FALEŠNÉ A PRAVÉ OBĚTI A IMUNITA PROMINENTŮ (Filip, Filipová atd.: pořád totéž)


Ta věc pro mne začala někdy na počátku osmdesátých let. V Praze se sestavovalo pražské číslo Tigridova Svědectví. Dohromady je dávali dva moji blízcí přátelé a kolegové z Tváře Jiří Němec a Zbyněk Hejda. Měli při výběru materiálu pro toto číslo volnou ruku, pařížskou redakcí jim byly předány plné pravomoci s tím, že jak číslo připraví, tak i vyjde. Zrovna v tom čase přijel do Prahy Miloš Forman, aby sondoval možnosti točit tu Amadea. Součástí dohody s režimem, na niž kvůli tomu přistoupil (a která mu mimo jiného „nedoporučovala“ sejít se s kýmkoli z disentu včetně přítele z klukovských let Václava Havla), bylo i povinné interview pro Film a dobu se zdejším filmovým Ždanovem Janem Klimentem jako tazatelem – Forman v rozhovoru vyjádřil (či předstíral) své souznění s těmi stránkami tehdejšího režimu, které mu připadaly přijatelné. Zašel při tom hodně daleko a nezastavil se ani před chválou tehdy právě vyrůstajících žižkovských paneláků.
Takové cynické flirtování, taková utilitární licence tváří v tvář poměrům tu tenkrát panujícím mne popudila. (Formanem jsem se dlouho zabýval, už v roce 1969 jsem pro 8. číslo Tváře /jež pak nevyšlo/ napsal kritickou studii o jeho prvním českém období, kterou potom v roce 1990 otiskl Kritický sborník č. 1.) Můj otevřený dopis Miloši Formanovi byl publikován v Informacích o Chartě a odtud ho převzali sestavovatelé onoho pražského čísla Svědectví. Úmluvu o tom, že jim do výběru nebude nikdo zasahovat, Pavel Tigrid dodržel s jedinou výjimkou mého dopisu Formanovi – prý to komentoval slovy: „Má pravdu, ale je to velký umělec.“
Tento velký umělec si své tlusté čáry dělá sám. Nikoho k tomu nepotřebuje. Na můj opakovaný dotaz na tiskové konferenci festivalu v Karlových Varech roku 1990, zda se mu stále ještě líbí ty žižkovské paneláky, mi po delší odmlce odpověděl: „To už je dávno.“

Tenhle vzorec apriorního odmítání reflexe hanebností, jichž se dopustili, čím dál častěji předvádějí i takřka všechny mistrovské ryby mnohem menšího formátu a různí strýcové a kmotři z kulturní sféry jim přitom navlas stejně poklepávají na ramena. Mně se tehdy tak moc nestalo, ale znám dva o dost horší případy, kdy mocenské manipulace zajišťující prominentům imunitu při jejich lumpárnách těžce postihly nevinné oběti.  
Nejprve o široce diskutovaném případu konfidentství česko-německého literárního koryfeje Oty Filipa, jak ho dílem odhalil, dílem potvrdil film Jürgena Möllera a Lubora Dohnala, o kampani proti tomuto filmu vedené potrefenými a spřízněnými dušemi, a o jejich zatím velmi úspěšném pokusu zabránit – v rozporu s původním dohovorem mezi koproducenty – uvedení tohoto filmu v ČT.  
Prologem k zatím jediné české projekci filmu s názvem Smějící se barbar v kinu MAT na Karlově náměstí byl neobyčejně zdařilý rozhovor Petrušky Šustrové s režisérem Dohnalem, otištěný v sobotní příloze Lidových novin dva dny před premiérou, 3. ledna 1998. Režisér v něm uvádí, že zapadlý a filmem znovuobjevený příběh Filipova denunciantství za jeho prezenční služby v roce 1952 (kdy prásknul sedm svých spoluvojáků za to, že s ním v hospodě mluvili o útěku přes hranice, což pro každého z nich znamenalo několik let Jáchymova a zničený zbytek života – jen proto, že Filip sám se chtěl stát vnitrákem) je podán bez emocí, nic není estetizováno, ani v oparu vzpomínky, ale zato důkladně doloženo dokumentárně unikátními materiály z archívů vnitra a soudů. V tom se utvrdil každý, kdo mohl napozítří v přecpané promítací síni film zhlédnout. 
