Jeden rok s Thomasem Bernhardem

[...]

21. září

[...] Thomas se zmínil o tom, že si už definitivně našel místo, kde chce mít po smrti hrob. Na jihovýchodním cípu pozemku, mezi besídkou a okrajem lesa, tam by chtěl, aby ho zakopali „jako psa“, řekl. Chtěl by tam mít dřevěný kříž, a až se rozpadne, nechce žádný nový. Ani žádný náhrobek, tam, kde bude ležet, musí být půda rovná, nic nemá připomínat jeho hrob. Je to nejméně přístupné místo pozemku, a tam se chce vrátit k přírodě. Kdyby mě trefil šlak, postarej se, abych se tam dostal. Ano, řekl jsem, ale než přijde povolení od úřadů, musím tě nechat u ledu. Bylo by mi milejší, pokračoval jsem, kdyby sis žádost v následujících týdnech podal sám. [...] Kromě toho se už konečně musíš rozhodnout, dosud jsi chtěl ležet v Salcburku, v Henndorfu, na hřbitově v Hietzingu, v Ohlsdorfu a naposledy v Neukirchenu u Altmünsteru. Teď už musí zůstat u tohoto místa. Dobře, tak to tak zůstane, řekl Thomas. Nechci, aby lidi k mému hrobu chodili, tam dole mi to vyhovuje. Jsi pěkně rafinovaný, řekl jsem, když po smrti takhle zmizíš a ještě nechceš mít ani hrob, vynikne tím víc tvé dílo. Ale je to dobré rozhodnutí a hodí se k tobě, vlastně se od tebe nedá ani nic jiného čekat. [...]

 

18. listopad

Jen protože jsem si předsevzal, že po 1. 1. 1973 nenapíšu už o Thomasovi ani řádku, jsem schopen to ještě vydržet.

19. prosince

[...] Thomas vyprávěl, že zhlédl ve Vídni od dvou hodin odpoledne film režiséra Jasného. Jasný ho natočil ještě za Dubčeka, v malé vsi na hranicích Čech a Moravy. Dal mu název „Milí rodáci“ nebo „Rodáci“, řekl Thomas. Vylíčil mi obsah filmu a řekl: To, jak ten film udělal, se ke mně přesně hodí. Velkolepá záležitost. Dívali jsme se na něj v Hietzingu, a já jsem hned po představení odjel. [...] S Jasným jsem prohodil jen pár slov, řekl jsem mu, že se mu povedlo natočit dobrý film. Co jiného jsem mu také měl říct, dodal Thomas. [...]

20. prosince

[...] Thomas mi řekl, že poslal Peymannovi dopis. Napsal mu, o čem mluvili s ředitelem Burgtheatru Klingenbergem a také, že má ve stole revolver a tím že ho odbouchne, nepřevezme-li ve Vídni režii. Klingenberg slíbil, že premiéru uvede na velké scéně. Jednu kulku má i pro Bruno Ganze, neujme-li se své role, a po jedné kulce si schovává pro Bickelovou a Herrmanna, nepůjdou-li do toho s nimi. Doufám, řekl Thomas, že na ně ten dopis zapůsobí, protože jasněji už se vyjádřit nedokážu. [...]

21. prosince

[...] Pak Thomas vyprávěl, co mu řekl Schaffler: Kaut píše o Salcburském festivalu knihu, která vyjde v nakladatelství Residenz a v níž bude hodně fotografií. [...] Kaut mu ještě řekl: Proti Bernhardovi nemám vůbec nic. Původně měl být také žalován, ale byl jsem proti, protože mu nelze nic vyčítat. Thomas řekl, že toho tedy využije, a požádal Schafflera, aby Kautovi vyřídil, že on, Thomas, by byl pro, aby se v procesu nepokračovalo, protože to bude jen sousto pro právníky a novináře. Ať Schaffler Kautovi vyřídí, že on bude v tomto smyslu působit i na Peymanna. Ať každý nese své dosavadní náklady. Schaffler slíbil, že to takhle Kautovi přednese.

24. prosince

Ve tři hodiny přišel Thomas s tetou Hede a s manželi Viktorem a Grete Hufnaglovými. [...] Kolem čtvrté jsem dorazil domů i já. Má dcera Elfriede se zetěm Franzem byli stejně jako syn Karl, jeho žena Johanna a dvouletá dcera Barbara v prvním patře v obývacím pokoji u babičky. V mém pokoji byl Thomas s tetou a Hufnaglovi.

Večer jsme si už naplánovali, a tak se rozvinula veselá debata. V pět hodin měl přijít Ježíšek, protože děti pak měly oslavu ještě doma, ale na to nebylo ani pomyšlení. Čím víc teta Hede naléhala na odchod, tím méně se Thomasovi chtělo. Také Hufnagl a já jsme přispěli svou hřivnou, aby zábava neusnula.

