Diskrétnosti

Dlouhá léta jsem odolávala hlasu: „Zapiš to, zapiš to!“ – Vědomí, že od autora Indiskrétností se mi nedostane žádného komentáře, poněkud otupuje ostří mého příběhu, a také oslabuje dychtivost vyprávět. Teď už je pozdě.

„Pozdě,“ říká ten hlas. A přitom když jsem překročila rovník a zjistila, že ono tolik obdivované Kilimandžáro – ať jsem se na ně dívala z okénka letadla nebo brzy ráno ze sežehlých plání – se tajemstvím a majestátností zdaleka nevyrovná hoře Plan de Corones, tak jak se tyčí v mé mysli, jako bych našla správný úhel pohledu na vzpomínky, jak to bylo a jak to začalo.

Napětí a protiřečení obsažené v předchozí větě by mělo prozrazovat, že se zde v kontrapunktu setkává několik skutečností. Myšlení některých lidí si ale v kontrapunktu libuje.

Záliba v kontrapunktu: Plan de Corones a Beitlerkofl byly Herkulovými sloupy mého dětství. Jejich obrysy v sobě nosím už víc než čtyřicet let. Vylezla jsem na ně, chodila jsem pod nimi a kolem nich, ale pořád nedovedu přesně říct, co stojí za nimi, když se na jejich uskupení dívám od jihu. Když se dívám od severu: dva obři bok po boku chyceni ve smyčce. Plan de Corones, zelený, červenohnědý, bílý a skvrnitý na jaře, se vypíná shrbeně jako bysta země, a proti němu stojí bronzový, dlouhohlavý, lysý a na vrcholu rozeklaný Beitlerkofl s dvěma tvářemi.

Na plošině u jejich úpatí spočívá tiše údolí ve tvaru vejce. Dokonalé, obtěžkané a hrdé, jako Brancusiho ovoid. A uprostřed stojí Gais: žloutkový váček pro Počátek světa. Světlo je tam téměř hmotné, pevné. Kořen a začátek po potopě.

[...]

„Blázni, proč by jinak čekali, že jí dám napít. Pět lidí kouká, až začneš poprvé sát, jako bych ti to nedávala sama. Nemůžeš zastavit proud, když jsi ho plná. A všechen ten zmatek kolem peněz, protože pocházíš z Pessere Lait – vyšší třídy. Váží tě před kojením a po kojení. Všichni v bílých zástěrách a rukavicích. Tři doktoři a ta hrozná porodní bába kolem mojí postele. Ale Er – On – můj vlastní manžel – musel odejít z místnosti. Jenom Herr byl laskavý a vždycky se mě vyptával, jestli něco nepotřebuju. A usmíval se. A pildung! – dobré způsoby.“ Vychovaný gentleman, který se díval něžně na mladé ženy a usmíval se. A rozpoznal v těch světlešedých očích vrozenou inteligenci, lásku, která je energií a dává věcem růst. A chápal ten nejasný a skrývaný stesk, který tu a tam vyplul na povrch.

Jaká síla zadržela ruku, která by obyčejným císařským řezem bývala mohla této dívce pomoci porodit jejího vlastního živého chlapce? Nikdo se o to nestaral. Ona byla jen zdravá a chudá venkovanka, s příliš velkým duchem pro tak malé tělo. Její dítě bylo moc velké. Udusilo se jí v děloze. Vědecky by to šlo vysvětlit jinak. Zmodralé dítě. Přemíra jejího mléka, energie a soucitu se tak soustředila na to malé stvoření kost a kůže. Tyhle dámy z města nikdy nemyslí na stvoření, které nosí, chtějí zůstat schlonk wi a Schlonge – štíhlé jako had. Jako hladové holátko v hnízdě, říká, jsem natáhla svůj dlouhý krček a otevřela zobáček. Potřebovaly jsme jedna druhou.

<!--[if !supportEmptyParas]--> <!--[endif]-->

Pak přišel její manžel, Joggl. Byl velmi lidský. Plakal a pak pohřbil svého prvorozeného, poté, co mu dal své vlastní jméno: Jakob – Joggile. Nekřtěňátko. A chtěl svoji ženu okamžitě odvézt domů. Byl červenec. Obilí a seno se musí sklidit, dokud svítí slunce.

