Dostojevskij - Trip

Místnost s prostým nábytkem. V ní se nachází pět mužů a dvě ženy. Někteří sedí, jiní stojí, další polehávají na podlaze. Napjatě někoho očekávají.

 

MUŽ 1: (dívá se na hodinky) Tak co je to za bordel! Měl přijít před sedmnácti minutama. Hajzl.

MUŽ 2: Časy se mění. Kdyby před deseti lety přišel dealer o sedmnáct minut pozdě... (pokyvuje hlavou) Mohlo by se stát... i něco hodně nepříjemnýho.

ŽENA 1: No jo....už musí dorazit každou chvíli...

MUŽ 3: (polehává, chytá se za záda, s námahou se protahuje) Áaa...Jde na mě absťák...

MUŽ 4: (zamračeně ho sleduje) Snad jsme se na něčem domluvili.

MUŽ 3: Už mlčim, mlčim...

MUŽ 2: Já nemůžu ... já už nemůžu... čekat! Pět minut a jdu na roh. Na jednu dávku ještě mám...

MUŽ 5: Počkej, nešil.

ŽENA 2: Jak počkej, co počkej?! (křičí) Ty čuráku! Kvůli tobě tady všichni trpíme! Kvůli tomu tvýmu čuráctví!

MUŽ 5: Ale on přijde, určitě přijde, přísahám...

ŽENA 2: Tak dost! Já jdu! Už nečekám ani minutu!

ŽENA 1: Drž hubu. I bez toho tvýho řvaní je to k zblití.

ŽENA 2: Ani minutu! Už ani jednu minutu, kurva, sráči! Oni by chtěli něco novýho! Kreténi! (zamíří ke dveřím).

ŽENA 1: (dá jí facku) Ticho buď!

ŽENA 2: (sedne si na zem a pláče)

ŽENA 1: (bere její ruku a pomalu ji líbá) On nám nic špatnýho nedá. Znám toho zmetka už sedm měsíců.

MUŽ 5: Je to prvotřídní zboží... fakt klasa. Výborně sedne. Protože... je to prostě nový. Bude to super...

MUŽ 1: Ale tys to ještě nezkoušel?! Tak jak to víš?! Že je to super!?

MUŽ 2: Věřit někomu. V naší složitý a rozporuplný. Době. To je. Přinejmenším. Lehkomyslnost.

M3: Ne že bych chtěl nějak panikařit, ale musíme to dobře rozmyslet, že jo – jestli čekat, nebo vymyslet něco jinýho...

M5: Počkejte... ještě chvíli... určitě přijde...

M4: Že já jsem se s váma dával dohromady.

M1: Doprdele! Já už nemůžu dýl čekat! (vstává)

Ž2: (vzlyká) Jdu si pro svýho Geneta.

M1: A já pro svýho Célina! V tomhle smrdutým městě ho prodávaj na každým rohu!

M5: (postaví se ke dveřím) Tak počkat... snad jsme se domluvili... jestli vyměknete ... tak je to celý na hovno...

M1: Nedomlouvali jsme si, že tady budem trčet takovou dobu bez dávky!

Ž2: Už bych jinak dávno četla!

 

Zápasí s M5. Zvolna k nim přistoupí M4 a silou je všechny odstrčí od dveří.

 

M4: Nechápu, proč všichni, kdo berou Célina, Geneta a Sartra, jsou tak nervní?

M1: Do toho ti nic neni, ty debile! (vrhne se na M4, ale dostane ránu do břicha a spadne na zem)

M4: (Poplácává ho po rameni) Dám ti jednu radu, než si vypálíš poslední zbytky nervů, vykašli se na svýho Célina a přejdi na Faulknera.

M1: (kroutí se bolestí) Strč si svýho Faulknera do prdele.

Ž1: (opovržlivě) Faulkner! Toho člověk začne brát a za měsíc je z něj takovej dement jako ty! Víte, jak se v Amsterdamu říká těm, kdo jsou na Faulknerovi a Hemingwayovi? Vzpěrači! Podívejte se na něj, na vzpěrače! Kurva... (fňuká) Tak mě pusť pro tu dávku! Já půjdu a vy se tady dočkáte toho svýho pojebanýho dealera a načtete se, že se z toho poblijete... Pusť mě!

M5: Musí nás na to bejt sedum, chápeš to, sedum... jinak z toho nic nebude... jedině sedum, ne míň... je to kolektivní kousek, nová generace... ale je to skvělý... ještě mi budete děkovat...

M4: (pomalu ho chytá za límec u košile) Dlouho jsem o tom přemejšlel.

Ž2: To vypadá, jako že mu to ještě myslí!

M4: A rozhod jsem se, že jestli tady dealer nebude za deset minut...

M1: Za pět! Za čtyři!

Ž1: Za dvě, kurva! Svině zasraný!

M4: Za deset. Takže jestli nedorazí, tak ty (strčí do M5) nám každýmu vysolíš dávku. Je to jasný?

M5: No...

M4: Je to jasný? Nebo neni? Nic neslyšim.

M5: Jasný...

M2: (vyčítavě) Přátelé! Proč by se z našeho setkání mělo stát něco... nepěknýho? Sešli jsme se takříkajíc dobrovolně, že ano, a chceme dosáhnout... to, no... kolektivní úlet. Tak pojďte normálně počkat a všechno tak nějak dotáhnout do konce. A pojďte se mít rádi.

Ž2: Mít se rádi, ty vole! Já už jsem dvě hodiny bez dávky, a on – že se budeme mít rádi!

M2: Láska dělá zázraky.

M3: Na čem je?

Ž1: Na Tolstým.

M1: (škodolibě) Pěkný svinstvo, do toho už bych nechtěl vlítnout. Tolstoj! (chechtá se) Když si na to vzpomenu, jde mi mráz po zádech.

M2: Tobě se to nelíbilo, kamaráde?

M1: Nelíbilo?! (chechtá se) Jak by se mi to asi mohlo líbit? Tolstoj! Před třema rokama jsme s kámošem narejžovali nějakou škváru... a v Curychu jsme se dost slušně sjeli: nejdřív Céline, Klossowski, Beckett, potom jako vždycky něco měkčího: Flaubert, Maupassant, Stendhal. Druhej den jsem se probudil v Ženevě. Jenže v Ženevě je situace úplně jiná než v Curychu.

 

Všichni znalecky pokyvují.

 

M1: V Ženevě se žádný velký nabídky nedočkáš. Jdu a vidim černochy. Přijdu k prvnímu: Kafka, Joyce. K druhýmu: Kafka, Joyce. Ke třetímu: Kafka, Joyce, Thomas Mann.

 

Všichni se mračí.

