Francouzský rok

Březen


* Březen začal přeháňkami. Chvilku svítí slunce, chvilku prší. V jedné ze zahrad kousek od Keranny bázlivě rozkvétá sakura. Několik růžových kvítků na spodních větvích pod prázdnou korunou.


* Rádio France Info právě rozebírá opatření ministerstva zemědělství na pomoc chovatelům dobytka postiženým nedůvěrou konzumentů k hovězímu masu. Pro nespokojené sedláky vláda uvolnila subvence ve výši jedné miliardy a čtyř set milionů franků. President Národního sdružení chovatelů a zemědělců (FNSEA), Luc Guyau, označil postup kabinetu za významný, ale nedostačující.

(Úryvek z knihy.)

* Odpolední zprávy televize F2 upozorňují na přísnou desinfekci všech vozidel přijíždějících z Anglie, která byla zavedena v přístavech okolo kanálu La Manche jakožto prevence vůči epidemii slintavky a kulhavky, šířící se mezi ovcemi v království Jejího Veličenstva.

 

* Noc se opět zkrátila. Při cestě do práce svítalo před čtrnácti dny až na stanici metra Goncourt. Dnes visí šedivá obloha už nad východem z Les Halles. Afričtí zametači v zelených uniformách, štosy nápojů před temnými bary a restauracemi, zásobovací dodávky i poloprázdné uličky tak bez přízračnosti nažluklého světla lamp nabyli omšelé podoby nevyspalých tváří, oprýskaných aut a sudů, hrbolaté vlhké dlažby.

 

* V departementu Alpes-Maritimes, zasaženém sněhovou kalamitou, je podle rádia France Inter už jen třicet tisíc domácností bez elektrického proudu.

 

* O recepční pult se opírá hotelový zákazník. Rozhlasová stanice Nostalgie pouští jednu Gainsbourgovu písničku za druhou. Je tomu přesně deset let, co 2. března 1991 tento hudebník, textař, zpěvák, malíř, spisovatel, alkoholik, vášnivý kuřák gitanesek a provokatér zemřel. Serge Gainsbourg, vlastním jménem Lucien Ginsburg, legenda pařížských lokálů a putyk. Klient listuje v diáři a každou chvilku si zabrouká část přehrávané písničky. Konečně nalezne datum budoucího příjezdu a řekne: „Tak, už to mám. Škoda ho, že se tak brzo upil."

„Hm, kdy přijedete?"

„Dvacátého večer. Ale byl to kanón, skvělý textař."

„Jednolůžkový se sprchou?"

„Dvoulůžkový se sprchou. Člověk se s ním nenudil. Pamatujete na tu sexuální písničku s Birkinovou? Hudební událost a zároveň společenský skandál."

„Budete chtít snídaně?"

„Jistě. Anebo jeho adaptace Marseillaisy v černošském rytmu a s africkým přízvukem. Někteří ho za to chtěli lynčovat. Jiní ho zase zbožňovali. Inu, tak to chodí." Zaklapne notes, povytáhne manžety a upraví si kravatu.

„A vypadal jak klošár."

Podívá se do velkého zrcadla. Perfektně vyžehlené sako a kalhoty, bedlivě zastřižené vlasy, vyholená tvář.

„Ale byl jedním z mála opravdu svobodných lidí. Takže dvacátého večer na shledanou." Vzdychne a zamyšleně pozoruje svůj obraz, odcházející velkým zrcadlem k venkovním dveřím.

 

* V sobotu, 3. března, na stanici France Info prohlásil těsně před obědem ministr zemědělství Jean Glavany: „Ve Francii se zatím nevyskytl ani jeden případ nemoci slintavky a kulhavky u dobytka, ovcí či prasat. Vláda přesto schválila plán ochranných desinfekčních opatření na hranicích s Belgií a v bretaňsko-normandských přístavech. Neboli: Ano rozvážné obezřelosti! Ne panice a psychóze!"


 * Sychravé nedělní odpoledne lne k holým stromům, mokrému chodníku a pustému pískovišti jako hejno krkavců ke staré šibenici. Teprve k večeru zahrada ožije dětskými hlasy. Uprostřed basketbalového hřiště zimomřivě přešlapuje vysoký černoch a pozoruje tři malé kluky, kroužící po betonovém plácku na kolech a tříkolce. Nejmenší je tmavý jak egyptská noc, pleť prostředního září béžovým odstínem pražených mandlí, obličej nejstaršího připomene sněhovou kouli, jejíž panenskou čistotu ruší ojedinělé vrkoče černých kudrlinek, vykukujících zpod okraje zimní čepice.

