Husák trávu nekouřil

Galerie Hlavního města Prahy uspořádala v září 2005 v domě U zlatého prstenu vynikající výstavu. Tvořil ji soubor plakátů, obalů na gramofonové desky, časopisů, knih a brožur z šedesátých let minulého století, který sestavil výtvarný teoretik Zděnek Primus. Svoji  úctyhodnou a pečlivě uspořádanou kolekci nazval The Pope smoked dope (Papež kouřil trávu). Do minulého času posunutá citace z textu newyorského hudebníka a hippieho Davida Peela, jednoho z nejznámějších apologetů marihuany, LSD a „rozšiřování mysli“ všeho druhu výstižně charakterizuje dobu, v níž se na první pohled všichni dočista zbláznili, a to na obou stranách barikády. Na jedné se totiž shromáždili vyděšení a rozhořčení rodiče a na druhé se za zpěvu manter v objetí povalovaly jejich děti, opojené náhle nabytou svobodou. Ve skutečnosti se však „zbláznila“ pouze určitá část společnosti, v drtivé většině mládež, podporovaná hrstkou „dospělých“ nonkonformních myslitelů, pro majoritní společnost stejně nepřijatelných jako vzpurná generace potomků, pohrdající konfekčními jistotami a konzumním způsobem života. Mladí i jejich „nezodpovědní našeptavači“ byli pak s krajní nevolí sledováni a hlučně osočováni pohoršenými rodiči a prarodiči, vyznávajícími právě tyto hodnoty.

Proto je užitečné, že je výstava opatřena ještě podtitulem Rocková hudba a alternativní vizuální kultura 60. let. Přes veškeré sympatie k jakékoli mládeži, revoltující proti měšťáckému žebříčku hodnot, je totiž nutné objektivně přiznat, že onu pomyslnou trávu hulil i tehdy pouze „papež“ některých. To znamená především těch, kterým by za jiných, méně příznivých okolností zkrátka nevyhovoval masový vkus a byli by nepočetnými příznivci okrajové, alternativní kultury. Je ovšem dějinným paradoxem, že právě ta nejkvalitnější rocková hudba šedesátých let se těšila všeobecné oblibě a zcela vytěsnila z předních pozic žebříčků popularity (ovšem že pouze na krátký čas) duchamorný a náhražkovitý  „střední“ proud. 

Výjimečnou atmosféru šedesátých let není nutné posuzovat pouze optikou  těch, kteří je prožili. Hudba a výtvarný jazyk oné doby má dodnes magickou přitažlivost pro velké  množství mladých lidí.

Energii a kreativního ducha tehdejších let lze dosud cítit z historických termínů jako „swingující Londýn“ nebo „kolektivní vibrace“, jakkoli dnes znějí již poměrně vágně. Je to duch, který byl v prvopočátku iniciovaný – velmi zjednodušeně řečeno –  „černou hudbou“ a pánevními piruetami mladého Elvise Presleyho, který kulminoval celosvětovým úspěchem mersey soundu na počátku první poloviny šedesátých let a otevřel dveře rockové revoltě. Duch, který v nejrůznějších a dosud velmi inspirativních transformacích přežívá svůj ideový konec na pařížských barikádách osmašedesátého roku. Který, nahlíženo lokální optikou obyvatel střední Evropy, měl vyvanout se „vstupem armád Varšavské smlouvy“ v srpnu téhož roku. Duch, který z pohledu Američanů nesčetněkrát přežil svou smrt na vietnamských bojištích.