 

M1: A co si dáš na absťák? Kafku těžko. Jdu k poslednímu: Kafka, Joyce, Tolstoj. Co to je zač, ptám se? Výborná věc, prej. Tak jsem to zkusil. Nejdřív nic zvláštního. Trochu jako Dickens, nebo Flaubert s Thackerym, potom dobrý, dobrý, hodně dobrý, šílenej úlet, takovej širokej, ty vole, mohutnej, ale dojezd... dojezd byl nechutnej! Fakt nechutnej! (šklebí se) Ani ze Simone de Beauvoir mi nebylo tak nechutně, jako po Tolstým. Nakonec jsem vypad na ulici a dal si Kafku. Trochu se mi ulevilo. Odjel jsem na letiště a v Londýně jsem si dal okamžitě náš firemní koktejl – Cervantese s Huxleym – ten sednul! Potom trochu Bocaccia, trochu Gogola - a dostal jsem se z toho živej a zdravej!

M2: Kamaráde, tak to ti určitě dali nějaký šméčko.

Ž1: Pravej je ještě horší.

M3: Přesně. I když Thomas Mann je taky pěkná sračka. Strašně mě po něm bolely játra.

Ž1: Napůl s Charmsem docela ujde.

M3: No, s Charmsem je všechno celkem dobrý. Dokonce i Gorkij.

M4: Kdo to tady mluví o Gorkým?

M3: Já. A co jako?

M4: Přede mnou o týhle sračce nemluvte. Bral jsem ho půl roku.

Ž1: Proč?

M4: Nebyly prachy. Tak jsem bral sračky.

Ž1: To je mi tě líto.

M4: A nebereš ty náhodou Čechova?

Ž1: (ztěžka se protahuje) Ne. Nabokova.

 

Všichni se na ni dívají.

 

Ž2: No to je ale... pekelně drahý!

Ž1: Já na to mám.

M2: A co. Bereš. Na absťák?

Ž1: To je složitý. Nejdřív půl dávky Bunina, potom půlku Bělýho a nakonec čtvrtku Joyce.

Ž2: Nabokov, to jo! To je pekelně drahá věc. (pokyvuje hlavou) Pekelně drahá. Za jednu dávku Nabokova dostaneš 4 dávky Robbe-Grilleta a 18 Nathalie Sarraute. A co teprv Simone de Beauvoir...

M4: Faulkner je v tomhle dobrej. Víte, co se bere na absťák? Faulkner.

 

 

Všichni se smějí.

 

M4: Co je na tom k smíchu?

 

Otevřou se dveře. Vejde dealer v potrhaném plášti s kufříkem v ruce.

 

DEALER: (stěží popadá dech, nadává) Kurva práce... (pokládá kufřík na stůl, sedá si, prohlíží si díry na svém kabátu) Svině zkurvený... Už je problém i normálně projít městem. Zasranej problém.

M4: Šťára?

DEALER: Ještě něco horšího.

M1: Co může bejt horší než šťára?

M3: (přistoupí a dotkne se kufříku) Celej den v cele bez dávky.

DEALER: (praští ho přes ruku) Nikdy nechodim pozdě ke klientům. Nikdy. Vyrazil jsem přesně jak jsem plánoval – ve třičtvrtě. Po ulici táhne dav ženskejch s transparentem MUŽ – DOBYTEK S ROHEM MEZI NOHAMA. Předehnal jsem je a zahnul za roh. A naproti mně se hrne dav chlapů s transparentem ŽENA – NÁDOBA NA MUŽSKÝ SPERMA. Podruhý už nebylo kam zahnout. Na rohu jsem uvíznul mezi nima. No a... (ukazuje roztrhaný kabát)... hlavně, že zboží je celý... (pomalu otevírá kufřík. Všichni se shlukují kolem stolu. Obsah kufříku zevnitř vyzařuje namodralé světlo: jsou to do řad vyrovnané lahvičky s tabletami. Lahvičky jsou nadepsané jmény spisovatelů.)

Ž2: No tohle...teda...

DEALER: Co je?

Ž2: Ne, nic...

DEALER: Takže. Objednali jste si kolektivní. Mám tady čtyři nový. První. (vyndavá lahvičku) Edgar Poe. To je hodně velká síla. Ale dojezd je těžkej. Přes Šolochova a Solženicyna.

 

Všichni se štítivě zamračí.

Ž1: Ani za nic.

DEALER: Druhej. Alexandr Dumas. Lehkej nářez, ale zato dlouhej. Ten je pro... kolik je vás?

M5: Sedum... je nás...sedum.

DEALER: (překvapeně) Sedum?

M5: Jo, sedum. Ostatní maj... finanční problémy...

DEALER: Tak co mlčíte jak oslové? Sedum! Dyť jste si objednali pro dvanáct lidí! Dumas je pro dvanáct! A Rabelais ten je dokonce pro šestatřicet. Platonov pro šestnáct. Sedum! Pro sedum já nic nemám...á, tady je něco pro sedum. Dostojevskij.

Ž2: Dostojevskij?

M3: A...to je co?

DEALER: Skvělá věc. Nejnovější modýlek . A dojezd je snadnej: přes Hamsuna.

Všichni se s úlevou zavrtí.

M5: A cena?

DEALER: Cena je standardní.

Ž2: Já si možná koupim to svoje...

Ž1: Toho svýho si ještě užiješ.

M4: Proto jsme se tady nescházeli.

M1: Ale kdo ví, co to je – Dostojevskij? Možná je to taková sračka jako třeba Gorkij!

DEALER: Tak aby bylo jasno. Já svým klientům sračky nenabízim. To si zapamatujte. Buď si to vemte, nebo jdu dál. Mám ještě tři kšefty.

M5: Tak co, berem to?

DEALER: Počtete si a poběžíte pro další dávku. Budete mi děkovat.

M4: Berem Dostojevskýho.

 

Všichni vyndavají peníze a dávají je dealerovi. Dealer otevírá krabičku a klade každému do úst po tabletce.

 

DEALER: Šťastnou cestu.

VŠICHNI: Mějte se tu pěkně!

 

Všichni se propadnou do prostoru Dostojevského románu „Idiot“ a stanou se postavami románu. Ocitnou se ve velkém, přepychově zařízeném přijímacím pokoji. Jsou v něm: Nastasja Filippovna, kníže Myškin, Gaňa Ivolgin, Varja Ivolginová, Lebeděv a Ippolit.

 

 

NASTASJA FILIPPOVNA: Kníže, tady moji staří přátelé mě stále chtějí provdat. Co vy o tom soudíte, mám se vdát, nebo ne? Udělám, co řeknete.

KNÍŽE MYŠKIN: Za... za koho?

NASTASJA FILIPPOVNA: Za Gavrilu Ardalionoviče Ivolgina.

KNÍŽE MYŠKIN: N-ne... nevdávejte se!

NASTASJA FILIPPOVNA: Budiž! Gavrilo Ardalionoviči! Slyšel jste, jak kníže rozhodl? Tak to je i má odpověď! A tím je vše jednou provždy skončeno!

IPPOLIT: Nastasjo Filippovno!

LEBEDĚV: Nastasjo Filippovno!

