Jiří Němec o Zbyňku Hejdovi (výběr z nepublikovaných zápisníků)

Ale také mě svírá úzkost, že miluje-li mě, miluje nějakou jinou mou podobu, a že to ani není má podoba, ani ta vzdálená, ta mezi zrcadlem a tváří. Báseň, myslím si, tak, jak je symbolem a obrazem a přestává mít co společného se svým básníkem, tak je i prostým vyznáním a je s ním navždy spjata. Není to šifra, do níž se básník skrývá, on se vyznává z nemoci duše, snad se vyznává špatně, málo a na nepravém místě, snad ještě nemá dost odvahy...

(Zbyněk Hejda, Nikoho tam nepotkám)

15. XII. 61.

Přečten Zbyňkův text „Nikoho tam nepotkám".

Musím se stát hodným důvěry, kterou ke mně Zbyněk má. Zbyněk sám bude muset jít dál touto cestou. Vyslovit, napsat, co ještě vysloveno, napsáno nebylo. Tato cesta až na kraj je jeho jedinou cestou. Myslím, že by měl psát deník - o všem - o věcech veřejných, vnitřních, počasí, krajině, příbězích, lidech atd.

Snad se touto cestou vyjasní, že právě tam, kde je nyní největší hrůza, tam, že bude největší radost. Orgán největší bolesti je orgánem lásky. (Zdá se mi, že něco podobného jsem četl někde u Klímy, hledal jsem to právě, ale nic jsem nenašel, co by takto znělo; o této myšlence, ať již jakkoli formulované, se ovšem u Klímy najde hodně.)

(První zápisník, s. 72)

 

25. 2.

Nevím, zda bych unesl život básníka. (S tou až chorobnou citlivostí z dětství bych snad měl určité předpoklady - ale vidím-li, co to znamená: jak zápasí třeba Vladimír Holan, nemyslím jen básnicky, ale lidsky - a co čeká třeba Zbyňka Hejdu a čím již také prošel: viz Nikoho tam nepotkám, nevím -.) Ovšem - vím snad ale kam až mne Bůh povede? V každém případě se nechci vzdálit lidem víc, než je to bezpodmínečně nutné; to nejpodstatnější služba bez jakýchkoli osobních nároků a výhrad zůstává na všech drahách k „bodu Omega" stejné. Básník to má ale strašně těžké. (Srv. Klímovo: „Dobré dílo básnické je špatné dílo lidské.")

(První zápisník, s. 147)

 

Zbyněk je tvořící básník, jehož víra je snad srovnatelná s vírou Camusovou. Nemá jistot věřícího křesťana, chce však v každé situaci volit pomoc člověku; přísný smysl pro mravní hodnocení sebe sama, snaha nepředstírat, že ví více, než skutečně ví. Rozhodující v jeho myšlení i praxi mi připadá síla solidarity, síla přátelství. Jeho poesie chce být vyznáním, zná lítost; nechce si nic namlouvat, je plachá - je právě tak jako u Camuse, ještě nedořečená a otevřená.

(26. 7. 62 [...] Nástin ideové posice mé a mých přátel, Druhý zápisník, s. 52)

 

Zbyňkovy verše

(i jeho próza) jsou skutečně subjektivní a skutečně černé - ale proč? Je to dáno jejich pojetím. Jde totiž vždy - a čím je jejich stavba rozsáhlejší, tím více je to patrno - o vyznání, o vyznání viny. Zpovědník není přítomen, neví se, zda je přítomen, pochybuje se o jeho existenci, a snad by bylo lépe mluvit ne o zpovědníkovi, ale přímo o soudci - zůstává však vždy aspoň ta nepatrná možnost, že je tato zpověď přece někde slyšena. Zdá se velmi pravděpodobné, že se vyznání děje před nicotou, že naopak samo zmnoží nic („to by se pak všechno začalo sesouvat"), zároveň je však tušeno, jako cesta k soudu, i když, jak říkám, se někdy jeví tím soudem pouhá upřímnost, neošálené, do posledka si to připouštějící vědomí nicotnosti všeho (v němž jakoby měl básník předstih před ostatními... oni totiž milují atd. a netuší, on ). Co je však mimo pochybu: tato poezie musí být „černá", neboť vyznávám-li se z viny, nebudu přece malovat nejlepší ze všech světů! Jdu-li k soudu a jdu-li poctivě - jako viník, nespekuluji s milostí (ta nemůže být obsažena v prostoru básně). Je to poezie? Je to pravá poezie, psaná na rubu dnešní samozřejmé sebouspokojenosti! Dekadence, morbidita? Nic není dekadentního v nalezení své viny, své smrti a proto i svého života uprostřed davové krutosti současného individualismu!

P. S. Musím něco zpřesnit - neříkám, že se milost nemůže v básni vůbec objevit, ale jen, že se musí objevit napřed někde jinde, aby se mohla objevit v básni!

(22. 6. [1963], [Třetí zápisník], nestr.)

(Revolver Revue č. 58/2005; otištěno v rámci bloku Zbyněk Hejda /2. února 1930/, publikovaného u příležitosti Hejdových 75. narozenin)