Jasnovidec

Inzerát ho upoutal na první pohled. V rubrice Prodám bylo jediné slovo: Knihy. Jako značka telefonní číslo. Stručněji to říct nešlo. David  ihned vyrazil do telefonní budky, protože vlastní telefon neměl. Hlas, který se v sluchátku po několika zazvoněních ozval, patřil staršímu muži, snad úplnému starci.

„Ne, nezlobte se, teď to nejde, necítím se dobře, zavolejte tak za čtrnáct dní,“ ukončil muž rozhovor.

Za dva týdny se opakovalo totéž.

A za dalších čtrnáct dnů rovněž.

Tentokrát je to naposledy, říkal si David, když vytáčel číslo. Kupodivu ho muž neodkázal na později, ale nepříliš ochotně řekl: „No když tedy na tom tak trváte, tak přijďte v pátek ve tři hodiny.“ Bylo pondělí večer. David  si poznamenal adresu na kousek čtverečkovaného papíru a zastrčil ho do peněženky, v níž měl našetřeny tři své měsíční platy, které byl ochoten za knihy utratit. Nebylo mu víc než osmnáct let a žil v zemi, kde čtení knih bylo považováno za zločin. Nedávno byl předvolán na policii, aby vysvětlil, proč si  rovněž na inzerát koupil  cyklostylované knihy o indické filozofii. Policejní důstojník po něm chtěl, aby se připojil ke kolektivní žalobě za neoprávněné obohacování. To odmítl: „Necítím se podveden, za své peníze jsem dostal, co jsem požadoval.“ Poté mu policista nabídl, že ho zavezou domů a knihy od něj převezmou jako doličné předměty. David se zhrozil, že policajt zahlédne jeho sbírku zakázaných knih. Každá druhá nesla razítko knihovny, kde ji ukradl. Většinu volného času trávil objížděním venkovských knihoven, kde byla značná šance, že alespoň někteří autoři unikli pozornosti cenzora. Krást knihy, které přežily čistky v knihovnách a které nebylo možné koupit v žádném knihkupectví, považoval za své nezadatelné právo. Slíbil policajtovi, že mu zítra knihy přinese sám.  Nebylo se tedy co divit, že ho knihy vábily silou, která by v jiné zemi byla směšná.

Když o pár dní později zazvonil u bíle natřených dveří spořádaně vyhlížejícího činžáku, byl zvědavý, co ho za nimi čeká. Nejdříve ucítil pach staroby, potom uslyšel šoupání kroků. Muž, který mu otevřel, byl asi sedmdesátiletý, ale mohl být i mladší, protože čas v této zemi poznamenával lidi rychleji než jinde. Na shrbeném, ale pevně vyhlížejícím těla byla hezká, pravidelná hlava s udivující hřívou bílých vlasů. Výraz tváře byl stejně odměřený jako hlas v telefonu. Z pohledu, jímž ho muž přejel, David vyčetl, že ho svým zevnějškem příliš  nepotěšil.

Usadil se na pohovce a čekal, co bude. Byt byl skutečně přeplněný knihami. Každé volné místo zaplňovaly knihovny a regály plné knih v kožených vazbách.

„Tak o co máte zájem?“ zeptal se muž, když namáhavě dosedl do lenošky.

„To záleží na tom, co mi můžete nabídnout a za kolik.“

„Já nejsem žádný antikvariát. Prodám vám pouze celky. Tady je ruská literatura, tamhle francouzská, italská. Ve vedlejším pokoji zase skandinávská a orientální... Všechno vázané v kůži. To jsem si dal dělat sám. Žádné nápisy nebo tituly však na hřbetu nebo vazbě nenajdete. Nesnáším pozlátka, přesně vím, kde co mám.“

„A kolik byste chtěl třeba za tu ruskou?“

„Tak třicet tisíc.“

„To dohromady nedám.“

„To jsem si myslel hned, jak jsem vás uviděl.“

„A co takhle východní filosofie?“

„Tu mám samozřejmě taky. Tamhle ten regál vzadu.“

„Můžu se podívat?“

„Nebudete na to mít, ale poslužte si.“

Ani mladistvá dychtivost, ani čtenářská vášeň Davida nezaslepily natolik, aby rychle nepostřehl, že regál obsahuje jen pár zajímavých titulů. Zbytek byl většinou brak. Okultní vědy, astrologie, podivná kázání různých guru... Na tom nezměnilo ani to, že byly vázány v kůži.

„Jaká by byla cena toho souboru?“

„Dvacet pět tisíc.“

„To je nad mé možnosti.“

„Já to věděl. Umíte vy vůbec číst myšlenky?“

David si nebyl jistý, jestli dobře rozuměl.

„Ptám se, jestli umíte číst myšlenky?“ V starcově hlase zazněla netrpělivost.

„Ne, to neumím. Nemohl bych si vybrat alespoň pár titulů, které mne zajímají?“

„Už jsem vám řek, že nejsem antikvariát. A navíc jste povrchní člověk. Ani myšlenky číst neumíte.“

David  se zvedl a rozloučil. Stál už na chodbě, když stařec řekl: „Zastavte se příští pátek. Já si to ještě rozmyslím.“

 

Druhá návštěva byla jen volným pokračováním první. Jediný rozdíl byl v tom, že na stole se kupily knihy ze zadního regálu. David  je bral do ruky jednu po druhé. Dojem marnosti a zbytečnosti v něm jen zesílil.

„Už jsem se vás ptal, jestli umíte číst myšlenky?“

„Ptal. Neumím.“

„Já hned poznal, že jste povrchní člověk.“

„A vy to umíte?“

„Samozřejmě, to je začátek duchovní cesty. Můžu zavěsit knoflík na nit a vy uvidíte, jak se pohybuje ze strany na stranu, opisuje kruhy... To je ale jen pouhá sugesce. Knoflík se ve skutečnosti ani nepohne. Tomu však vy nemůžete rozumět. Jste povrchní člověk.“

„Kolik byste chtěl za tuhle?“

„Devět set korun.“

„A za tuhle?“
„Tisíc.“ 

„A kolik stojí tenhle korán?“

„Dvanáct stovek.“

„Tak to se asi nedohodneme.“

„To jsem věděl. Povrchní člověk, který ani neumí číst myšlenky.“

„Promiňte, že jsem vás obtěžoval.“

„Když jste tolikrát telefonoval, myslel jsem si, že máte hlubší zájmy.“

David  se zvedl a zamířil do předsíně. Stařec ho následoval.

„Promiňte, ale zapomněl jsem si tam tašku,“ řekl, když se skláněl k botám. Vrátil se do pokoje, v rychlosti do ní naházel čtyři nejzajímavější svazky a vrátil se do předsíně.

Když scházel ze schodů, takřka se vznášel. Doma knihy zběžně prolistoval a zastrčil je do knihovny. Už se k nim nikdy nevrátil.

 

Stará Huť červen 2003

 

(Revolver Revue č. 67/2007)