Komar a Melamid: inteligentní zábava s otazníky

(Na úvod rozhovoru s Vitalijem Komarem)

 

Pokus o stručnou slovníkovou charakteristiku výtvarných umělců, kteří jsou dnes v USA považováni za nejznámější představitele někdejšího ruského kulturního undergroundu, by mohl vypadat například takto:

Vitalij Komar (1943) a Alexandr Melamid (1945) – dvojice autorů, kteří patřili k průkopníkům ruského výtvarného postmodernismu. Počátkem sedmdesátých let stáli u zrodu soc-artu, v osmdesátých letech je proslavila série prací Nostalgický socialistický realismus, v níž kombinovali náměty z komunistické ikonografie s citacemi slavných obrazů minulosti. Společná díla vystavují od roku 1965 (Kompozicija s russkimi medaljami, Kompozice s ruskými medailemi, 1965).

Podobně jako Ilja Kabakov, Viktor Pivovarov nebo Dimitrij Prigov rozpracovali počátkem sedmdesátých let koncepci fiktivního autora – svérázné postavy (personažnyj avtor: tradicionalista v epoše modernismu Nikolaj Buchimov či abstrakcionista 18. století Apelles Ziablov), z jejíž perspektivy je líčen příběh nebo jev; tato postava nově naplňuje a zároveň paroduje koncept „malého“ či „zbytečného“ člověka v ruské a sovětské literatuře. Roku 1974 byli K. a M. mezi čtyřiadvaceti účastníky Buldozerové výstavy v Moskvě –- expozice avantgardního umění pod širým nebem, kterou na pokyn úřadů srovnaly se zemí buldozery. O dva týdny později se účastnili se sedmdesáti dalšími umělci druhé výstavy pod širým nebem v Izmailovském parku, nazývané „ruský Woodstock“. Roku 1976 se konala jejich první zahraniční výstava v Ronald Feldman Fine Arts Gallery v New Yorku, díla musela být ze SSSR propašována. V roce 1978 K. a M. emigrovali přes Izrael do USA. Koncem 20. století pracovali na řadě projektů se sociologickým podtextem – po příjezdu do New Yorku začali obchodovat s dušemi, které vykupovali od různých osobností a pak znovu prodávali. Po zániku SSSR navrhli prostřednictvím časopisu Artforum (č. 5/1992), aby umělci z celého světa „spolupracovali“ se sovětskými pomníky a přetvářeli je do nových podob, aby již nebyly nekriticky uctívány, ale ani zničeny a odstraněny. Sestavovali podle sociologických průzkumů „nejoblíbenější“ a „nejméně oblíbené“ obrazy podle vkusu různých národů (The People’s Choice), do konkurzu na rekonstrukci území zničeného World Trade Centra v New Yorku navrhli roku 2002 plán farmy s volně se pasoucími krávami. „Tvořili“ obrazy společně se slony malujícími choboty na plátno, vystavovali fotografie Moskvy pořízené opicí. V knize Stichi o smerti (Básně o smrti, rusky 1999) v osmdesátých letech sestavili soupis aforismů o životě a tvorbě, v němž se hlásí k „přízraku eklektismu“, obcházejícímu Evropou.

 

K následujícímu rozhovoru, který se uskutečnil v dubnu roku 2003 v New Yorku, bude snad užitečné dodat ještě několik informací a poznámek.

Mluvili jsme (střídavě rusky a anglicky) pouze s jedním z obou autorů a zdá se, že jediným důvodem nebyla uváděná Melamidova nepřítomnost ve městě: Komar často vystupuje jako představitel „oddělení pro styk s veřejností“ a hovoří i za svého spoluautora, čímž nepochybně dochází ke zkreslení dvojčlenné „autorské pozice“. Příznačným rysem rozmluvy s ním je dojem, že odpovědi jsou předem přichystány či již byly v minulosti „vyzkoušeny“ a že některá z nich zazní, ať se zeptáte na cokoliv, a to dokonce opakovaně.