Nejautentičtější hrdinové bojů za tvůrčí svobodu a vyproštění se ze spárů konzumní společnosti  však obvykle bývají těmi nejhoršími zpravodaji z někdejších válčišť. „Kdo šedesátá léta prožil a pamatuje si je, ten u toho doopravdy nebyl“. Tato věta bývá někdy připisována Ericu Claptonovi, jindy zase komusi jinému. V katalogu výstavy Pope Smoked Dope je hned na úvod v přibližně stejném znění vydávána za výrok Paula Kantnera, člena sanfranciské psychedelické kapely Jefferson Airplane.  Již samotná podoba česko-anglicky vytištěného katalogu vypovídá mnoho o síle „šedesátek“.  O dvě generace mladší grafičtí designeři Adam Macháček a Sebastien Bohner tu dobu vystihli velmi dobře, bez ohledu na to, co bylo jejich cílem – zda oslavit její tvůrčí potenciál nebo blahosklonně ironizovat její naivitu a sebestřednost, netrpělivost a neklid. Na více než sto stranách obrazově bohatě vypraveného katalogu nalezneme úvod a stať s názvem A znáš tuhle desku? od Zdenka Primuse, přibližující historický kontext kolekce. Dále obsahuje studii Davida Tippita Americký psychedelický plakát 60. let a esej Jürgena Strucka Rock Around the Cinema o kinematografii ovlivněné hudebním děním. Katalog uzavírají pamětnické reflexe od Vladislava Hendrixe Svobody (Od dospívání k dozpívání) a Jaroslava Foršta (Nevěř nikomu, komu je přes třicet), které popisují osudy příslušníků komunit, žijících v tehdejším Československu rockovou hudbou.

Pokus o podrobnější rozbor katalogu by zabral mnoho místa a musel by překročit ambice těchto řádků, které chtějí  především upozornit na skutečnost, že se výstava o hudebním dění a vizuální kultuře šedesátých let konala. Že byla zajímavě instalována, podmalována citlivě vybranou dobovou hudbou a doprovozena velice pozoruhodným plakátem a katalogem. I když s některými pocity, názory a interpretacemi autorů výstavy jako každý, kdo se považuje jen trochu za znalce zmiňované doby a především její hudby, nemohu souhlasit. V mnoha případech bych třeba volil jiné výtvarné ukázky, hudební doprovod a projekce. Tím ale nechci výkon autora výstavy nikterak snižovat. Existuje zkrátka tolik šedesátých let, kolik mají „vypravěčů“.

Celá expozice byla především velkým zdrojem zábavy  pro pamětníky a zasvěcené, kteří mohli nad nápoji donekonečna probírat, co jim v expozici chybí, co v ní  naopak přebývá a jak by si oni sami představovali takové vyvolávání „ducha doby“. Výstava však mohla být nesmírně cenná i pro ty, kdo „šedesátky“ nezažili a mají potřebu se o nich dozvědět víc, třeba proto, aby líp pochopili některé jejich souvislosti s dneškem. Těm přemýšlivějším může být nápadná přinejmenším výtvarná stylizace některých současných bandů, ale také  resuscitace ještě před pár lety vysmívané kytarové hudby, psychedelických odkazů a  countryových názvuků, prorůstajících do současné hudby a následně do výtvarné podoby obalů jejích nosičů. Tyto sice roztroušené, ale velmi výmluvné indicie by je pak mohly snadno zavést na místa dávných a dnes již polozapomenutých příběhů. Do království flower-power, psychedelického „vylaďování“ mysli, světa folkrockových balad i hněvivě prorockých vizí protestních zpěváků. Připomenout jim naivní hipíckou rétoriku, přes všechnu její prostomyslnost nesrovnatelně důvěryhodnější a čistší než kluzké řeči i těch nejméně zprofanovaných panáků z řad našich volených zástupců.

Jak jsem již řekl, nechci se pouštět do analýzy katalogu ani výstavy samotné a spokojím se s konstatováním, že kdo si jej nekoupil (fascinujících 99 Kč – otázka pro nakladatelství Kant: jak to děláte?), prohloupil a že výstava byla výborná. K tomu připojím už jen dvě věcné a jednu takříkajíc „výtvarnickou“ poznámku.

