Dimanche à Paris

Víš, já zas myslím na Paříž, pokaždé když konečně vystoupím ze čtrnáctky, tahle tramvaj si to totiž napřed lízne kolem Botanické zahrady, pak se kodrcá pár let k hotelu Union, další pětiletku se jako prohnilá bárka potácí k divadlu Na Fidlovačce, až mě nakonec vyplivne na křižovatce pod nuselským automatem, a když potom stojím, než se vydám nahoru do Nuslí šlapat tu svou place de l´Etoile, a piju pivo v tom nejšpinavějším automatu světa, kde v akváriu rybích salátů, rozteklých chlebíčků, špekáčků a karbenátků, ve vzduchu jako popel září proud piva valící se z pípy do půllitrů jako zlatá žíla nebo zlatá láva nebo jako zlatý sen, neříkej, že přeháním, ale já tam stojím denně, stejně jako ostatní štamgasti na stojáka už tam postávají celé století, jen jako stíny, jako figuríny vylisované z popelavého světla, ne, není to kouř, ale opravdu světlo jako popel, málem ho nahmatáš nebo sevřeš do dlaně, trčí tam jako figuríny v musée Grevin, jenže ne z vosku, ale z popela, před každým stojí půllitr a nazlátle svítí, jako sen, občas se některý panák pohne, jako by ho uvedl do pohybu tajemný povel, přišourá se k hracímu automatu v rohu, hodí do něj korunu, stojí tam, mačká tlačítka, a pak se mlčky vrátí před svůj zlatý sen a ztuhne, a někdy, bůhví kolik času musí uplynout, možná že jedno dvě desetiletí, když se zas nějaký štamgast schlíple vrátí k svému pivu, ozve se: „Andulo, tak mu to konečně předveď..." a z přítmí se vynoří prsatá blondýna, jako sud, jako by právě těmi slovy vylisovaná z popela, koruna cvrnkne, ve forbesu to zachrastí, zachrčí, a do plechového korýtka dole se vevalí proud korun, valí se bez konce, jako zlatá láva, a tentýž hlas, co se ozval předtím, teď řve na celé kolo: „To čumíte, volové, to je úplnej Klondajk, co...", ale nikdo nic neřekne, jen víčka, která se na vteřinu zvedla, sklapnou a zaboří se do lampičky broučků před sebou, já tam stojím, cinkot mincí mi svírá srdce, myslím na Paříž a vidím srpnové slunce, jak září a pulsuje v rozkročených nohách, v očním důlku Eiffelky, v oslnivé modři bělma, jako zlatá panenka, šine se přes ni, zařezává se do ní bílý oblak jako břitva, jako by to bylo slavné oko Salvatora Daliho vyvedené v technicoloru, nebi jindy zas koukám do rudé koule, která mě oslepila, když jsem navečer vystoupil v Chebu z pařížského rychlíku, šel jsem proti ní pořád dál, pořád na západ, a kdybych nevrazil hlavou do Špalíčku, možná že bych holýma rukama roztrhal dráty novočeských dějin, ale kdyby tohle všechno bylo aspoň všechno, ono je to horší, nejspíš to se mnou dopadne jako s chlapem, co tam v automatu ležel pod nálevním pultem, a nad ním stál druhý, šťouchal do něho nohou a hučel: „Tak se konečně napij, když už jsi mi střelil ten kabát za pět piv, tak se napij...", a ten na podlaze se pokoušel vzepřít na rukou, jako mrož, ale pokaždé se svalil jako pytel, v jednu chvíli se dostal hlavou skoro k těm pěti půllitrům na pultě, ale pak sebou zas žuchl na zem, ležel na zádech a ten druhý se potácel a nakláněl nad ním, já se natáhl přes ně, hodil na talířek drobné a řekl: „Za dvě," vzal jedno z pěti piv a postavil se na své místo, díval jsem se do ulice a zároveň ve špinavém skle viděl, jak se dál valí zlatý proud, ale když jsem tam přišel druhý den, ten chlap zas ležel pod pultem a ten s vatovaným kabátem v ruce nad ním mlel: „Tak se konečně napij, napij se, máš tady těch svejch pět piv..." a takhle se to opakovalo den co den, snad celé století, dýl než osmašedesátý rok, všichni si na to nakonec zvykli, jen se vždycky trochu natáhli přes toho chlapa na zemi, vzali jedno z těch pěti piv a řekli: „Za dvě..." a výčepní hned metr piv doplnil, až jsem tam jednou přišel a pod pultem bylo prázdno, a když jsem cvrnknul na talířek dvě koruny a dostal svoje