„Dotýkání“

V souvislosti se vzpomínkami na slavné osobnosti se pokoušejí někteří pamětníci oslavit i sami sebe tím, že s ostentativní ledabylostí prohodí, že si s dotyčnou autoritou mimo jiné dokonce i tykali. Dovolte mně v tomto případě tento fakt naopak zdůraznit, protože pro mě bylo tykání s Andrejem Stankovičem vyjádřením možnosti „dotýkat“ se někoho, kdo mě svojí životní zkušeností v určitém smyslu přesahuje a na koho je přitom zároveň možné si sáhnout.

Opodstatněnost tohoto snad až posvátného vyznání pro mne vyplývá z úcty, kterou jako člověk z jiného společenského kontextu chovám vůči disidentům, jejichž zásadovost představuje trvalou inspiraci principiálního chování, na čemž v podobě mého takto chápaného a tedy nezrušitelného respektu nic nemění fakt, že vnímání mnohých z nich zůstává černobílé – nutno zdůraznit, že stále bytostně – i ve společenském kontextu zbaveném demokratickým zrovnoprávněním všech možných odstínů. V rámci mých přímých i třeba mediálně zprostředkovaných setkání s nimi mě ani v případech až s prominutím „disidentského“ nesouhlasu s jejich postoji neopouští pocit, že se „dotýkám“ soch z duše, masa a kostí, které pojímají život jako materiál k tvořivě celistvému jednání. Jsou jakýmisi autoportréty v přímém přenosu, jsou něčím větším, než čím právě jsou, proto že něco navíc taky vykonali či případně konají.

Moje sblížení s Andrejem pro mě tady zároveň znamená sblížení a tím, co Andrej ztělesňuje respektive zduchovňuje, což je toporný spirituálně-fekální výraz, který by Andrej nejspíš setřel  papírem popsaným svým podvratným úšklebkem, které v průběhu hovoru i své poezie chrlil jako kašna napojená na spodní proudy grotesknosti, jíž zaplavoval suchoprdství všeho druhu. Chvíle s Andrejem posilovaly svaly mého sebevědomí, protože byly potvrzením toho, že například „moje“ filmy – o nichž nebo lépe řečeno „z nichž“ Andrej jako v podstatě první psal – oslovují někoho s takovou mírou svébytné životní a tvůrčí zkušeností. To, že jsem se s Andrejem poznal, aniž bych se s ním znal, bylo pro mne ojediněle bezelstným setkáním, při němž se setkaly ruce připažené u těl, z nichž každé rostlo v tak odlišném společenském prostředí, neboli setkáním, při němž jsem si znovu uvědomil, že není jedno, kdo k nám zrovna promlouvá, protože k nám vždy hovoří i tradice „dotyčného“ člověka, a že bychom i v tomto smyslu měli pamatovat také na vždy budoucí tradici vlastní.

Andreje jsem nikdy nepoznal natolik, abych ho tak jako jeho dlouholetí přátelé oslovoval přezdívkou Nikolaj. Ale na Nikolaje by se stejně tak nerýmovala SMSka, kterou jsem mu poslal po setkání, při němž svým situačním sarkasmem rozleptal moji chvilkovou malodušnost. Myslím, že tato intimní zprávička má své místo i na těchto stránkách, jejichž prostřednictvím se Andrej také stýkal se svými přáteli a čtenáři, bez nichž hy nakonec nebyl tím, čím je. Později jsem se od Andreje náhodně dozvěděl, že SMSky neumí vyzvedávat, takže i proto to nyní zkouším napodruhé: „Vazeny a mily Andreji, mam Te cim dal raději!“  ...a to i díky nečekaně radostnému zážitku z toho, že jsem se tentokrát díky vztahu k Tobě nezalekl ani patosu.

 

S úctou jednou provždy

 

Honza Gogola