Za situace, kdy zdejší oblíbená byrokratická a bolševická hra na utajování už zcela zparchantěla, můžou vést řeči o úniku informací jen baziliškové. A to se také po projekci při diskusi s tvůrci dělo. Hned v úvodu oznámil zástupce českého koproducenta, že se s filmem neztotožňuje a na obrazovce jej neuvede. Šéf skupinové dramaturgie Josef Platz nepodal žádné vysvětlení, oznámil jen, že se mu film nelíbí a basta. Uvést argumenty tvrdošíjně odmítal. (Platz svůj postoj, potvrzující, že v Čechách ústní dohovory nic ne¬platí, rozvedl až v Otevřeném dopise Vladimíru Justovi v Literárních novinách č. 6 z 9. 3. 1998.) Do diskuse zvlášť neomaleně vstoupil přítomný Ludvík Vaculík, jehož je O. Filip agentem pro Německo - v tomto případě jen literárním (stejně jako je agentem dalších autorů z okruhu Literárních novin či Literárních listů z konce šedesátých let, kteří sami sebe žertovně označují jako „juntu“). Vaculík zcela bez obalu prohlásil: „Právo mluvit o Filipovi máme jen my.“ Jeho „nadutě zasloužilé fotrovství“ (P. Chudožilov) pak bezprecedentně zaútočilo na Filipovy oběti, když o strachu z Filipa, který ve filmu vyjádřil jeden z odsouzených roku 1952, nabobsky promluvil jako o projevu „luzáctví“. Takováto (v daném případě zástupná) verbální agrese vůči oběti post factum má svůj prastarý archetypální předobraz ve výsměšné výzvě Ukřižovanému ve vrcholném momentu Pašijí: „Jsi-li syn Boží, sestup z kříže!“ (Ev. sv. Matouše 27,42). Mám tu zkušenost, že pokud se někdo s tímto vzorem identifikuje, není to bezdůvodně. Hned dalším logickým krokem je totiž nevole nad tím, že zločin nebyl dokonán a nevítaným důsledkem toho je, že oběti mohou promluvit. 
Náš incident však naštěstí nevyzněl takto úplně depresivně. Film totiž při projekci zhlédl i někdejší Filipův spolupracovník a přítel, ostravský prozaik a lexikograf Ivan Kubíček a plně se k tomu, co viděl na plátně, přihlásil. Kubíček totiž nedlouho předtím navštívil pardubické středisko ministerstva vnitra, v němž jsou zainteresované části veřejnosti, to jest lidem, kteří byli předmětem zájmu StB, zpřístupněny – pokud se dochovaly – spisy, obsahující mj. krycí jména konfidentů. Dosti podstatnou část Kubíčkova spisu tvořila hlášení informátora (tajného spolupracovníka) s krycími jmény Farizej a Hamerník, což jsou přiznaná krycí jména Oty Filipa. Je příznačné, že ačkoliv je povinností pracovníků detašovaného pracoviště MV v Pardubicích krycí jména tajných spolupracovníků poškozeným (tj. jejich obětem) rozkrývat, v případě „Farizeje“ a „Hamerníka“ tak neučinili s výmluvou, že pravé jméno konfidenta nezjistili. (Nehledě na Cibulkovy seznamy je v zainteresovaných kruzích rozluštění této tajenky už dávno notoricky známé.) Není to náhodou proto, že je to také skutečnost v dosahu nenechavého Vaculíkova zamjatinovsko-orwellovského „My“? Ostatně Ivan Kubíček kromě kopií stránek s „Farizejovými“ denunciacemi ukázal účastníkům diskuse po filmu i Filipovo negativní lustrační osvědčení podepsané přímo samým tehdejším federálním ministrem vnitra Petrem Čermákem (ve funkci od červnových voleb do konce roku 1992). Normálně takové osvědčení podepisuje subalterní úředník vnitra.  