Nemohl by zůstat pár dnů, než se prověří mléko jeho manželky? – Ne, to by nemohl. – Zaplatili by mu výdaje. – Ne, musí dojit a krmit dvě krávy, zvířata nepočkají, a kobyla má své launy, vezme si vodu jen od něho nebo od Hanne, jeho manželky.

Ale jeho žena ho umluvila – jen ona ho dokázala přesvědčit –, aby ji tu nechal. „Ta paní by chtěla, abych zůstala celý měsíc, nemá rozum. Za pár dnů uvidí, že miminko začíná přibírat. Jestli chtějí, aby žilo, budou mi ho muset dát s sebou domů.“

„In insra Hitt! – do té barabizny.“ „Řekla jsem jim, ať se jdou napřed podívat na dům, ale říkají, že na domě nezáleží. Přijedou se mnou, zavezou mě domů autem. Doktor říká, že jsou bohatí, že si to mohou dovolit.“

Odhodlaná malá žena, která se vždycky starala o děti jiných lidí. Říká, že to je proto, že ztratila své vlastní rodiče, když jí bylo čtrnáct. Měla sedm bratrů, jednomu bylo šestnáct a ti ostatní byli mladší než ona. Měli kuráž, přežili a zachránili farmu. Nejstarší bratr, dědic, ji později musel prodat, ale s nepatrným ziskem, takže každý dostal podíl za deset let neplacené práce.

Klöcka Hanne se vdala za Sâma Joggla z lásky. Nikdo jí v tom nemohl zabránit. Ze sedmnácti krav jen na dvě. Do zchátralého domu se zatékající střechou a tlupou hladových příbuzných. Ani ne za dva roky vyčistila dům od příbuzných, myší a špíny. Sâmovy rodiny si lidé začali vážit.

Za posledních čtyřicet let vyrůstalo u Sâmových sedmnáct dětí: pro všechny byli Mamme a Tatte. Ale mě jedinou Mamme kojila, kromě Hansila, ale toho jen pár týdnů, když jí umřelo její druhorozené dítě. Až na to poslední, které má trvale poškozený mozek a zůstane dítětem až do konce života, všichni ostatní odešli žít svůj život se všemi chybami, unášeni svou zlou krví – schlechts Bluit. Devět z nich opustili všelijací kramáři, kočovníci, žebráci a kurvy. Ty ostatní jim poslali nemocní nebo ovdovělí příbuzní.

Z mého soukojence vyrostl nařvaný pobuda, který si vydělává na pochybné živobytí jako pomocník u řezníka. Mamme říká, že za to může jeho babička, protože ho od nás odvedla, když začal chodit do školy, a ona si myslela, že jí bude pomocí a oporou ve stáří. S první měsíční výplatou – fašistický režim zavedl podpory pro nelegitimní děti (aby ještě zvýšil korupci, jak říkali staří lidé) – matka zmizela, aniž komukoli prozradila otcovo jméno. Jako vždycky v takových případech to svedli na nějakého italského karabiníka. O pár let později policie sdělila do „místa původu“, že Hansilova matka byla nalezena mrtvá ve sklepě na okraji Říma. Uškrcená prostitutka – mondana strangolata. Psali o tom i v novinách. Stále to známé Villonovo: „Les frères humains...“

Margherita – říkali jsme jí Margit – byla z nás všech nejstarší. Ještě než se Mamme vdala, nechala u ní Margit nějaká Kornarin, na pár hodin, než si nařeže vrbové proutí na košíky. Její přirozená dobrota vylučovala podezření. Kornarin se už nevrátila. Bratři se zlobili a řekli Mamme, ať zavolá policii. Jenže policie byla tehdy italská a Mamme jim nevěřila. A Margit byla nebohá holčička a pro takovou Luido – děvku – její matku, která ji nutila žebrat po ulicích, jí bylo škoda. Korner jsou kočovníci, všechen svůj majetek si vozí na svém Korn – káře. Často nemají ani tu káru. V létě táboří u řeky a ořezávají vrbové větve. Dělají košíky a prodávají je a peníze pak utrácejí za víno. A tak si Mamme přivedla Margit do manželství jako skromné věno, a její manžel, Tatte, nebyl proti.

 

(Revolver Revue č. 64/ 2006; přel. Petr Mikeš)