NASTASJA FILIPPOVNA: Copak, pánové, cože jste se tak polekali? A jak se to tváříte?

IPPOLIT: Ale vzpomeňte si, Nastasjo Filippovno, slíbila jste... docela dobrovolně...

LEBEDĚV: A takhle všechno ukončit! Takovou vážnou věc!

NASTASJA FILIPPOVNA: Chtěla jsem, pánové, vyprávět svůj příběh a také jsem ho pověděla, cožpak není pěkný? A proč říkáte, že to „není vážné“? Slyšeli jste přece, že jsem řekla knížeti: udělám, co řeknete. Kdyby byl řekl ano, byla bych ihned dala svůj souhlas, ale on řekl ne, a tak jsem odmítla. Celý můj život visel na vlásku, co může být vážnějšího?

LEBEDĚV: Ale kníže, co tu vůbec znamená kníže?

NASTASJA FILIPPOVNA: Kníže pro mne znamená to, že jsem poprvé v životě našla opravdu oddaného člověka, kterému věřím. On mi uvěřil na první pohled a já mu také věřím.

GAŇA IVOLGIN: Nezbývá mi než poděkovat Nastasje Filippovně za mimořádnou ohleduplnost, kterou projevila v jednání... se mnou. Je to ovšem v pořádku... Ale kníže... Kníže v tom všem...

NASTASJA FILIPPOVNA: Má zálusk na sedmdesát pět tisíc, ano? To jste asi chtěl říci? Nezapírejte, určitě jste to chtěl říci!

VARJA: Copak se mezi vámi nenajde nikdo, kdo by tu nestydatou ženskou vyvedl?

NASTASJA FILIPPOVNA: A to je na mne ta nestydatá ženská? Slyšíte, jak mě vaše sestřička ctí, Gavrilo Ardalionyči!

GAŇA: (chytá sestru za ruku) Cos to provedla!

VARJA: Co jsem provedla? Mám se jí snad omluvit?

 

Varja se snaží ruku vyprostit, ale Gaňa ji pevně svírá. Varja mu nečekaně plivne do obličeje.

 

NASTASJA FILIPPOVNA: Tohle je děvče! Blahopřeji!

 

Gaňa se na sestru rozmáchne, ale zastaví jej kníže a postaví se mezi ně.

 

KNÍŽE: Tak už dost, prosím.

GAŇA: Věčně se mi budeš plést do cesty! (dá knížeti facku)

KNÍŽE: (zvláštně, naprosto nevhodně se usmívá) Mě může... ale ji... přece nedám! (pauza) Ó, jak se budete stydět za svůj čin!

NASTASJA FILIPPOVNA: (jde ke knížeti, pozorně si jej prohlíží) Opravdu, kdesi jsem už viděla tu tvář!

 

Ozve se bouchání na dveře.

 

NASTASJA FILIPPOVNA: A─á! Tady je rozuzlení! Konečně! Je půl dvanácté!

 

Vejde Rogožin, který v ruce drží těžký, v novinách zabalený předmět. Přistoupí ke stolu a položí předmět na kraj.

 

NASTASJA FILIPPOVNA: Co je to?

ROGOŽIN: Sto tisíc!

NASTASJA FILIPPOVNA: Dostál tedy slovu... (přistoupí, vezme balíček do ruky, prohlídne si ho a hodí na stůl) Pánové, tady je sto tisíc rublů, tady v tom špinavém balíku. Tenhle člověk na mě nedávno křičel jako pomatený, že mi večer přinese sto tisíc, a já na něho pořád čekala. Smlouval a přihazoval na mě; začal s osmnácti tisíci, pak najednou skočil na čtyřicet a potom na těchhle sto tisíc. Dodržel tedy slovo! Ach, jak je bledý! (dívá se na Rogožina) Ocenil mě na sto tisíc! Gaňo, vidím, že se na mne ještě zlobíš? Copak jsi mě doopravdy chtěl uvést do své rodiny? Mne, Rogožinovu holku! Jak to řekl kníže před chvílí?

KNÍŽE: Neřekl jsem, že jste Rogožinova; nejste Rogožinova.

NASTASJA FILIPPOVNA: (přistoupí ke Gaňovi) Opravdu sis mě chtěl vzít, i když jsi věděl, že generál mi div ne v předvečer tvé svatby daruje takové perly a já je přijímám? A tady Rogožin? U tebe, před tvou matkou a sestrou o mne smlouval a tys přece potom přijel na námluvy a vzal s sebou i sestru?

VARJA: Bože můj! Pusťte mě odtud... (zakrývá si tvář rukama)

NASTASJA FILIPPOVNA: Je tedy pravda, co o tobě říkal Rogožin, že by ses za tři ruble plazil po čtyřech až na Vasiljevský ostrov?

ROGOŽIN: Plazil by se.

NASTASJA FILIPPOVNA: Nedivila bych se, kdybys snad umíral hlady, ale máš prý slušný plat! A ke všemu navíc, krom té hanby, ještě si přivést domů nenáviděnou ženu! Vím přece, že mě nenávidíš! Ne, teď už věřím, že takovýhle člověk by pro peníze vraždil! Teď přece všechny lidi popadá taková lačnost, tak baží po penězích, že jsou jak posedlí. Ještě dítě, a už chce být lichvářem! Ne! Raději se držet od vás všech dál – na ulici, kam patřím! Buď se spustím s Rogožinem, nebo od zítřka půjdu prát prádlo! Nemám přece na sobě ani kouska vlastního, všechno je jejich! A kdo si mě tak vezme, zeptej se tuhle Gani, bude-li mě chtít? Ani Lebeděv by si mě nevzal!

LEBEDĚV: Ne, Lebeděv by si vás nevzal, Nastasjo Filippovno, jsem člověk upřímný. Ale zato kníže, ten by si vás vzal!

NASTASJA FILIPPOVNA: Je to pravda?

KNÍŽE: Ano.

NASTASJA FILIPPOVNA: Vzal byste si mě beze všeho, tak jak jsem?

KNÍŽE: Vzal, Nastasjo Filippovno...

NASTASJA FILIPPOVNA: (pozorně si ho prohlíží) Vida, další nápadník! Dobrodinec... Z čeho chceš být živ, když už jsi tolik zamilován, že si ty, kníže, bereš Rogožinovu holku?

KNÍŽE: Beru si vás jako počestnou ženu, a ne jako Rogožinovu holku.

NASTASJA FILIPPOVNA: Já že jsem počestná?

KNÍŽE: Ano.

NASTASJA FILIPPOVNA: No tohle... máš z románů! Milý kníže, to jsou staré povídačky, dnes už jsou lidé chytřejší, a vůbec, jsou to nesmysly! Jak by si se mohl ženit, sám potřebuješ chůvu!