Komarova praxe v prezentaci vlastních děl a stanovisek je po třiceti letech aktivní veřejné činnosti obrovská. Myšlenkové důrazy a způsob ironické rétoriky se přitom mění. Pro současný stav se zdá být typická hra na stárnoucího rekapitulujícího umělce, který začíná skládat účty. Mluví o příklonu ke spiritualitě a zájmu o duši v souvislosti s blížící se smrtí a do rámce jakési generální zpovědi zahrnuje přiznání, že společně s Melamidem způsobili likvidaci celého duchovního proudu v ruském neoficiálním umění. Podle této nabubřelé teze Komar a Melamid coby úspěšní a na západ orientovaní postmodernisté vytlačili z uměleckého kontextu autory, kteří neobstáli v konkurenci, nijak zvlášť se neproslavili a jejich linie duchovní avantgardy zůstala nerozvinuta. Jmenuje opakovaně tři jména – Michail Švarcman, Vladimir Vejsberg a Lydia Mastěrkova. Jsou to umělci o patnáct až dvacet let starší než Komar s Melamidem, nestoři ruské neoficiální výtvarné scény, rozvíjející abstraktní výrazové prostředky zakladatelů avantgardy. Mastěrkova pracovala převážně v žánru abstraktního expresionismu, koláže, zdůrazňovala výrazové možnosti barev a významně ji ovlivnilo staroruské umění. Navazovala v mnohém na okultní hermetismus Kazimira Maleviče, její jednoduché tvary navozují ideu „nebytí“ i mystérium nekonečného vesmíru. Švarcman je představitel radikálního mystického a ezoterického proudu v poválečné ruské avantgardě, zabýval se například tajemným projektem otisků lidské bytosti ve smrti („ieratury“). Vejsberg bývá považován za patriarchu moskevské metafyzické školy v malířství, v šedesátých letech vytvořil minimalistickou koncepci „bílého na bílém“. Jeho transcendentální malířství se opírá o ideu klidu, „neviditenosti“, spirituálního světla a o duchovní podstatu viditelných jevů, založenou na kombinaci zručnosti a inspirace, přístupu smyslového a racionálního.

Není pravda, že by tito autoři byli zcela zapomenuti dějinami umění a jejich dílo zůstalo stranou pozornosti, ačkoliv osud jejich tvorby je jistě nesrovnatelný s komerční prosperitou Kabakova či Komara a Melamida. Nicméně Švarcman vystavoval v Německu, Švýcarsku, Itálii, Anglii, Vejsberg ve Francii, v Německu, Rakousku, v USA, Švýcarsku, Finsku, v Itálii. Především ale nelze souhlasit s tím, že by Komar a Melamid nyní nějakým způsobem rozvíjeli estetické a duchovní dědictví těchto abstraktních umělců, jak tvrdí mj. v následujícím rozhovoru. Ve svých současných kompozicích zobrazují a propojují základní symboly jako je kříž, šesticípá nebo pěticípá hvězda či svastika. Lze v tom pochopitelně vidět analogii s operací, kterou oba umělci provedli se socialistickým realismem, když dovedli v rámci soc-artu do radikálních konců jeho sklon ke „klasičnosti“ a „romantismu“, malovali Stalina obklopeného múzami, ve stejné póze jako zachytil roku 1812 Jacques-Louis David Napoleona, sovětský Kreml se pro ně stal pohádkovou zaslíbenou zemí ztvárněnou sytými olejovými barvami v honosném stylu atd. Tím skutečně došlo k jakési ironické, nicméně důsledné realizaci estetického a ideologického potenciálu stalinistické verze socialistického realismu. Jinak je tomu u cyklu symbolů, které působí spíše jako poněkud mechanické operace založené jednoduše na kombinaci obrazců a frekventovaných znaků zatížených historickými konotacemi. Pokud bychom se pokoušeli uvěřit, že Komar a Melamid rozvíjejí spirituální tradice poválečné avantgardy, vycházelo by z toho, že důsledným rozvinutím těchto tradic je ekumenický mišmaš archaických znaků, vhodný snad na letáky OSN. Tolik neúcty si ovšem v ironických parafrázích na plátnech Komara a Melamida nevysloužili ani prodejní portrétisté Stalina s Vorošilovem. Pravděpodobnější je, že novému „symbolismu“, jak oba umělci svůj nynější styl nazývají, vévodí jednoduchý nápad malovat jednoduché koncepty, nápaditě a vesele si s nimi pohrát a vybavit je také nějakým vtipným či jímavým komentářem. Názor, že postmodernismus vytlačil z umění upřímně míněnou spiritualitu, má své opodstatnění. Zvolený způsob „kompenzace“ či dodatečné realizace nerozvinutých trendů ovšem nepůsobí vůbec věrohodně, určitou míru důvtipu snad lze přiznat jedině legendě, která k tomu byla vymyšlena.