Jak zdivočelé pobíhaly matka a má žena z kuchyně v přízemí do babiččina pokoje v prvním patře a zpět. V půl šesté dosáhla zábava takového stupně, že nebylo těžké uhodnout, že tahle společnost se jen tak nerozejde. Za všeobecného vzrušení si matka ani žena nevšimly, že Wolfi se ještě pořád nevrátil z garáže v Sandhäuslbergu, a když se konečně v 17. 45 objevil, prohlásil jsem: Ježíšek přijde přesně v šest a hosté ho oslaví s námi. Vánoční stromek stál v předsíni a pod ním už byly připravené dárky. Hosté s radostí souhlasili a mé rodině spadl kámen ze srdce, protože v půl sedmé chtěli být můj syn i dcera zase doma. V šest hodin pak zazněla Tichá noc, svatá noc. Thomas a Hufnagl svými nádhernými hlasy všechny přezpívali. Chtěli přidat ještě další vánoční písně, ale já jsem řekl: Pokračování za chvíli nahoře u babičky. Již několik let totiž babička rozsvěcí nahoře u sebe malý stromek a rozdává dárky. U ní jsme pak zazpívali O Tannenbaum. Také letos jsem v rodině razil heslo, že si nebudeme dávat žádné drahé dárky, a tak i hosté byli potěšeni, když jeden dostal gramofonovou desku, jiný po domácku zhotovený stojánek na deštníky, košíček na chleba a já láhev levného sektu. Stejně skromně působil stromek, na kterém viselo jen několik jablíček a vlastnoručně upletených hvězdic ze slámy.

Protože nejsem pověrčivý, nijak mi nevadilo, že se kolem stromku sešlo přesně třináct lidí: Thomas a Hede Stavianiceková, pan a paní Hufnaglovi, má matka, žena, dcera Elfriede se zetěm Franzem, syn Karl se ženou Hannou a dcerou Barbarou, syn Wolfi a já. Kolem půl sedmé nás děti opustily. Jak rády byly má matka a žena, že jsme nezůstali sami.

[...] Nálada byla více než veselá. Hufnagl s Thomasem zpívali vánoční pastevecké písně od Ebensee, dlouhou dobu nebylo možné hovor vůbec nazvat hovorem, protože cokoli chtěli Hufnagl nebo Thomas říci, říkali operními áriemi. Nedokázali jsme se vůbec utišit, jeden se smál přes druhého, babička řekla Thomasovi, že za celý svůj dlouhý život tak veselý Štědrý večer nezažila. Napadlo ji, že letos jí všichni známí nepřáli „požehnané“, nýbrž „šťastné a veselé“ Vánoce. Většina dokonce „v kruhu jejích milých“, a teď se ta přání vyplnila. Viktor Hufnagl a Thomas předvedli scénku, kterou Hufnagl slyšel několikrát od Clemense Holzmeistera v bavorštině: „Bua magst Kutteln“ [Sedláci mají rádi dršťky]. Thomas, který text znal, hrál scénku úmyslně v opačném duchu, takže Hufnagl se ke svým pointám vůbec nedostal. Bez většího přechodu začal pak Thomas předvádět vesnického hňupa, ale tak dobře a přitom umírněně, že se naše veselí nezvrhlo v bohapusté záchvaty smíchu jako jindy. Thomas nás tímto umírněným způsobem dokázal bavit přinejmenším půl hodiny. Sotva měl člověk zato, že v následujícím okamžiku dojde k výbuchu smíchu, opět ubral a tak to šlo ve vlnách sem a tam.

[...] Na všeobecné přání jsme kolem deváté hodiny servírovali dršťky, připravené jako plíčky. Všichni je chválili až do nebes. Nadšení bylo nelíčené, dokonce i teta Hede, která chtěla nejdříve jen ochutnat lžíci, snědla celý talíř. Hufnagl jedl s takovým zápalem, až si polovinu talíře zvrhl do klína a pobryndal si kalhoty. Babička se ženou navařily naštěstí drštěk tři kila, protože každý si dal nakonec tři porce. Dobře se k nim pilo červené magdalenské. Předtím, v osm hodin, se Hufnagl telefonicky omluvil u tety v Neukirchenu, kde ho na Štědrý večer čekali. Po večeři četl Thomas staré recepty z mé kuchařky z roku 1793. Stará němčina a dávno zaniklé obraty všechny znovu rozesmály. Teta Hede si najednou vzpomněla, že nikde nevidí starý zlacený rám, který kdysi Thomasovi darovala, a ptala se, kde je. V truhle, řekl Thomas. V truhle, v truhle, v truhle, v truhle, opakovali jsme s Hufnaglem ve všech tóninách a hlasových polohách a všichni se přidali a zpívali a udiveně opakovali: „v truhle“. Thomas nato předvedl ukázku svého vypravěčského umění. Půl  hodiny mluvil jen o zlaceném obrazovém rámu a o truhle. V každé větě byl humor a v každé se hovořilo o zlaceném rámu a o truhle. Přitom se ani jednou neopakoval a celá souvislá historka dávala smysl. Když skončil, řekla paní Hufnaglová: Škoda, že tu nemáme magnetofon, to by se mělo nahrát. Já mezitím rozlil do skleniček sekt a řekl jsem: Připijme si na dlouhý Thomasův život, pak si nebudeme muset nic nahrávat. Přiťukli jsme si. Teta Hede vyprávěla, jak jednou seděla se svou známou a Thomasem na lavičce v Gmundenu před hotelem Esplanade, před nimi v dáli Traunstein. Stejně jako dneska, řekla teta Hede, Thomas tehdy více než hodinu vyprávěl a vyprávěl. Seděly tam tenkrát se svou přítelkyní a nepromluvily ani slova, protože Thomas vyprávěl a nezastavil se, a také pořád mluvil na jedno téma.

V půl dvanácté se hosté zvesela rozešli. Thomas byl se svou osmasedmdesátiletou tetou od jedenácti hodin dopoledne a bylo udivující, že to vydržela. Ale nikdy jsem ji neviděl v tak dobrém rozpoložení, jednu chvíli se dokonce snažila odpovídat Thomasovi rozpustile ve vídeňském dialektu.

(Revolver Revue č. 59/2005; přel. Radovan Charvát)