Události šly za sebou v rychlém sledu. Příští neděli, 11. 1. 1998, uvedla film Smějící se barbar bavorská televize a 12. 1. vyšel v týdeníku Der Spiegel rozhovor s Otou Filipem, který začínal otázkou: „... spolupracoval jste s československou státní bezpečností?“ Odpovědí bylo postupné přiznání, že ano, avšak po spoustě výmluv (zejména na nesnesitelný tlak StB), vytáček a mlžení, které by Filip zjevně rád učinil vlastním obsahem rozhovoru. Tvrdě však narazil na profesionalitu redaktorů. A tak nakonec rozhovor přece jen potvrzuje fakta, obsažená ve filmovém dokumentu, i když úpěnlivá snaha nepřiznat si pravdu o sobě vede někdy k takovým bizarnostem, jako když počet sedmi odsouzených vojínů po denunciaci v roce 1952 se Filipovi zdá příliš nízký, a trvá v rozporu s výrokem soudu, který v roce 1990 rozsudek zrušil, na počtu dvanácti (ach, tak symbolickém). Na závěrečnou otázku, proč se proti tomu, co – na pozadí postupného přiznání se k jednotlivým denunciacím – sumárně označuje za „velkou osočující kampaň“, nebrání právní cestou, Filip odpovídá, že „je příliš skeptický, než aby hledal pomoc a útěchu u justice“. Bylo by bývalo pro všechny, pro nás, pro oběti i pro něho neskonale lepší, kdyby byl propadl této skepsi ve svém životě už dřív.  
V týdnu, kdy vyšel rozhovor ve Spiegelu, došlo bohužel k tragédii, jíž demagogicky zneužili Filipovi zastánci. Syn Oty Filipa Pavel, čtyřicátník, profesor matematiky na elektrotechnické fakultě v Bochumi, zvolil dobrovolnou smrt. V Čechách propukla naprosto hysterická mediální nálada, v níž kdekdo filmaře obviňoval z toho, že zavinili smrt Filipova syna – zcela v duchu zdejšího aktuálního politického úzu, že viníkem není ten, kdo zlo páchá, ale ten, kdo na ně poukazuje. Poznal jsem Pavla Filipa jen letmo, avšak v situaci, kdy právě utrpěl úraz. Snášel to klidně a důstojně a jsem si jist, že jakákoli hysterie mu byla úplně cizí. Ano, je obětí, ale obětí svého otce; už dlouhý čas o něm vše věděl, dávno před otcovým „osočením“ (použijeme-li perfidního výrazu raženého Zdenou Škvoreckou, tristně již vžitého pro ty, kdo o sobě nechtějí znát pravdu a brání se tomu všemi prostředky a za každou cenu). Nebylo mu to vůbec lhostejné, ale nic z toho pro něj nebylo novinkou, ani otcova zatvrzelost. O tom, že sebevražda Pavla Filipa nebyla akcidentální záležitostí, vydala bezprostřední svědectví jeho sestra v dopise otištěném v Süddeutsche Zeitung. Dosvědčuje, že při telefonickém rozhovoru v den sebevraždy neměla dojem, že by se ho film a článek zvlášť dotkly. Ani policie nekonstatovala žádnou spojitost se sebevraždou. Rovněž tak rodiče, kteří média obviňují, nepublikovali text Pavlova dopisu na rozloučenou, takže lze předpokládat, že by asi nevyzněl tak, jak by se hodilo.  