 

* Dle večerních zpráv televize F2 nesvítí na jihu už jen dvanáct set domácností. „Bez proudu lze vydržet, ale naprosto skandálnícha nepřijatelných bylo těch čtyřicet osm hodin, kdy nám

nefungoval telefon," křičí ze zápraží hezkého domku na obrazovce jakási starší žena v zástěře, aby ji doplnila shodně oděná sousedka: „Ano, poctivě platíme pronájem linky i komunikace a pak se ani nemůžeme dovolat k mladým, jestlipřijdou v neděli na oběd, nebo ne. Takhle to dál nejde!"


* V pondělí ráno France Info oznamuje zákaz vlády dovážet ze zahraničí dobytek a ovce, jakož i transportovat živá zvířata po Francii. V departementech Seine-Maritime, Mayenne, Oise, Vienne a Cher byly již preventivně utraceny a na polích spáleny stovky ovcí importovaných z Anglie. Ministr zemědělství však chovatele ihned ubezpečil, že za každou poraženou ovci od státu obdrží 500 franků, v případě nedobrovolné smrti krávy dokonce 5 000 franků.

Rádio posléze informuje o blokádě hranic a přístavů země rozzlobenými kuchaři a majiteli hotelů či restaurací, požadujících snížení daně z přidané hodnoty z aktuální výše 19,6 procent na úroveň 5,5 procenta, jež státu odvádějí vlastníci bufetů a rychlých občerstvoven typu „fast food". Nicméně článek v Le Mondu z 5. března rozhněvaným kuchařům a hoteliérům přílišnou šanci na úspěch nedává, poněvadž tento vysoký koeficient DPH prý obohacuje státní pokladnu o částku 7,5 miliardy franků ročně, kterou vláda nutně potřebuje k subvenčnímu financování bezbolestného přechodu na 35 hodinový pracovní týden v podnicích s více než 20 zaměstnanci. Navíc, jak noviny napsaly, kuchaři a majitelé restaurací nemohou svůj požadavek zdůraznit efektní akcí. Což znamená dlouhodobou stávkou. Ušlý zisk v soukromém podnikání totiž na rozdíl od často sociálně vřícího státního sektoru nikdo neuhradí.

 

* Slunce se kutálí po modré obloze bez jediného mráčku a citelně hřeje. Ve dvě hodiny odpoledne teploměr na balkoně ukazuje 26 stupňů C. V záplavě teplých paprsků náhle něco zabzučí. Malý čmelák pomalu nalétává do díry pod prahem. Krouží okolo otvoru jako opilá jantarová slza. První pokus skončí brzkým nezdarem. Čmelák usedne na betonový schod těsně vedle odloženého zapalovače a podle všeho nabírá nových sil. Ze zahrady se ozve zvuk smirkového papíru. Domovník Alain čistí lavičku pod lískovým ořechem.

„Musím ji natřít, už je oprýskaná," prohodí a teprve pak kývne na pozdrav. Čmelák zamrská zadečkem a očichá zapalovač.

„Je hezky, co?"

„Jo, jo. Letos poprvé nemám od rána čepici."

„A tady leze letošní první čmelák."

Alain se spokojeně usměje a znovu se pustí do práce. Jantarová slza zabzučí a po neviditelné spirále zamíří k černému otvoru.

O něco později cvakne v kuchyni knoflík a France Info ohlásí rozhodnutí ministra financí Laurenta Fabiusu nesnížit hoteliérům a majitelům restaurací daň z přidané hodnoty, ale pokusit se o fiskální úlevu na jejich sociálních poplatcích. Blokáda přístavů a hranic tím skončila. Potom se z rádia rozčiluje nějaký chlapík, poněvadž vládní zákaz transportu živých zvířat se vztahuje i na koně a ve Vincennes tudíž nebudou dnešní dostihy. Nakonec někde v Pyrenejích rozhlasový reportér vyslýchá starého pastevce, pamětníka poslední velké epidemie slintavky a kulhavky v roce 1946.

„Co jste v rámci ochranných opatření tehdy prováděli?" ptá se novinář.

„Coby, nic. Když to stádo mělo chytit, tak to chytilo. Ty dnešní zmatky okolo nemoci, která ještě ani nezačala, jsou k smíchu."

„Říká se tomu prevence, něco se přece musí podniknout. Podívejte se, jak epidemie řádí v Anglii."

„Co je slabé, musí umřít."

„Když jste ale tehdy přišli o stádo, a nikdo vám ztrátu neuhradil, k smíchu to asi nebylo?"

„To teda nebylo, ale co se dá dělat, takový je život. A vidíte, žiju pořád."