KNÍŽE: (velmi rozrušený) Já nic nevím, Nastasjo Filippovno, nic jsem neprožil, máte pravdu, ale...pokládal bych si to za čest, kterou prokazujete vy mně, ne já vám. Já jsem nic. Ale vy jste trpěla a vyšla jste z toho pekla čistá, a to je mnoho. Já vás...mám rád. Umřel bych pro vás. Nedovolím nikomu, aby o vás řekl slůvko... Budeme-li chudí, chci pracovat, Nastasjo Filippovno...

 

Lebeděv a Ippolit se chechtají

 

VARJA: Snažně vás prosím, odveďte mne odsud!

KNÍŽE: Ale možná, že nebudeme chudí, nýbrž velmi bohatí...Nevím zatím nic určitého, ale dostal jsem ve Švýcarech dopis z Moskvy od jakéhosi pana Salazkina, který mi sděloval, že snad dostanu velké dědictví. Tady je ten dopis.

LEBEDĚV: Řekl jste od Salazkina? To je muž v jistých kruzích dobře známý. A jestliže vám opravdu psal o dědictví, můžete mu věřit. Znám naštěstí jeho písmo, protože jsem s ním nedávno cosi projednával... Kdybyste mi dovolil nahlédnout...

 

Kníže mu podá dopis.

 

IPPOLIT: Opravdu jde o dědictví? To je blázinec!

LEBEDĚV: Je to jistá věc! (vrací dopis knížeti) Zdědíte bez nejmenších potíží podle nesporně platné závěti vaší tety půldruhého miliónu!

IPPOLIT: Ať žije kníže Myškin! Hurá!

GAŇA: (sám pro sebe) A já mu včera strčil pětadvacet rublů. To je fantastické!

VARJA: (Gaňovi) Tak už mě odsud odveď, proboha tě prosím!

GAŇA: Nech mne být.

IPPOLIT: Hurá! (ztěžka, křečovitě kašle, vykašlává krev)

NASTASJA FILIPPOVNA: Posaďte ho do křesla.

KNÍŽE: Dejte mu napít vody!

 

Usazují Ippolita do masivního křesla.

 

IPPOLIT: (stěží popadá dech) Ne... vodu ne... dejte mi trochu šampaňského...

KNÍŽE: Šampaňské byste v žádném případě neměl pít.

IPPOLIT: Kníže... zbývají mi dva týdny života... alespoň to tvrdí naši skvělí lékaři... a já sám vím nejlépe, co v těchto dvou týdnech mohu a co ne. Šampaňské! Tak bude to?

 

Ippolit dostane sklenici se šampaňským.

 

IPPOLIT: Kníže... blahopřeji vám. (Napije se a mrští sklenicí o zem)

NASTASJA FILIPPOVNA: Tak vida, opravdu jsem kněžna... je to nečekané rozuzlení...

GAŇA: Kníže, vzpamatujte se!

NASTASJA FILIPPOVNA: Ne, Gaňo! Já jsem teď taky kněžna, jak jsi slyšel, a kníže mi nedá ublížit! Co myslíš, je výhodné mít takového manžela? Půldruhého miliónu, k tomu kníže a nádavkem prý ještě idiot, co může být lepšího? Teď teprve začne pravý život! Přišel jsi pozdě, Rogožine! Vem si svůj balík, vdávám se za knížete a jsem bohatší než ty!

ROGOŽIN: (na knížete) Zřekni se jí!

 

Lebeděv a Nastasja Filippovna se smějí.

 

IPPOLIT: (ztěžka) To kvůli tobě se jí má zříct? I jdi...hodil jsi peníze na stůl... jako křupan. Kníže si ji vezme... a tys sem přišel jenom tropit neplechu!

ROGOŽIN: Já si ji taky vezmu! Hned, v tu chvíli si ji vezmu! Všechno jí dám...

IPPOLIT: Vyhoďte toho... opilého křupana...

ROGOŽIN: Zřekni se jí, kníže! Všechno jí dám! Všechno!

NASTASJA FILIPPOVNA: Slyšíš, kníže, jak tuhle smlouvá o tvoji nevěstu?

KNÍŽE: Je opilý. Velmi vás miluje.

NASTASJA FILIPPOVNA: A nebude ti potom hanba, že tvoje nevěsta div neutekla s Rogožinem?

KNÍŽE: Měla jste horečku, i teď máte ještě horečku a jako byste blouznila.

NASTASJA FILIPPOVNA: A nebudeš se stydět, až ti budou předhazovat, že si tvoji ženu vydržoval Tockij?

KNÍŽE: Ne, nebudu se stydět. Nebyla jste u Tockého ze své vůle.

NASTASJA FILIPPOVNA: A nikdy mi to nebudeš vyčítat?

KNÍŽE: Nebudu.

NASTASJA FILIPPOVNA: Pozor, nezaručuj se na celý život!

KNÍŽE: Nastasjo Filippovno, prve jsem vám řekl, že vy prokazujete čest mně, ne já vám. Vy jste se mým slovům smála a slyšel jsem, že se kolem také smáli. Snad jsem se hodně směšně vyjádřil a sám jsem byl také směšný, ale vždycky jsem si myslel, že...chápu, co je to čest, a jsem přesvědčen, že jsem řekl pravdu. Není možné, aby váš život byl už nadobro zmařen. Co na tom, že k vám přišel Rogožin a že Gavrila Ardalionovič vás chtěl oklamat? Proč o tom bez ustání hovoříte? Znovu vám opakuji, to, co jste udělala, by málokdo dokázal. Když jsem prve spatřil vaši podobiznu, bylo mi, jako bych poznával známou tvář. Hned se mi zdálo, jako byste mě volala... Já... si vás budu celý život vážit, Nastasjo Filippovno.

GAŇA: (polohlasem) Vzdělaný člověk, ale ztracený...

VARJA: Prosím tě, pojďme odsud, pojď! Jako tvoje sestra tě prosím!

GAŇA: Už jsem ti řekl, abys mi dala pokoj.

NASTASJA FILIPPOVNA: Děkuji, kníže, takhle se mnou ještě nikdo nemluvil. Vždycky se mnou jednali jako se zbožím a nikdo z pořádných lidí mi nenabídl ruku. Gaňo! Jak se ti zamlouvá všechno to, co říkal kníže? Vždyť je to takřka neslušné...Rogožine! Počkej, nechoď ještě! Možná že ještě půjdu s tebou. Kam jsi mě chtěl odvézt?

ROGOŽIN: (nechápavě) Do Jekatěrinhofu.

IPPOLIT: (velmi rozrušeně) Ale... Nastasjo Filippovno, snad jste se nezbláznila?

NASTASJA FILIPPOVNA: (směje se) A to jste si mysleli, že chci zničit takové dítě? To by bylo něco pro Tockého, ten si v dětech libuje! Jedem, Rogožine! Vezmi si svůj balíček!

LEBEDĚV: To je učiněná sodoma, sodoma!

IPPOLIT: Nastasjo Filippovno!

