Dobré dílo a velká voda


Snímky na následujících stranách jsou zveřejněny poprvé. Jsou staré většinou víc než čtvrt století. Je z nich patrné, že vznikaly hlavně pro osobní potřebu. Nejsou to žádné výsledky „lovů interesantních záběrů“, je to zpráva o životě a lidech, se kterými fotograf pobýval. Fotografický aparát autorovi sloužil jako svého druhu zápisník.

Soubor vznikal v sedmdesátých a osmdesátých letech, tedy v době, kdy se fotografovalo výhradně na svitkové filmy a každá fotografie se ručně exponovala, vyvolávala, ustalovala, prala a nakonec sušila nebo leštila. Snímky si autoři zpravidla zvětšovali sami. Pracovalo se v temné komoře. Tma souvisela s počátečním „zázrakem“ koloidního procesu. Náročnost celého postupu přispívala k tomu, že fotografové byli nuceni o snímcích, které vytvářeli, víc přemýšlet. Přítomen byl také strach z osvícení naexponovaného filmu. Korektiv v podobě technické náročnosti a obtíží, k nimž patřila i nízká světelnost tehdejší technologie, omezující při fotografování v interiérech, nám může mimo jiné připomenout dobu, kdy se realita na fotoaparáty ještě automaticky „nenatáčela“, kdy se vše nemohlo dotvářet na počítači, kdy fotografování také nepatřilo k levným, snadným a nezávazným zábavám a kdy fotografie ve své drtivé většině nebyly součástí vizuálního hluku, jímž jsme obklopeni dnes. To vše byly pro fotografa důvody, proč čekat a hledat ten správný okamžik, kdy je třeba stisknout spoušť. Fotografování mělo v té době punc něčeho slavnostnějšího než dnes. I když výsledkem byly civilní či rodinné snímky, byla v něm zpravidla přítomna jistá výjimečnost.

Fotografie Ondřeje Němce vynikají kompozičním myšlením, což je jeden ze základů jejich dobré stavby. Dalším úhelným kamenem je schopnost empatie, umocněná tím, že autor fotografoval v prostředí, jehož byl součástí. Snímky vycházejí ze znalosti fotografovaných. V některých případech by se dalo možná mluvit o paralele s fotografem srostlým třeba s divadelním souborem, jehož činnost zaznamenává. Některé „etudy“ zúčastněných znal Ondřej Němec asi od malička. Proto jsou lidé na jeho snímcích tak přesvědčiví. Fotografovaní vnímají osobu fotografa s důvěrou a působí přirozeně a civilně i v situacích, kdy hledí do objektivu a čekají na stisknutí spouště. Fotograf je tu jedním z těch, které vidíme na jeho záběrech. Žádný přepadávač, dotěrný host nebo najatý profesionál.

V souboru těchto fotografií jsou přítomny také záběry města. Vybrané snímky přesvědčivě evokují atmosféru tehdejší Prahy. Místa, kde „magické noci počal čas“ a kde se odehrávala většina příběhů, v nichž „vystupovali“ aktéři Ondřejova fotografického zápisníku. Zrcadlí se tu například „pravdivý příběh Plastic People“, zkušenosti „moci bezmocných“ Václava Havla, hrdinové z „Magorovy summy”, Stankovičovo poznání „Kdo se liší, ten je sviňák“ a hlavně „život v Ječný“, odkud fotograf vyšel.

Další kvalitou jeho snímků je jedinečná dokumentární hodnota. Svým fotografickým zápisníkem zachytil Ondřej Němec lidi a okolnosti z míst, kterým se tehdejší fotografové ve své většině vyhýbali. Osoby na jeho fotografiích jsou političtí a kulturní kriminálníci z časů normalizace, přátelé z okruhu „chátry 77“, jak je tenkrát titulovala média. Tedy bez přehánění lidé z okraje tehdejší společnosti. Na záběrech Ondřeje Němce ovšem – jen zdánlivě paradoxně – většinou vyzařují zvláštní druh radosti a důstojnost. Když si připomeneme, jakému násilí ze strany státu byly některé z postav Ondřejových fotografií vystavovány, můžeme vnímat až neuvěřitelný kontrast mezi tím, co zažívali, a tím, jak se tváří. Žádní utrápenci a trosky, ale veselí, živoucí a hrdí lidé. Neméně nápadný kontrast lze shledávat mezi tím, co vyzařují oni, a výrazy tváří většiny tzv. spořádaných občanů, jak je zachytily například snímky Lubomíra Kotka z týchž normalizačních let.

Fotograf se zveřejněním svých záběrů po roce 1989 nepospíchal. Pečlivě je uložil v depozitu redakce listu, kde pracoval. V roce 2002 však přišla povodeň a celý archiv i autora fotografií podrobila tvrdé zkoušce. Většina filmů byla zničena. Negativy, které zůstaly, nesou stopy destrukce. Na záběrech vznikly skvrny a praskliny, které může takto přesvědčivě vytvořit asi jen příroda. Do osudu tohoto fotografického díla tak vstoupil fenomén náhody. Mnoho umělců se přírodními útvary skvrn, rýh či prasklin inspirovalo, v Čechách v tomto směru nejdůsledněji pracoval Vladimír Boudník, jehož skvrny a struktury nikdy nepůsobí uměle. V případě snímků Ondřeje Němce jde však o něco zcela jiného: naprosto neplánovanou a nechtěnou destruktivní „návštěvu“, životní okolnost, která musela autora velmi bolet. Před tím, než se to stalo, přežily tyto snímky na negativech hodně nelehkou dobu, všechny domovní prohlídky; někteří blízcí zachycení na fotografiích postupně zemřeli. Pak jako „bonus“ přišla povodeň.

To, co velkou dobu přežilo, digitalizoval a svým způsobem pomohl zachránit fotograf Lukáš Volek. Osudná zkouška pevnosti tvaru a koneckonců i osobnosti Ondřeje Němce dala ve výsledku zbytku archivu další kvalitu – jakousi viditelnou stopu času. Některé snímky jsou narušené jen málo, u jiných se dá mluvit o dominanci skvrn. Leckde takto bezděčně nastala až kompoziční souhra. Některé skvrny připomínají tvarosloví obrazů fotografova bratra Davida. Zároveň je samozřejmé, že narušení tohoto druhu nelze ve všech případech brát jako výtvarnou hodnotu. Zde přichází ke slovu cit a zkušenost, schopnost výběru jako součást fotografovy práce.

Skvrny tu lze číst jako připomínku nevyhnutelnosti smrti. Postupující čas. Záběr jako jistého druhu oslava života. Fotografie jako něco vždy minulého. Snímek jako stopa prožitého. Stejné to bývá u dobré básně. Malá plocha pro koncentrát silných emocí a vjemů.

V době, kdy velká voda destruovala archiv Ondřeje Němce, zemřel Jiří Kolář. V roce 1988 poskytl Revolver Revue svůj text Několik poznámek o defektním umění, ve kterém uvažuje i o řízené destrukci v rámci výtvarné tvorby. Prvek náhody, který by svévolně dotvořil práce žijícího autora, do svých úvah nezahrnuje. Něco takového totiž zřejmě neznal, v české fotografii se to stalo až v době jeho smrti a s poznamenanými a podivuhodně zhodnocenými snímky Ondřeje Němce se veřejnost může seznámit až dnes.

Přinejmenším svým osudem jsou práce tohoto souboru něčím, co patrně nemá v české fotografii obdobu. Dobré dílo dotvořené velkou vodou.

březen 2013