Dopisy (Výbor z let 1879–1888)

[...]

 

14

Reinhartu von Seydlitz v Mnichově

Nizza, 24. února 1887

Nizza, čtvrtek 24. ún. 87.

rue des Ponchettes 29

au premier

 

Naštěstí, milý příteli, Tvůj dopis ve Tvém vlastním případě naprosto nepotvrdil quod erat demonstrandum: jinak Ti ale přistupuji na všechno, osudové účinky zataženého nebe, dlouhého vlhkého chladna, blízkosti Bavorů a bavorského piva – obdivuji každého umělce, který si troufne vzdorovat těmto nepřátelům, nemluvě už vůbec o německé politice, jež je jen jiným druhem permanentní zimy a špatného počasí. Mně se zdá, že se Německo za posledních patnáct let doslova proměnilo ve školu hloupnutí. Voda, břečka a hnůj široko daleko: přiblblý úsměv starého Wilhelma vznášející se nad těmito vodami – tak se to jeví z dálky. Prosím tisíckrát za odpuštění, jestliže tím zraňuji Tvé ušlechtilejší city, ale před tímto současným Německem, byť se strnule ježí zbraněmi, nemám už žádný respekt. Prokazuje tu nejstupidnější, nejupadlejší, nejprolhanější formu „německého ducha“, jaká dosud existovala – a jaké bezduchosti si už tento „duch“ dovolil! Neprominu nikomu, kdo s ním uzavírá kompromisy, třeba se jmenoval Richard Wagner, a zejména tehdy ne, když se to provede tak hanebně dvojznačně a opatrně, jak to prováděl tento chytrý, příliš chytrý opěvač „čisté pošetilosti“ ve svých posledních letech – –

Tady ovšem, v té naší slunečné zemi – jak jiné věci máme v hlavě! Ještě před chvílí prožívala Nizza svůj dlouhý mezinárodní karneval (s převahou Španělek, mimochodem řečeno) a hned po něm, šest hodin po jeho poslední girandole jsme si už zas užívali nových a vzácných a méně vyzkoušených půvabů bytí. Žijeme totiž v tom nejzajímavějším očekávání zániku – díky dobře míněnému zemětřesení, které široko daleko přimělo výt nejen všechny psy. Jaké potěšení, když nad Tebou staré domy chrastí jako kafemlejnky! když se osamostatní kalamář! když se ulice naplní zděšenými polooděnými postavami a narušenými nervovými soustavami! Tuto noc jsem, tak ke druhé třetí hodině, comme gaillard, jímž jsem, vykonal inspekční okruh po různých částech města, abych zjistil, kde je bázeň největší – obyvatelstvo kempuje totiž ve dne v noci venku, vypadalo to pěkně vojensky. A což teprve v hotelích! kde se toho hodně zřítilo a vládne tudíž dokonalá panika. Všechny své přátele a přítelkyně jsem našel, jak zubožení leží pod zelenými stromy, zabalení do flanelu, protože kostmi pronikal chlad, a při každém menším otřesu myslí na poslední věci. Nepochybuji, že to rázem ukončí sezónu, všechno pomýšlí na odjezd (za předpokladu, že se odtud dostanou a že ze všeho nejdřív nejsou „zříceny“ železnice). Již včera večer nebyli hosté hotelu, kde se stravuji, k přemluvení, aby svou table d’hôte konsumovali uvnitř – jedlo se a pilo venku; a kromě jedné staré, velmi zbožné ženy, jež je přesvědčena, že dobrý pánbůh jí nesmí ublížit, jsem byl jediný v dobré náladě mezi samými larvami a „citem se dmoucími hruděmi“.

– Právě jsem zachytil novinový list, který Ti tuto poslední noc vylíčí v daleko barvitějších obrazech, než to svede Tvůj přítel. Přikládám jej, přečti ho, prosím, své milé paní a uchovej mne v dobré vzpomínce!

Věrně

Tvůj Nietzsche

(Odpusť spěch a kvap mého písma, chci poslat dopis příštím vlakem.)

 

(Přeložila Věra Koubová)