KNÍŽE: Ne, ne!

NASTASJA FILIPPOVNA: Kníže, mám taky svou hrdost, i když jsem nestoudnice! Říkals, že jsem dokonalost sama; pěkná dokonalost, když se vrhám do bahna jen proto, abych se mohla vychloubat, že jsem zašlapala milión a knížecí titul! Jak by sis mě potom mohl vzít? Tak co, Rogožine? Připrav se, jedeme!

ROGOŽIN: Jedeme! Hej, vy tady... sežeňte víno! Ech!

NASTASJA FILIPPOVNA: Obstarej víno, budu pít. A bude hudba?

ROGOŽIN: Bude, bude! (postaví se před Nastasju Filippovnu) Nechte ji! Je má! Všechno je mé! Královna! A dost!

NASTASJA FILIPPOVNA: (směje se) Co křičíš? Tady jsem ještě svou paní! Když budu chtít, dám tě vyhodit! Ještě jsem si tvé peníze nevzala, tamhle leží. Dej to sem, celý balík. (Rogožin ji podá balík) V tomhle balíku že je sto tisíc? Fuj, takové neřádstvo.. Vidíš, kníže, tvá nevěsta si vzala peníze, protože je zpustlá ženská. A ty ses s ní chtěl oženit. Ale proč pláčeš? Snad ti to není líto? Směj se. Dočkej času, všechno přejde. Radši se včas vzpamatovat, než bude pozdě. Nebyli bychom šťastni...Raději se v dobrém rozejdeme, vždyť i já jsem snílek. Což jsem nesnila i o tobě? Máš pravdu, dávno jsem o tobě snila, ještě dokud jsem žila u Tockého. O mnohém jsem tam přemýšlela, o mnohém snívala...a vždycky jsem si představovala takového, jako jsi ty, dobrého, poctivého, hodného, který najednou přijde a řekne: „Vy jste se ničím neprovinila, Nastěnko, a já vás zbožňuji!“ Někdy jsem se tak rozesnila, že mě to div o rozum nepřipravilo... A potom se objevil Tockij, zneuctil mě a pokořil, rozpálil a zkazil a potom zas odjel – tisíckrát jsem chtěla skočit do rybníka, ale byla jsem zbabělá, odvaha mi chyběla. No a teď... Rogožine, jsi připraven?

ROGOŽIN: Jsem připraven! Nechte ji!

IPPOLIT: (ztěžka kašle) Zastavte...zastavte ji...

LEBEDĚV: Dole čeká trojka, i s rolničkami. Tamhle je vidět z okna, stojí u vchodu!

KNÍŽE: Nastasjo Filippovno!

ROGOŽIN: Ustupte! Všichni ustupte, nebo vás zabiju!

NASTASJA FILIPPOVNA: (zamíří ke dveřím s balíčkem v ruce, vtom se zastaví a dívá se na balíček) Gaňko, něco mi napadlo. Chci tě odměnit. Rogožine, poleze až na Vasiljevský za tři ruble?

ROGOŽIN: Poleze!

NASTASJA FILIPPOVNA: Tak poslouchej, Gaňo, chci se ti ještě jednou podívat do duše. Tři měsíce jsi mě trápil, teď je řada na mně. Vidíš tenhle balíček? Je v něm sto tisíc. Tak já ho teď hodím do krbu! A hned jak začne hořet, musíš holýma rukama, bez rukavic sáhnout do ohně a peníze vytáhnout! Když je vytáhneš, jsou tvoje! Celých sto tisíc! Všichni jsou svědci, že balíček bude tvůj! A já se potěším pohledem na tvou duši, až budeš tahat z ohně mé peníze! Ale když ho nevytáhneš, peníze shoří! Nikoho jiného tam nepustím! Jsou to moje peníze! Jsou to mé peníze, Rogožine?

ROGOŽIN: Tvoje, má radosti! Tvoje, královno!

NASTASJA FILIPPOVNA: Tak všichni pryč! Nepřekážejte mi! Lebeděve, prohrábněte oheň!

LEBEDĚV: Nastasjo Filippovno, ruce mě nechtějí poslouchat!

 

Nastasja Filippovna chytí krbové kleště, prohrábne oheň a hodí do něj balík s penězi.

 

IPPOLIT: Svažte ji! Zastavte ji!

VARJA: Ne ne ne! Gaňo, běž!

LEBEDĚV: (padá na kolena před Nastasju Filippovnu) Dušičko! Královno! Všemohoucí! Sto tisíc! Sto tisíc! Poruč, ať vlezu do krbu! Vlezu tam celý, svou šedivou hlavu strčím do ohně! Mám nemocnou ženu, bez nohou, a třináct dětí, hladových sirotků, otce jsem pohřbil minulý týden! (leze do krbu)

NASTASJA FILIPPOVNA: (odstrkuje ho nohou) Pryč! Gaňo, copak tu stojíš? Nestyď se! Vlez do krbu! Tady je tvé štěstí!

 

Gaňa tupě zírá na hořící balíček.

 

ROGOŽIN: Vidíte mou královnu! Takhle je to po našem! Kdopak z vás by tohle dokázal, padavkové!

NASTASJA FILIPPOVNA: Gaňo, vždyť peníze shoří! A ty se potom oběsíš, není to žert!

LEBEDĚV: Hoří to, shoří to!

IPPOLIT: Svažte ji! Proboha! Svažte ji!

VARJA: Já umřu! Pane Bože, čím jsme si to všechno zasloužili?!

LEBEDĚV: Jdi! Jdi, nech té komedie! Zatracený chlape! Vždyť to shoří!

GAŇA: Ne ne ne ne!

NASTASJA FILIPPOVNA: Hoří to, hoří, hoří!

ROGOŽIN: Miluju tě! Miluju! Královno moje!

IPPOLIT: Smrt! Smrt!

VARJA: Pomozte mu! Pomozte mu!

LEBEDĚV: Vynesu to z ohně v zubech! Na kolenou, budu se plazit ve špíně.

KNÍŽE: Ach Bože, jak jsou ti lidé nešťastní!

LEBEDĚV: Na kolenou! Ve špíně! Polezu, jako červ!

NASTASJA FILIPPOVNA: Hoří! Všechno hoří! Všechno hoří!

IPPOLIT: Umírám! Umřu, už brzo umřu!

ROGOŽIN: Miluju tě, královno moje! Miluju tě víc než život.

VARJA: Jako sestra vás prosím – pomozte!

GAŇA: Ne! Ne! Ne!

NASTASJA FILIPPOVNA: Všechno shoří! Všechno shoří! Shoří úplně všechno!

ROGOŽIN: Královno! Miluju tě! Vyrvu si srdce z těla! A dám ti ho!

GAŇA: Ne! Ne! Ne! Spalte sto tisíc! Dvě stě! Tři sta! Milión! Miliardu! To je jedno, já budu mít víc! Víc! Víc!