Slovní zdůvodnění jsou neodmyslitelnou součástí všeho, čím se Komar a Melamid zabývají. Jejich billboardy, dopisy Jelcinovi, veřejná prohlášení, vystoupení a interview, interpretace vlastních děl, to všechno patří ke stylu těchto úspěšných účastníků art-byznysu. Nelze jim upřít autorství mnoha nápaditých, bystrých a vtipných myšlenek a uměleckých akcí, ačkoliv zároveň mohou vzniknout i pochybnosti, zda a nakolik můžeme jejich inteligentně konstruovaná lapidária považovat za podstatný projev současného umění.

 

Zájemcům o podrobnější obeznámení s tvorbou Komara a Melamida nabízíme stručnou bibliografii statí, monografií a katalogů:

Robert J. Coontz: „Last One Out, Get the Lights.“ The Sciences 34, 1994, č. 3.

Umberto Eco: „Bevente Breshnev Cola.“ L’Espresso 7. 3. 1976.

Steven Erlanger: „Mocking socialist Realism to Save It.“ The New York Times, 3. 8. 1993.

Jamey Gambrell: „Russian Artists Go to Jail.“ Art in America 80, květen 1992, č. 5.

Herbert Gold: „In Russian, ,To Be Silent’ Is an Active Verb.“ Playboy 21, říjen 1974.

Valerie Hillings: „Komar and Melamid’s Dialogue with (Art) History.“ In: 1999, Winter

Sylvia Hochfield: „Reviews: Old Symbols/New Icons, Stuart Levy.“ Artnews 93, duben 1994, č. 4.

Komar and Melamid: Death Poems. Madrid, Moriarty Gallery 1988.

Komar & Melamid. Forward by Mark Francis. Essay by Peter Wollens. Edinburgh, Fruitmarket Gallery 1985.

Komar and Melamid: „In Search of Religion.“ Artforum 18, 1980, č. 7.

Komar & Melamid: Painting History. Sydney, Artspace 1987.

Vitali Komar and Aleksandr Melamid: A Retrospective Exhibition. Wichita State University, Edwin A. Ulrich Museum of Art 1980.

Komar and Melamid: We Remember, or So It Seems, Monumental Propaganda. New York, Independent Curators Incorporated 1994.

Ulli Moser: „Bildzitate und Zitatbilder ,HommageDemontage’ als Stil.“ Der Standard 16. 3. 1989.

Melvyn B. Nathanson (ed.): Komar and Melamid: Two Soviet Dissident Artists. Southern Illinois University Press 1979

Carter Ratcliff: Komar & Melamid. New York, Abbeville Press Publishers 1988.

Andrew Ross: Poll Stars: Komar & Melamid’s ,The People’s Choice’. Artforum 33, 1995, č. 5.

Hedrick Smith: „Young Soviet Painters Score Socialist Art.“ The New York Times, 19. 3. 1974.

Noemi Smolik: „70 Years of Revolution“ (interview). Wolkenkratzer Art Journal, listopad–prosinec 1987.

Margarita Tupitsyn: „Distorters of Soviet Reality.“ Last Issue 4 (zima 1987).

Dubravka Ugresic: „Socialist Realism.“ Los Angeles Times Book Review, říjen 1989.

Richard Woodward: „The Perfect Painting.“ New York Times Magazine, 20. 2. 1994.

 

(Revolver Revue č. 55/2004; rozhovor čtěte zde)