Esence z Boštíka

[...]

 

 

PS. Oblíbená perlička na závěr:

V roce 1984 psal Peter Kováč v Rudém právu:

„V minulém roce se  v Ateliéru Václava Boštíka zrodil obraz nazvaný Kruh. Zobrazuje kruh na šedavém pozadí. Mohli jsme jej nedávno vidět na výstavě Boštíkových děl v ÚKDŽ v Praze. [...]  Zatímco pro Giotta byl kruh ukázkou řemeslné dovednosti [Kováč v úvodu odkazoval na episodu o Giottovi zmiňovanou Vasarim], snaží se jej Václav Boštík povýšit na umění s velkým U. Ale skutečnost už je taková, že kruh zůstane kruhem. V tomto pojetí nemůže být nic jiného, než dekorativní záležitostí. (sic!) Z Boštíkova rukopisu je sice poznat, že máme před sebou člověka ovládajícího kultivovanou techniku, ale zvládnutí formálních prostředků je jen jednou stranou mince. Celkově totiž obraz kruh i jiná díla (Shluky, Svislé Členění, Vlna, Dělení) vyznívají rozpačitě a dokazují, že jejich tvůrce bloudí v uzavřeném kruhu, že ,objevuje´ cestičky malířství, které se už dávno ukázaly jako slepé. Vždyť právě kompozice s kruhem v nejrůznějších podobách (ostatně výtvarně často rafinovanější a nápaditější) už plně využila raná fáze abstraktní malby.

I další Boštíkova díla jsou opakováním (tu více, tu méně) něčeho, co už bylo a je vývojově překonáno.

[Následuje srovnání s monochromy Yvese Kleina.] Kde začíná šarlatánství Yvese Kleina? Až v nemateriálním období, nebo už v obrazech pokrytých modrou barvou a tedy v té poloze, kam se dostal s odstupem času i Václav Boštík?

[...] Před rokem uspořádalo v Mnichově pražské Art Centrum výstavu Osm pražských malířů, kde vystavoval i V. Boštík. Buržoazní list Frankfurter Allgemeine Zeitung ji označil za ,pravděpodobně nejlepší výběr současné umělecké scény´. Lze to pochopit. Tahle tvorba přece neměla s realismem a socialistickým uměním nic nebo velmi málo společného. Proto bylo třeba za každou cenu potleskem a přehnaným uznáním vytvořit kolem jeho tvůrců aureolu.

 

V roce 2005 psal týž Peter Kováč  v Právu v Boštíkově nekrologu:

„Umění Václava Boštíka patří nedílně k tradici českého umění s jeho imaginativností a lyričností. Jeho vidění světa bylo poetické,  bez racionální strohosti, ale i nahodilé improvizace. Svět se mu v obrazech měnil v novou podobu a za jeho zabstraktněním tušíme něco z reality i nadčasové mystičnosti.

Význam jeho děl jako by programově vyjadřoval název jednoho obrazu z roku 1958: Prostor, hmota a světlo. Tyto základní elementy ho nejvíce zajímaly. Jeho pracovní postup byl uvážlivý. Tvrdil: ,Moje práce se podobá jakémusi ověřovacímu pokusu. Nejprve si stanovím prvky, které by mne měly dovést k určitému výsledku. Po jejich nanesení na plátno se je snažím dostat do takových vztahů, aby vytvořily jednotu. Podaří-li se to, byla moje práce pravděpodobně správná.´

Při vší modernosti vyznává souvislost s historií. Vnitřní barevné záření jeho obrazů se podobá obrazům Mistra Theodorika, kde ze záhybů šatů jeho světců, jako by vycházelo světlo ze samotné barvy. Sám měl velký zájem o románské a raně gotické umění, které ho mimo jiné přivedlo od renesanční prostornosti k plošnému pojetí obrazové kompozice.

[...]

,Nepoznal jsem většího a opravdovějšího člověka, než byl Václav Boštík,´ tvrdí galerista Zdeněk Sklenář, který v jeho ateliéru v posledních dvou desetiletích často pobýval. ,Byl nesmírně výtvarně vzdělaný a jeho moudré úvahy mě často vedly k hlubšímu pochopení smyslu umění´.

Malíř  Vladimír Kokolia na Boštíka vzpomíná takto: ,Koukal jsem kdysi na sgrafita zámku v Litomyšli a odhadoval jsem, která mohla být ta Boštíkova. Věřil jsem, že je poznám podle zvláštní jemnosti a prosvětlení kresby. Myslím, že všichni víme, podle čeho poznat Boštíčka - ta jeho jemnost a prosvětlení se mezitím dokázaly stát naším společným majetkem.´

Na Boštíka vpomíná jako na velmi přátelského člověka i historik umění František Dvořák: ,Pokaždé, když jsem ho potkal, tak se umíval. Vždy milý a zcela nekonfliktní. Začínal jako figurální malíř. Velký vliv na jeho celoživotní směřování mělo setkání s tvorbou Josefa Šímy´.“

Doklad názorového zrání a vnitřní transformace člena někdejší KSČ, anebo  spíš svědectví  cynismu a amorality?

 

(Revolver Revue č. 64/2006)