KNÍŽE: Jak jsou všichni nešťastní! Bože můj, to jsou nešťastní lidé!

VARJA: Jen láska sesterská je věčná! Jen láska sesterská!

LEBEDĚV: Ve špíně se budu plazit, zlíbám a olížu vám všem nohy!

Jazykem vylížu podlahu, budu poskakovat jako šašek a plazit se jako červ!

IPPOLIT: Vám je úplně jedno, že za chvíli umřu! Jste nelítostní, bezcitní lidé! A já brzo umřu! Zbývají mi dva týdny!

NASTASJA FILIPPOVNA: Ať všechno shoří! Ať shoří všechny peníze světa! Ať shoří ruble, dolary, franky, marky, jeny i šilinky!

ROGOŽIN: Miluju tě! Miluju Tě! V tobě jsou všechny ženy světa! Cítím je! Znám je! Chci je!

VARJA: Sesterská láska! Čistá, posvátná sesterská láska! Je nezištná! Neprodává se ani se nekupuje! Je ze všeho na světě nejcennější! Je věčná a nekonečná!

KNÍŽE: Utrpení a bolest! Bolest světa! Ta nás spasí! Naslouchejte, naslouchejte bolesti sirotků a žebráků! Bolesti uražených a ponížených!

LEBEDĚV: Kvůli měďáku, který mi hodí boháč, se zaryju do bahna! Budu se kroutit jako červ a chrochtat jako vepř! Budu poskakovat a naříkat, chechtat se a zpívat!

IPPOLIT: Smrt! To nejhorší, co na světě existuje! Nic není strašnější než smrt! Mám tuberkulózu, umírám, zbývají mi už jen dva týdny!

GAŇA: Budu mít spoustu peněz! Budu mít milióny miliónů, miliardy miliard!

NASTASJA FILIPPOVNA: Spálím všechny peníze! Všechny pokladny a banky! Všechny mincovny světa!

GAŇA: Postavím zámek na vrcholu Mount Everestu! Tam, kde jsou jen ledy a oblaka! Bude dražší než všechny zámky světa! Základy budou platinové! Stěny z briliantů a smaragdů! Střecha ze zlata a rubínů! Každé ráno budu vycházet na nefritovou terasu svého zámku a házet lidem dolů drahokamy! A lidé dole je budou chytat a křičet: Sláva tobě, Gaňo Ivolgine, Nejbohatší Muži na Světě!

ROGOŽIN: Chci všechny ženy světa! Cítím je! Znám a miluji každou z nich. Musím je všechny oplodnit! To je cíl mého života! Můj božský pyj září v temnotě! Mé sperma vře jako láva! Je ho dost pro všechny ženy světa! Přivádějte ke mě ženy! Všechny oplodním! Všechny! Všechny!

NASTASJA FILIPPOVNA: Sestrojím skvělý a dokonalý stroj! Jako ocelový obr bude kráčet po zemi a spalovat! Kráčet - a spalovat! Já budu ten svůj stroj řídit! Spálím města a vesnice! Lesy a pole! Řeky a hory!

KNÍŽE: V mém organismu je 3265150 nervů! Ať ke každému z nich přiváží houslovou strunu! 3265150 houslových strun se z mého těla potáhne do všech zemí světa! Ať se 3265150 osiřelých dětí chopí 3255150 houslových smyčců a pohladí mé struny! Ach, ta Bolest Světa! Ach, ta hudba utrpení! Ach, ty hubené dětské ručičky! Mé napjaté nervy! Hrajte, hrajte na mne, všichni osiřelí a utlačovaní, všichni uražení a ponížení ! Nechť je vaše bolest mojí bolestí!

VARJA: Vypustím do vzduchu nádherný koráb zvaný „Sesterská Láska“! Bude stříbřitý a průzračný, lehký jak vzduch, a tvrdý jako démant! Vznesu se v něm na nebesa nad všechnu podlost a nízkost světa a zakřičím na celý svět: „Milované sestry! Nevinné sestry! Sestry, ve kterých žije Nezištná Sesterská Láska! Pojďte ke mně! Odvezu vás ze světa zla do světa Dobra a Světla!“ A ony přijdou a stanou pode mnou! Spustím jim stříbrné schodiště! A ony po něm budou ke mně stoupat!

LEBEDĚV: Proměním se v obrovského ocelového vepře! Místo předních kopýtek budu mít krtčí tlapy! Budu žít pod zemí a jen v noci vylézat na povrch, abych pozřel všechnu špínu světa! Protkám Zemi sítí podzemních chodeb! V noci budu požírat smetiště a pít z kanálů! A pod mojí ocelovou kůží se bude ukládat těžké olověné sádlo! Jen můj jazyk zůstane lidský, jemný, růžový a vlažný! Ve dne, zatímco budu trávit nečistoty, vystrčím na povrch jen jazyk a budu olizovat podrážky hrabat a knížat, markýzů a baronů!

IPPOLIT: Obelstím smrt! Najmu si nejlepší vědce na světě, aby vymysleli mé Nové Já! Nového, Věčného Ippolita! Ach, to bude velkolepá práce! Bude ji provádět 165 výzkumných ústavů pod vedením 128 akademiků – laureátů Nobelovy ceny! Během dvou týdnů, které zbývají mému hnijícímu tělu, zhotoví Nové Věčné Tělo Ippolita Těrentěva! Bude vytvořeno ze samých pevných a dlouhověkých materiálů! Bude zářit jako slunce! Bude silné a mladé! Na všechny strany bude vyzařovat paprsky Radosti a Optimismu! A až se mé staré tělo propadne do smrtelné agónie, nejlepší neurochirurgové světa vyjmou můj Nenahraditelný Mozek ze starého těla a vloží jej do Nového! A já vstanu a svýma silnýma novýma rukama vezmu staré tělo Ippolita Těrentěva a s hurónským smíchem ho vrhnu do chřtánu stařeny smrtky! Až její žluté zuby začnou žvýkat mé staré tělo, budu se, Mladý a Věčný, chechtat a plivat do její bezoké držky! Chechtat se a plivat!

GAŇA: Hej, lidičky tam dole! Chytejte, chytejte brilianty a smaragdy! Chytejte safíry a rubíny! Jak se blýskají v paprscích vycházejícího slunce! Blýskají se a padají dolů! A tam pobíhají lidičky, podobní mravencům, a chytají je! (hází) Levou rukou – brilianty! Pravou – smaragdy! Levou– brilianty! Pravou – smaragdy! Cha-cha-cha!

NASTASJA FILIPPOVNA: Můj Bože, pálit je tak rozkošné! Oheň je spanilý, když mě poslouchá! Je jako nádherné divé zvíře! A jak poslouchá svou Paní! Ukazuji mu další město a velím – vem si ho! A on se vrhá vpřed! Jen hořte, hořte, města a vesnice! Hořte, hořte, lesy a pole!