pivo, povídám: „Kde je?" a výčepní jen lakonicky odfrkl: „Už ho odnesli..." a já tam stál, střídavě se díval na bílou pěšinku ve slepených šedivých vlasech výčepního a dolů ke svým nohám a jen si v duchu opakoval: „Tak ono je to takhle, takhle je to, takhle to dopadne i s tebou, taky tě odsud odnesou, s tím posledním ztuhlým flashbackem Paříže v hlavě...", a stejně tam stojím dál, kolem září zlaté sloupoví klondajků, myslím na Paříž a piju pivo za korunu osmdesát, říkám jako všichni za dvě, a dívám se přes špinavou výlohu, jako přes sklo akvária, do ulice, už je to jako nějaká podivná nemoc, nebo spíš posedlost, protože mívám chuť zastavit se tam hned ráno, když šlapu tu svou place de l´Etoile dolů do města, a vím, že to nesmím udělat, protože bych tam zůstal pak už celý den a možná taky navždy, a tak skočím vždycky v poslední chvíli na Synkáči do tramvaje, která mě tam večer přiveze zpátky, ale jednou jsem to přece jen nevydržel, snad proto, že byla právě neděle a já si celou cestu říkal: „Když člověk má štěstí a přijede do Paříže, a je zrovna neděle, tak to je právě to štěstí...", ale automat Fidlovačka byl zavřený, postával před ním dav čumilů a koukali jako denně já na protější dům, byl jsem z toho úplně zmatený, a než jsem se vyptal, co se vlastně děje, objevili se esenbáci a už nás hnali přes křižovatku, napřed k Nuselské kavárně, kde čepují popovickou dvanáctku, a pak ještě dál, až za Botič, před plot Pastýřky, to už jsem věděl, že budou odstřelovat právě dům, na který se dívám, když piju to své pivo za dvě kačky, kluci lezli na bránu pivovarského dvora, aby líp viděli, jak se to bude sypat, a já si říkal: „Proboha, copak já, zrovna já sem musím přijít, a zrovna dnes..." a z celé duše jsem si přál, aby se odstřel nepovedl, aby se jen sesula boční zeď, nebo vlastně aby vyletěla vzhůru jako opona a já se konečně mohl přesvědčit, že něco na tom bylo, že se to skutečně odehrálo, jako by nějaká scéna, tedy scénická výprava - v tomhle případě kychyňský stůl, pokrytý bílým květovaným igelitovým ubrusem, nad ním holá žárovka, na prošlapaném zeleném linoleu dvě hnědé židle, otlučená bílá kredenc, vedle na stěně kulaté zrcadlo, jako slepé oko, v rohu modrý kachlový sporák, nic víc, jen na stole ještě dvě láhve piva a krabička startek, a za příčkou ložnice, manželské postele s nočními stolky, takové ty staromódní, a stejně staromódní hnědá skříň, jakýsi dub, a pak už zas nic, žádný obraz, jen holé zdi a možná že ani ne lustr - sama o sobě mohla divákům něco říct o tom, jaký kus budou sledovat, jestli Oidipa nebo Fidlovačku, tragédii nebo frašku, ale nebylo mi dopřáno ani to, stál jsem tam nejmíň hodinu, a když to konečně odpálili, propadla se jen střecha, jako by tajemství toho domu otevřelo chřtán a pohltilo nejen ji, ale i samo sebe, natož aby se odloupla jen boční zeď a odhalila mi, že to opravdu nebyl jen sen, a tak jsem ani nepočkal, až to bouchne podruhé a všechno navždycky vyletí do vzduchu či se sesune, jako by člověk smačkal v ruce kus papíru, a v té chvíli už opravdu navždy, beze stopy zmizí, jen jsem se potom, když se znovu ozvalo suché zapraskání, to už jsem byl daleko, ohlédl a chvíli se ztuhle díval na stříbrné hejno vyděšených holubů, kteří zmateně a zběsile kroužili vysoko na blankytném říjnovém nebi nad šedivým sloupem prachu, který pomalu usedal, rozplýval se, hroutil sám do sebe, zatímco shora se do úděsného prázdna spouštěl či vrůstal jiný sloup, téměř neviditelný, průsvitný, jakýsi obrovitý rampouch, tuhnoucí ze třpytů, záblesků a jiskření, které ptáci při svém zběsilém kroužení střásali z křídel jako slzy, a já se k tomu sloupu denně dívám, když v tom nejšpinavějším automatu světa piju své každodenní pivo a myslím na Paříž...

 

[...]

 

(Revolver Revue č. 50/2002)