revue č. 68/2007)