Na doprovodných projekcích v kině Lucerna se objevilo množství filmů, dotýkajících se  svou estetikou podstaty doby, v níž „papež kouřil trávu“ a soudruh Husák multifiltry v šedohnědé elegantní umělohmotné krabičce. (Šťouraly, kteří by mě chtěli napomínat, že srovnání nesedí a že odpudivý právník spustil svoji normalizaci přece jen o něco později, upozorňuji: U nás bylo a je vždycky všechno trochu opožděné, takže sedí vše!). Některé z promítaných filmů jsou doslova totemovými díly a zůstanou nesmazatelnou daktyloskopickou stopou své doby. Mám na mysli především snímky Yellow Submarine, Performance, Medium Cool, Easy Rider, Blow Up, Pat Garrett and Billy the Kid nebo Gimmie Shelter. Proč mezi ně byla zařazena rovněž hovadina Head s americkými The Monkees, snažící se kostrbatě a trapně týt z poetiky prvních dvou filmů The Beatles, které v programu chyběly, mi ovšem zcela uniká.

Poznámka druhá: Tippitova esej o vzniku psychedelického plakátu je fundovaná, zábavná a přinese jistě mnoho nových informací i těm, kteří se o tuhle problematiku zajímají více než jen povrchně. Na to, že psychedelická estetika žila poměrně krátce (zhruba od roku 1965 do roku 1971), zplodila pozoruhodné množství plakátů a tiskovin, mnohdy překvapivé výtvarné síly. Pro toho, kdo znal převážnou většinu vystavovaných tisků pouze z reprodukcí v odborné literatuře, byl jistě největším překvapením jejich skromný formát a půvabně ledabylé tiskové provedení. Teprve v kontextu velkého počtu vystavených exponátů jsou náhle dobře patrné odlišnosti stylu jednotlivých autorů. Předpokládám, že v takovém počtu u nás originální tisky plakátů z období Love Power a Flower Power dosud nikdy vystaveny nebyly.

Závěrečná „výtvarnická“ poznámka se týká především již mnohokrát skloňovaného ducha doby. Je zajímavé, jak se vlastně do Československa, oploceného ostnatým drátem a střeženého z četných vyvýšených střílen, „protáhl“. U hudby je to poněkud pochopitelnější, neboť ji bylo možno (byť často protivně rušenou) konzumovat na některých rozhlasových stanicích. Šťastnější hudební fanoušky občas nahrávkami obdarovávali jejich příbuzní žijící v zahraničí. Jistý omezený výběr desek bylo možné zakoupit v Tuzexu ve Veletržním paláci v Holešovicích. Právě prostřednictvím obalů desek byli „zasvěcenci“ informováni nejen o panujícím výtvarném a typografické stylu, ale z fotografií „up to date“ vyšašených hudebníků i o módě v odívání. Pomocí takových „vnějších“ zpráv a projevů se mládež pokoušela nelišit od okolního světa. Vzácnou hudbu si od šťastnějších majitelů elpíček a singlů nahrávala na magnetofony, z nichž nejoblíbenější byly Sonet Duo (který je po právu součástí expozice) a přístroje Tesla řady B. Nositelné oblečení se kupovalo v Tuzexu, téměř každá parta měla svého krejčího, který nedostupné zboží zhotovoval podle donesených vzorů. Někdy se do procesu obohacování šatníku zapojovaly také matky parádníků. Nepatřily však k nejoblíbenějším dodavatelům módních novinek, neboť jimi nejčastěji požadovaným honorářem bylo zkrácení potomkova vlasového porostu. Velmi frajerské skupiny mládeže měly dokonce i svoje obuvníky, většinou pracovníky Barrandovských studií, kteří jim zhotovovali na zakázku „chuligánskou“ obuv, často nápadně připomínající škorně z historických filmů, tehdy ostatně hojně natáčených. (Neocenitelným pomocníkem při vzpomínání na hrdinské časy mániček a dobu vzájemné oděvní výpomoci, jakož i svépomoci ve snaze vypadat „jako oni“, je kniha Ivo Marka Pravdomluvní lžou jenom občas, kterou vydalo v roce 2004 nakladatelství Havran.)