Zato Ludvík Vaculík měl v Lidových novinách Poslední slovo, ve kterém vidí sebevraždu Pavla Filipa jako „biblický [ ... ] očistný příběh, v němž syn svou obětí smazal zděděný hřích [ ... ]. Už proto by se o něm nemělo mluvit.“ Už ani muk, to především, vždyť Ota Filip je nám tak užitečný a neradi bychom o něj přišli, to je ta nejvlastnější Vaculíkova Lest. Jinak to má všechno pomotané, Otec. Syn, hřích „zděděný“ s „dědičným“, takže tento patriarchální kýč víc než co jiného připomíná starého dobrého Pavlíka Morozova naruby. O mrtvých jen dobře, hlavně klid. Ještě se přitom zalže, že autoři filmu nemají žádnou zkušenost s estébáky (potřebnou k tomu, aby se mohli podle L. V. zabývat Otou F.).1)  
Hysterie se však jen tak lehce nedá (ani zchytrale uchlácholit) a zanechává kolem sebe škody, někdy i značné. V malém je to otravování lidí a ovzduší - jako když Petr Uhl napíše drzou (a blbou) lež, že v případu Filip šlo o odvetu za to, že „se rozešel s tvrdým sudetoněmeckým jádrem, které si s ním tak vyřizuje účty“. Nikomu soudnému, kdo není zaslepen politickou a ideologickou nenávistí, nebude asi k víře podobné. že landsmannschaft si jako nástroj své pomsty zvolil ausgerechnet Lubora Meira Dohnala. Takhle sofistikovaně by to snad již jen nějaký Ian Fleming vymyslel. Tohoto výtečného nápadu se hbitě chopili také postižení Filipovi a uplatnili ho ve své apologické korespondenci (například biskupovi a rektorovi Lobkowiczům; přinejmenším od druhého se dočkali na své stížnosti velmi odměřené a zamítavé odpovědi). Stejně odpudivé bylo, když si tím, že připisoval Filipovu sebevraždu „skandálnímu televiznímu pořadu“ přihřál – bez jakéhokoli argumentu – svou antimediální polévku Václav Klaus, běžně k lidským osudům lhostejný.  
Nejvážnější následek měl nejhorší z veřejných výlevů, již zmíněný Platzův Otevřený dopis. 2) V něm vyjádřený přezíravý autoritativní postoj vyústil ve faktickou pracovní diskriminaci Lubora Dohnala, jemuž Platz „za trest“ zastavil už domluvený projekt filmového dokumentu na veskrze nekontroverzní téma.   
A osud Smějícího se barbara? Platz v závěru Otevřeného dopisu oznamoval, že 26. l. 1998 získal jeho německý originál a že tím nastal okamžik. kdy on jako koproducent na něm může začít pracovat. (Není řeč spíše o chuti cenzurovat film, který je přece hotový? Koprodukce se už podle původní ústní dohody omezovala pouze na to, že poskytne filmovou techniku pro natáčení v Čechách.) Ačkoli od té doby uplynuly již tři měsíce, není o dalším Platzově angažmá při výrobě již dávno hotového filmu nic známo. Uvedení filmu v České televizi je nadále v nedohlednu. Justova otázka, čím se to tedy liší od dřívějších cenzurních praktik, nabývá definitivní platnosti a jedna aféra, nikoli mediální, nýbrž ediálně-cenzurní, upadá definitivně v zapomenutí. (Že hranice mezi dramaturgií a preventivní cenzurou ve veřejnoprávní ČT je velice nezřetelná, jsem ukázal už ve svém článku o pořadu Sněží v KP RR č. 9.) 
Obraťme však list a věnujme se – mnohem stručněji – případu, který se zdánlivě od Filipova velmi liší. Ale jen zdánlivě, neboť v něm prominent, rovněž se falešně vydávající a vydávaný za oběť – a velkou částí demagogicky zpracované veřejnosti jako oběť i vskutku vnímaný –, uplatnil vůči oběti pravé analogické metody útlaku. 
Neformální aliance prominentů se tu navíc dožaduje u veřejnoprávní instituce Českého rozhlasu –, aby zamhouřila oči a nerespektovala pravomocný rozsudek nad mužem odsouzeným pro autorský podvod, neboť v titulu společné knihy neuvedl jako svou spoluautorku manželku, s níž se mezitím rozvedl. Jde, jak všichni uhodli, o známého hudebního publicistu Jiřího Černého. Soud o spoluautorství začal ještě před listopadem 1989, kdy byla bývalá Černého manželka Miroslava Filipová pro své signatářství Charty 77 prakticky bez naděje na úspěch. Kauza se však zvrtla, i přesto, že Černý dovedl včas rozeznat dobové trendy a podpisem Několika vět využil politické nabídky pro tzv. šedou zónu; po listopadu pokračoval v dráze úspěšného hudebního publicisty. Soud rozhodl v tomto případě spravedlivě v jeho neprospěch, což ovšem nikterak neumenšilo Černého kariéru. 