ROGOŽIN: Ach, jak sladké je oplodňovat celé země a kontinenty! Mého spermatu je dost pro všechny! Můj pyj hoří modrým plamenem! Dneska šukám australské ženy, zítra ošukám mexické ženy, pozítří indonéské! Pojďte, pojďte ke mně, milióny nahých žen! Miluju vás! Chci vás! Šukám vás!

VARJA: Můj koráb „Sesterská Láska“ se vznáší nad světem Úpadku a Zla! Po stříbrném schodišti ke mně stoupají sestry! Jak nevinné, čisté a vznešené jsou jejich tváře! Vyzařují Dobro a Lásku! Pojďte, pojďte ke mně, mé Sestry! Naše archa Dobra a Světla popluje do jiné Galaxie – do Galaxie Lásky! Jen tam najdeme Klid a Svobodu! Jen tam! Jen spolu!

KNÍŽE: Hrajte, hrajte na struny mých nervů! Hrajte, sirotkové a nešťastníci! Hrajte, uražení a ponížení! Hrajte, ubohé dětičky! Cítím vaše bledé ruce! Jak neobratně a snaživě drží smyčce! Zbožňuju dětské ruce, hubené ručky se škrábanci a odřeninami! Jen si na mně zahrajte, moje milovaná robátka! Hrajte! Hrajte hlasitěji!

LEBEDĚV: To je lahůdka - požírat smetiště při úplňku! Městské skládky, průmyslové odpady, vesnické latríny, vojenské záchodky – do mého ocelového břicha se vejde všechno! Sežeru je a lačně zapiju z kanálů! Tam je to nejlepší víno na světě! První paprsky vycházejícího slunce mě zahánějí, zavrtám se do prochladlého těla Země, vystrčím jazyk...aáá! Slaďoučké podrážky boháčů a aristokratů! Jejich pánové jsou tak mocní a sebejistí! Tak hrdě drží hlavu! A jaké mají držení těla! Chodí pokaždé v nových botách! Voní drahými obchody, luxusními restauracemi, kluby jen pro zvané a hernami! Jejich podrážky jsou slaďoučké!

GAŇA: (hází) Levou – brilianty, pravou – smaragdy! Levou – brilianty, pravou... (protřepává si ruku) Nikdy jsem si nemyslel, že drahokamy jsou tak těžké... aá, házejte zatím někdo místo mě, nějak mě to unavilo... zleva házejte brilianty, zprava smaragdy... hlavně to nepopleťte... tak... neslyším žádné výkřiky nadšení (zaposlouchá se; zdola zaznívají slabé výkřiky)... nic není slyšet. Rozdejte lidem dole megafony. (choulí se) Po ránu je na vrcholku Everestu dost chladno... (křičí) No tak! Nic neslyším! Počkejte, neházejte, dokud nezačnou křičet! Poslouchám! (Zezdola zaznívá: „Sláva tobě, Gaňo Ivolgine, Nejbohatší Muži na Světě!“).

NASTASJA FILIPPOVNA: Kolik jsem toho jen spálila! Uf, v kabině je takové horko... Co že to dnes pálím?

NĚKDO: Rio de Janeiro

NASTASJA FILIPPOVNA: Kolik je potřeba napalmu?

NĚKDO: 24 tisíc tun.

NASTASJA FILIPPOVNA: Kolik mám v nádrži?

NĚKDO: 4 tisíce tun.

NASTASJA FILIPPOVNA: Okamžitě pošlete dodavatele napalmu. A řekněte technikům, aby mi do kabiny instalovali klimatizaci. Máte na to všechno 16 minut. Kupředu!

ROGOŽIN: (oplodňuje ženy) To je krása... taková krása... tak, tak.... jenom, prosím, ne všechny najednou.... ne všechny najednou. Moje milé, ve všem musí být pořádek... dokonce i v lásce... dneska oplodňuju Angličanky... jedině Angličanky... jsou tak klidné... napovrch tak chladné a poslušné... poslouchají můj žhavý pyj... který vráží do jejich prochladlých vagín... moje sperma tak vře a pálí je! Miluju vás, ženy Anglie! Ach, to je krásné! Jenom ne všechny... ne všechny najednou... No tak, řekl jsem – ne všechny najednou! Nepouštějte Irky napřed! Irsko ošukám zítra! A odežeňte Arménky! Vždycky se cpou bez fronty. Oj, to je krása!

VARJA: Stoupejte, stoupejte ke mně, milované sestry! Stoupejte po stříbrném schodišti! Přijmu všechny do své Archy Sesterské Lásky! Nemusíte spěchat! Mé schodiště je vyrobeno z čistého padesátiosmikarátového stříbra! Schody jsou hladké a rovné! Zabradlí tenké a jemné! Jestli poničíte schodiště, mé milé sestry, způsobíte mi vážné finanční problémy!

KNÍŽE: Hrajte, hrajte, děti nešťastné! Zahrajte na nervy mého těla! Hrajte, hrajte, jenom, prosím vás, ne Shönberga a Šostakoviče! Hrajte Vivaldiho! Prosím, Vivaldiho Čtvero ročních období! Rozuměli jste? Vivaldiho Čtvero ročních období! Vivaldiho!

LEBEDĚV: (olizuje se) Slaďoučké podrážky aristokratů... Škoda, že všichni aristokraté nechodí jen na místa, pro ně patřičná... Ne všichni chodí jen po kobercích a parketách... někteří například bůhvíproč chodí na fotbal... co vidí aristokrat na fotbale? Taková plebejská hra. Tribuny jsou špinavé, zaplivané. Leckdy i poblité. A toalety na stadionech... no. Takové podrážky chutnají úplně jinak. Nearistokraticky.

IPPOLIT: Mladé, nové tělo? Aáá, rozběhnu se do polí a luk! Budu skákat jako mladý jelen! Užiju si slunce a vzduch! Moje společnost „Mládí a Zdraví“ je otevřená všem mladíkům od 16 do 25 let! Přijmu všechny zájemce! Ale jen mladé a krásné! A jen do 25 let!

GAŇA: (křičí) Řekl jsem vám – zleva brilianty, zprava – smaragdy! A ne naopak! Oslové! Přineste mi sobolí kožich! Je tady zima jako v hrobě... Proč se ta terasa nevytápí? (zaposlouchá se) Nahlas! Nahlas! Proč tak unyle pípají? Vy dobytci! Neházím vám fazole a hrách, ale brilianty a smaragdy! Roztáhněte svoje chřtány víc!

NASTASJA FILIPPOVNA: Napalm je samozřejmě drahá zábava. Kde ho má člověk pořád brát na všechny města. Jednodušší by bylo podpalovat petrolejem nebo mazutem. Ale petrolej strašně smrdí a mazut zase nadělá moc koptu... Uf! Zaplaťpámbu, že mám v kabině klimatizaci... (napije se vody, vyplivne ji) Jestli mi, ty svině, přineseš ještě jednou vodu bez ledu, tak tě pošlu s kyblíkem pro led až do hořícího Lisabonu! Táhni mi z cesty!