Zhruba od druhé poloviny šedesátých let do roku sedmdesát bylo ve vzácných případech možné „na Západ“ vycestovat,  a tak pomalu ale přece přibývaly osoby, které na vlastní oči viděly, jak to v Londýně (!) swinguje, přivážely desky z Německa nebo Francie a někteří se dokonce znali s lidmi, kteří byli v Americe (!!!). Přes všechno tohle navrtávání a naleptávání informační bariéry však u nás psychedelická výtvarná kultura nezdomácněla. Ani skutečnost, že její podoba byla do jisté míry odvozena od secesní stylizace, která by v Čechách mohla být díky Alfonsi Muchovi pochopitelná a vstřebatelná, nepomohla její halucinogenní formě splynout s místním prostředím. Přes skutečnost, že se ony již zmiňované „vnější“ zprávy o výtvarném kontextu s okolním světem (při velmi zběžném ohledání) zdály být „normální“. Ovšem s výjimkou těch, které se přímo týkaly plakátů, časopisů a vůbec tiskovin. V očividném rozporu s tím, že každá druhá střední škola tehdy měla plakát na maturitní ples z  pokroucených „novosecesních“ písem. Podobně  povrchně pochopená nová estetika se sice opatrně prodírala na obálky knih, do časopisecké úpravy i na obaly hudebních nosičů, vše dohromady však působilo jako nechtěně komická a špatně pochopená hra. (Flagrantním příkladem toho, co mám na mysli, mohou být v expozici některé obálky a stránky Mladého světa. Z místní produkce naopak obstojí snad Pop Music Expres.) Výsledky českých a slovenských výtvarníků v drtivé většině případů připomínaly více výstražné cedulky nebo časopisecké inzeráty z dob rakousko-uherské monarchie, a vztahovaly se tak spíš k poetice divadla Járy da Cimrmana než k svobodomyslným kreacím jejich amerických kolegů. V zemi, v níž někteří mladí muži ustřiženými sokolskými holínkami po dědečkovi nahrazovali nedostatková černá kotníčková perka, která s oblibou nosili jejich britští i američtí idolové, se to zdá být dokonce logické. A také to mnohé svérázným způsobem vysvětluje. Nepřekvapilo mě tedy vůbec, že převážná většina exponátů místní provenience nesnese s těmi zahraničními srovnání ani s oběma přivřenýma očima. Čestnou výjimku tvoří pouze plakát pro Plastic People of the Universe od Zorky Ságlové s typografií organizovanou do kruhu, plakát, který je neplagiátorský, neslintá touhou být co nejvíc podobný zahraničním „etalónům“, a přesto mezi ty nejlepší z nich přesvědčivě patří.

Zdá se tedy, jako by železná opona byla velmi účinnou ochranou především před duchem dobového propagačního výtvarnictví. (Úmyslně se vyhýbám označení grafický design.) Výtvarné umění však bylo přes její hrozivý stín se světovým děním přirozeně spjato a dosahovalo v popisované době jednoho ze svých vrcholů. Mělo totiž podivnou „výhodu“ – na rozdíl od propagační, či chcete-li průmyslové grafiky nemuselo opouštět skrýš ateliérů, mohlo celkem nerušeně růst, ukryto před nevraživými zraky politického dozoru, a v relativním klidu také dozrát. Výsledky výtvarníků z oblasti hudebního průmyslu, až na nepatrné výjimky většinou chabé, jde tedy částečně svalit na všudypřítomné ideologické komise a dozory, dohlížející na to, aby práce „pracovníků v kulturní oblasti“ nebyla infikována úpadkovou západní kulturou. Přesto je  nápadně cítit, že psychedelická neosecese u nás nezdomácněla a nestala se přirozeným výrazem doby nejen proto, že uvěřitelných možností, jak ji  využít, bylo žalostně málo. Ani ten největší prosťáček neměl totiž důvod propadnout klamu, že Husák kouří trávu. Nekouřil ji ostatně ani Dubček.

  

P. S. Pro milovníky hudby a výtvarné stylizace tohoto inspirativního dějinného období,  kteří pražskou expozici promeškali, obsahuje přebal katalogu, tvořený složeným oboustranně potištěným plakátem na výstavu, potěšující sdělení. Totiž informaci o tom, že celý projekt (dokonce v rozšířené podobě!) bude reprizován od března do května 2006 v Brně, v červnu až září v Olomouci a od září do listopadu v Liberci.

 

(Revolver Revue č. 62/2006)