Jen nepatrný pokus ředitele Českého rozhlasu Ježka omezit jeho působení v této veřejnoprávní instituci – stalo se tak poté, co v jednom svém diskusním pořadu Černý znovu neomaleně zaútočil na oběť svého někdejšího podvodu – vzbudil takovou bouři rozhořčení, že ředitel musel ustoupit před náporem masy Černého spřízněných duší, jejich rozčilených článků a výhružných dopisů, mj. i od těch, kteří svého času M. Filipovou vyhazovali z rozhlasu (např. nynějšího ředitele stanice Regina a dlouholetého komunisty Michala Novotného). Pojmům se dávají opačné významy, bývalí kádrováci hovoří o kádrování a Černý zase dnes prokazuje svou vděčnost za to, že byl před listopadem některými komunisty trpěn, což teď vydává za svou neohroženost. A všichni dohromady si zchladí žáhu na dávné oběti. (Došlo však už také k metastázi: když Vladimíra Justa, který si při popisu podobných událostí nebere servítek a i ostatní věci nazývá pravými jmény, fyzicky inzultovala za přezíravé lhostejnosti otrlé kulturní veřejnosti herecká skinhvězda David Matásek.) 
Oběť totiž nepřestává obětí být nikdy, a to agresory zvlášť dráždí. (Jeden příklad za všechny: oběť loňského sebevražedného výbuchu v Jeseníku, pyrotechnik-vynálezce Bohumil Šole, byl hned po své smrti s velkou chutí znovu nařčen svým bývalým estébáckým vyšetřovatelem, že v létě 1989 pravděpodobně spáchal atentát na budovu KV KSČ v Ústí nad Labem, a to přesto, že okamžitě po listopadu bylo toto nařčení shledáno nesmyslným, ze strany StB provokativním, a obvinění soudu bylo stornováno. Vyšetřovatel při tomto obnoveném nařčení neváhal vyřknout indicii jako vystřiženou podle Vyšinského teorie nepřímých důkazů: že totiž před budovou soudu byl nalezen vlas jednoho Šoleho přítele a to že činí Šoleho dodnes podezřelým. Stalo se tak 6. 6. 1997 a jak dále psalo útlocitné Právo, které tuto insinuaci otisklo, „bývalý kriminalista, který to uvedl, je dnes v civilním zaměstnání [ ... ], a proto nechtěl zveřejnit své jméno“.)
Popsal jsem tu několik případů nejhorší morální zkorumpovanosti. Odmítněme tuto zkorumpovanost. Odmítněme falsifikátory, kteří se snaží svou lží a intrikami prodlužovat utrpení svých vyhlédnutých obětí až do jejich úplného konce, odmítněme imunitu prominentů a jejich aliance, odmítněme hyeny s jejich hyenismy.
26. dubna 1998 

1) A zhusta bývá vyslovována také předhůzka, týkající se druhého z obou autorů filmu, redaktora bavorské televize Jürgena Möllera: že také jeho jméno je uvedeno v seznamu spolupracovníků StB (zřejmě z doby, kdy na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let působil v Praze jako zpravodaj této televize). Jeho věrohodnost je však na rozdíl od O. Filipa zvýšena tím, že se domáhá spravedlnosti, a to tak, že na Filipa v předmětné věci podal žalobu pro pomluvu. Uvidíme, jak bavorský soud, na rozdíl od těch našich nezávislý nikoli Jen podle jména, rozhodne. Lubor Dohnal Jako signatář Charty 77 poznal před tím, než byl donucen emigrovat, činnost StB zase z jiné stránky, takže o neznalosti nemůže být řeči.

2) „O všem, jako šéf dramaturgické skupiny, rozhoduji já a své důvody nikomu – tím méně veřejnosti – sdělovat nehodlám.“ Důvody jsou přitom patrně jasné: Filip v německé jazykové oblasti uhlazuje cestu i Platzově manželce Edě Kriseové – to musím poznamenat, ačkoli ji mám osobně rád a většinou ji i rád čtu. Také ona patří ke skupině spřátelených autorů kolem Ludvíka Vaculíka. Píšu to s vědomím, že považovat takové rodinkaření za něco přirozeného takřka nikoho nepobouří, zatímco tento můj opačný názor jistě skoro každého.