Knoflík cvakne, rádio se odmlčí. Na balkoně stále hřeje slunce. Alain čistí lavičku. Z díry pod prahem čouhá jantarově žlutý zadeček.

 

* Ve středu, 7. března, od ranních hodin France Info šíří tento komentář: „Byť prozatím ve Francii nebyl zjištěn ani jeden akutní případ slintavky a kulhavky, zodpovědné orgány z preventivních důvodů nařídily utratit již 40 000 ovcí. Nejhůře tuto situaci snáší majitelé postižených stád. V departementech Cher a Seine-Maritime proto obdobně jako v Anglii místní správa zavedla telefonní linku důvěry určenou chovatelům, kteří propadají černým myšlenkám. V Anglii už totiž zaznamenaly dva pokusy o sebevraždu."

Televizní stanice F3 dokumentuje současnou situaci v některých farmách reportáží z Normandie, kde po zabláceném dvoře jakéhosi statku a mezi hromadami mrtvých ovčích těl dychtivě poskakují slepice, jež zabitým zvířatům vyklovávají oči. Kousek dál rozpačitě postává dlouhovlasý sedlák v holínkách, džínách a prošívaném vaťáku. Na hlavě mu jako napoleonský dvourohý klobouk trčí do stran vytahaný zrzavý kulich. Zrakem přejede zkroucená těla a vidlemi ukáže na vzdálenou silnici: „Přijeli v sobotu po ránu odtamtud," mávne špinavým nářadím k zatáčce a pokračuje, „jeden mně přečetl dekret. Pak vyskákalo z auta celé komando a během dvou hodin bylo stádo mrtvé. Teď žijeme mezi zdechlinami. Slepice je ozobávají, sedají na ně mouchy, a nikdo nám ještě neřekl, co máme s těma mršinama dělat."

„Přišel jste asi o spoustu peněz?" zeptá se reportér.

To víte, že jo. Ale o to ani nejde. Spíš se pořád nemůžu vypořádat s tím, že během dvou hodin vzalo sedm let práce za své. A zbytečně. Včera tu byl veterinář a z těch nebohých ovcí odebral vzorky. Ráno mně telefonoval, byly naprosto zdravé."

„Tak proč je zabili?"

„Protože jsem je koupil na druhé straně kanálu."

 

* Volební kampaň finišuje. Dnes ležel ve schránce žlutý leták hlavního protivníka současného yerreského starosty, socialistického kandidáta Alaina Bétanta. Tiskovině vévodí tučně vysázené heslo „Yerres pro všechny", pod kterým jsou tyto věty: V průběhu volební kampaně, jež se právě uzavírá, jsem na rozdíl od starosty rezolutně odmítal rétoriku demagogie, klientelismu a nesplnitelných slibů. Což mně mnozí vyčítali, poněvadž si přáli, abych jako můj nejsilnější rival, ale i další kandidáti, oznámil za hlavní cíl svého programu podstatné snížení taxe d'habitation" (daň z bydlení odváděná radnici). Buďme však k sobě upřímní! Hlásat pravdu totiž neznamená, zavázat se ke snížení místní daňové zátěže, ale spíše přislíbit, že udělám vše pro to, aby byly daně sníženy. Právě v tom vidím důležitou nuanci mezi svou pozicí a populistickou rétorikou ostatních kandidátů.

 

* Dopoledne je zamračené, ale teplé. V Keranně panuje ticho všedního dne. Dospělí jsou v práci, děti ve škole, důchodci si doma připravují obědy. Před čerstvě natřenou lavičkou stojí zabodnutá tyč s papírovou cedulí: Pozor, natřeno! Mezi větvemi stříbrného smrku rozverně kličkují vrabci a sýkorky, po basketbalovém plácku špacíruje velký havran. Všechno je, jak má být, a přesto tu něco nehraje.

Osiřelé houpačky, holé stromy, kamenná zeď, lavičky, zelený trávník. Tráva se zelená celý rok. Avšak poprvé po několika měsících poporostla a je daleko hustší než před týdnem. Ano, kulisy jsou zdánlivě stejné, a přitom neustále probíhají nepatrné, ale důležité změny.

 

* Rádio Europe 1 upozorňuje na nesouhlas železničářů z jihu země se záměrem vedení společnosti „restruktualizovat pracovní kapacity francouzských železnic", jak pravil komentátor. Neboli: „Od Pyrenejí po Côte d'Azur díky sociálnímu konfliktu jede pouze každý čtvrtý vlak," jak neshodu mezi ajznboňáky interpretoval hlasatel rádia France Info.

 

[...]