ROGOŽIN: Ne! Ne! Ne! Nemůžu šukat všechny najednou! Nejsem mašina! Odežeňte ty Arménky! Dneska jenom Holanďanky! Tak táhněte, vy sprostý čubky! Jděte!

VARJA: Sestry! Mé milé sestry! Prosím vás! Stoupejte po schodišti popořadě! Ničíte mi zábradlí! Co to děláte?! Stříbro není ocel, je křehké! Vzpamatujte se!

KNÍŽE: (kroutí se bolestí) Proč jsou děti tak nešikovné? Naučit se hrát na housle je přece tak snadné... na naší planetě je strašně málo nadaných dětí... (křičí) Nervěte ty struny, holomci! To vás učili vaši neschopní učitelé?! Struna není šňůra na prádlo a smyčec není klacek! Musí se dotýkat struny jemně, jemně... (křičí bolestí) Jemně! Jemně! Jemně!!

LEBEDĚV: (líže podrážky) Ne ne, aristokrati dneska nejsou, co bývali... ne všichni nosí luxusní obuv... (krká) Nemůžu žrát radioaktivní odpad... Městský skládky, splašky, vojenský záchodky, prosím, ale radioaktivní odpad?! Orgány mi začínají mutovat...

IPPOLIT: (houpe se na posilovacím trenažéru) Ve sportovních halách našeho spolku je vám k dispozici veškeré sportovní vybavení! Vaše svaly budou pružné a elastické! Na vaše tělo bude radost pohledět! Spolek „Mládí a Zdraví“! Od 16 do 25!

GAŇA: Došli mi brilianty! Kurva! Nemůžu přece házet samotný smaragdy! Ty jsou moc drahý! Rozbijte briliantový zdi! Házejte je po kouskách dolů, ale po malých! Je mi zima! Svině! Proč nekřičí! Oni snad stávkujou! Hajzlové! Chcete snad moji smrt?!

ROGOŽIN: Nestojí mi péro! Nestojí mi péro! Nestojí mi péro!

LEBEDĚV: (zvrací) Proč?... To je hnus...(zvrací)...tyhle radionukleidi...

ROGOŽIN: Nestojí mi, nestojí mi péro?! Mně?! Mně!

VARJA: Bůh potrestal zhýralce! Ale mně zničili schodiště! Zničili mi mé stříbrné schodiště!

KNÍŽE: Trhají mi struny! Aááá! Trhají mi nervy!!

IPPOLIT: Je dobré být mladý a zdravý! To vám nikdo nervy trhat nebude!

ROGOŽIN: Nestojí mi péro!

NASTASJA FILIPPOVNA: Péro je prkotina. Ale mně se ucpala tryska!

GAŇA: Svině! Sám nemůžu bourat zdi! Potřebuju nářadí! Podejte mi perlík!

ROGOŽIN: Nestojí mi péro! Ale proč?! Všechno jsem přece dělal správně! Musím oplodnit všechny ženy na světě! A zatím jsem stačil sotva na půlku Evropy! (vrhá se na kolena) Nastasjo Filippovno! Prosím tě! Pomož mi! Pomož mi!

NASTASJA FILIPPOVNA: Vypadni! Potřebuju francouzák 48 x 120! Má někdo klíč 48 x 120?!

VARJA: Opravte mi mé schodiště! Vždyť nemohu přijímat sestry! Kupí se pode mnou a natahují ke mně ruce!

LEBEDĚV: (zlostně blije) Sestry... řekni rovnou lesby... ...“Koráb Sesterské Lásky“ ... tos nemohla vymyslet líp...

IPPOLIT: (houpe se) Zdraví je v životě to nejdůležitější!

KNÍŽE: Už mi zpřetrhali půldruhýho miliónu strun! Aáá, utrhejte jim ruce! Utrhejte jim ty jejich hubený, poškrábaný ruce!

NASTASJA FILIPPOVNA: Francouzák! Kdo mi sežene francouzák?!

ROGOŽIN: Já ti seženu francouzák, když mi zvedneš ptáka! Prosím! Máš tak něžný ruce!

NASTASJA FILIPPOVNA: Vypadni! Řekni Varje!

ROGOŽIN: Varjo, prosím tě jako bratr!

VARJA: Schodiště! Schodiště! Moje schodiště!

KNÍŽE: Moje struny. Netrhejte mi struny!

GAŇA: (klidně, zchoulený zimou) Zacpěte hubu tý ufňukaný Harfě. Navrhuju poctivej byznys.

 

Všichni umlknou. Jen Ippolit se dál vášnivě houpe na trenažéru.

 

LEBEDĚV: (tiše zvrací) Jakej byznys?

GAŇA: Potřebuju nejnovější typ sbíječky. Nabízím jakejkoliv kousek z kterýkoliv zdi mýho zámku. A zdi mám postavený z diamantů.

NASTASJA FILIPPOVNA: Ale k čemu mi budou diamanty? Já potřebuju francouzák, abych opravila trysku!

LEBEDĚV: Na tovární skládce ti najdu klíč, jakej budeš chtít. Ale já potřebuju, aby se zlikvidoval radioaktivní odpad. Abych ho nemusel žrát.

ROGOŽIN: Přemluvím všechny ženy na světě, aby nasraly na radioaktivní odpad! Zakreje ho spolehlivá vrstva hoven. Ale já potřebuju zvednout péro!

VARJA: Já ti péro zvednu. Věř mi, že to dokážu. Ale kdo opraví moje schodiště?

KNÍŽE: Já opravím cokoliv, jen když naučíte sirotky normálně hrát na housle!

IPPOLIT: (houpe se) V mým spolku „Mládí a Zdraví“ naučím děti všechno! Ale hlavně je naučím, aby si vážily mládí a chránily svý zdraví! Kultura zdravýho těla je velká věc! Když je tělo zdravý, osvojit si Stradivariho techniku hry na housle je brnkačka!

(Najednou se mu s podivným zvukem zpřetrhají svaly na těle) Co to je?

VARJA: To ti praskly svaly na tvým novým těle.

IPPOLIT: Proč?

GAŇA: Protože všechno nový se dřív nebo pozdějc rozbije.

IPPOLIT: Ale proč mě to nebolí?

KNÍŽE: Protože tvoje nervy už nejsou nervy, ale nítě z obchodu kupce Karaganova. Přesně těmahle nítěma přišívala šestiletá Soněčka Marmeladovová utrženou ručičku svojí panence. Bylo to ve čtvrtek večer, když napadl první sníh.

NASTASJA FILIPPOVNA: (ovívá se vějířem) Pojďte panstvo, dáme si šampaňský. Třeba nám bude líp.

 

[...]

 

(Revolver Revue č. 58/2005; přeložila Jana Kleňhová.)

 

Recenzi inscenace výše uvedené hry si přečtěte zde.