Den, kdy na škole přednášel Hunter S. Thompson

(S Paulem K. hovoří Ondřej Štindl)1 

 

Narodil ses v Chicagu...

 

Ne, v Detroitu, to je ta míň přepychová verze Chicaga. Ale v době , kdy jsem se narodil, tedy v roce 1962, byl Detroit něco jako hlavní město severu Spojených států. Byl jako šperk, veliký hotely, vystupovali tam všichni známí umělci, sídlil tam Motown.2 Jenomže v roce 1967 v Detroitu začaly bouře. Černoši tehdy spálili snad půlku města a měli pro to dobrý důvody. Jenomže od těch dob je z Detroitu špatnej vtip. Říká se, že je to město, kde se nejvíc vraždí, což není pravda. Ale když jsem byl ještě chlapeček, bylo tam nádherně.

 

Z jaké pocházíš rodiny?

 

Normální střední třída. Táta byl účetní a máma dělala sekretářku u General Motors. Dělala sekretářku šéfovi, Johnovi DeLorianovi, to byl člověk, co vymyslel Chevrolet Corvette a další auta a vůbec to byla největší hvězda GM. Oženil se s Christinou Ferrari a pak se to snažil rozjíždět ve velikém stylu. Zkoušel vyrábět auta ve vlastní továrně v Irsku, byly to nádherný vozy z nerez oceli, jeden stál 150 000 dolarů a moc se jich neprodalo. Pak mu přišli na obchody s kokainem, co měl s nějakýma Italama. Opravdu ho tady nikdo nezná? Každopádně moje máma byla v šedesátých letech jeho sekretářka.

Jenomže když skončily ty nepokoje, město se změnilo. Já a všichni moji vrstevníci jsme po střední škole mysleli jenom na to, jak odtamtud vypadnout.

 

Máš nějakou vzpomínku na ty bouře?

 

Docela jasnou. Vraceli jsme se s mámou a se strejdou od babičky. Jezdili jsme přes Windsor v Ontariu v Kanadě. Na mostě nám celník říkal, ať přes město nejezdíme, že prý hoří. Strejda si řekl, že na to kašle, a jeli jsme. Centrum bylo v plamenech, mně bylo asi pět, choulil jsem se hrůzou na zadním sedadle a zároveň si říkal, že to je fakt nářez.

 

Po maturitě jsi chtěl vypadnout z města. Kam?

 

Když mi bylo sedmnáct, dostal jsem stipendium debatního klubu na univerzitě v Kentucky. Vyplývala z toho povinnost účastnit se debat, což je většinou součást přípravy na studium práva. Člověka zařadí do jednoho z debatních týmů, zadá se nějaké široké téma, jeden tým má obhajovat zadanou tezi, druhý ji má zase vyvracet. To debatování bylo nad rámec normálního studijního programu, já studoval psychologii a sociologii.

 

To bylo na začátku osmdesátých let. Jak tehdy vypadal univerzitní život?

 

No, na mojí škole to jelo docela divoce. Jednou večer, bylo to v září 1980 na desáté výročí smrti Jimiho Hendrixe, měl na škole přednášku Hunter S. Thompson (slavný reportér přelomu šedesátých a sedmdesátých let, autor mnoha knih, jeho prózu Strach a hnus v Las Vegas nedávno zfilmoval Terry Gilliam, roli Thompsona sehrál Johny Depp). Ten večer jsem taky poprvé zkusil LSD. Tenkrát jsem se rozhodl, že nechám školy a budu se živit muzikou. Trochu jsem hrál už v Detroitu, ale nebral jsem to moc vážně. Moji rodiče jsou dost oddaní katolíci a byli na mě přísní. Takže když jsem odjel na školu, trochu jsem se utrhnul ze řetězu. Prostě, na univerzitu přijel Hunter Thompson, dopadlo to tak, že jsme všichni vzali kyselinu, což byla ta poslední kapka, a já si uvědomil, že ze mě spořádaný člověk nikdy nebude. Přestal jsem chodit do školy a jenom zkoušel s kapelou. Kromě toho jsme taky pořád kouřili trávu a vůbec si užívali. Říkal jsem si, že s diplomem z univerzity Kentucky bych sice možná našel nějakou práci, ale tu práci bych určitě nenáviděl, takže o nic nejde.

 

Viděl jsi tehdy v tom svém rozhodnutí taky politické stanovisko?

 

Zajímal jsem se o politiku, což mi zůstalo až dodneška. Ale moje přemýšlení o politice nešlo hlouběji než písničky skupiny Clash. Každopádně bych asi měl jasně říct, že jsem socialista, možná skoro komunista. Můj táta věřil v americký sen, jeho rodiče do Států přišli z Čech, jeho máma myla podlahy v kancelářích v New Yorku, dokud mohla chodit. Nic z toho neměla, ale táta pořád věřil tomu americkýmu snu. Já jsem jako kluk viděl, že všem těmhle lidem lžou. Byl jsem docela chytrý dítě.

 

Takže jsi založil kapelu a naplánoval si život hvězdy?

 

Přesně tak. Už jsme se viděli, jak se topíme v penězích. Měli jsme ale problémy s názvem. Nejdřív jsme kapelu pojmenovali Johnsons, johnson je v černošským slangu výraz pro ptáka. Jenomže se tak už nějaká kapela jmenovala. S ostatními názvy, co jsme je vymysleli, to dopadlo stejně. Nakonec jsme se dohodli, že na začátku jména kapely bude můj pseudonym Paul K., což snad zaručí, že ten náš název bude unikátní, a vznikli Paul K and The Weathermen.

 

Ta takzvaná alternativní scéna nebyla v Americe v první polovině osmdesátých let zrovna živá.

 

Jediná věc, která tehdy existovala, byl hardcore punk z Kalifornie , kapely jako Black Flag nebo Circle Jerks, a ten jsme nesnášeli, taky brzo skončil. Zároveň se ale objevil jiný druh punk rocku, představovaly ho skupiny z Minnesotty, třeba Hüsker Dü nebo Replacements. Byl to punk, ale přitom to znělo i jako hudba, ne jako když praská rádio. Právě na tyhle kapely pak navazovali Sonic Youth, Yo La Tengo a další.

 

Když jsi to rozdělil takhle geograficky, kam jste patřili vy?

 

Hráli jsme prakticky na celém Středozápadě. Naše základna, duchovní domov, bylo Chicago, tam se k nám chovali jako k monarchům, kdybych v Chicagu kandidoval na starostu, asi bych vyhrál. Je to skvělé město, má všechny přednosti New Yorku a žádné jeho nedostatky. Začali jsme jako každá kapela ze zapadákova. Nejdřív jsme se dopracovali do vedlejšího města, což bylo v našem případě Cincinnati, pak do Detroitu a Chicaga, tam občas na koncert přišel i nějaký kritik, takže jsme měli publicitu. Často jsme hráli i v Minneapolis, protože tam to v osmdesátých letech jelo. Kdyby taková scéna existovala v New Yorku, psaly by se o ní dneska knihy. Jenomže Minneapolis není zrovna kulturní centrum. Navíc si uvědom, že i z Chicaga se do Minneapolis jede deset hodin autem, tři čtvrtě roku je to tam pod sněhem. Kapely odtamtud, Hüsker Dü, Replacements nebo Soul Asylum, ale měly tolik energie, že dokázaly nějak, nechápu jak, ten handicap zapadákova překonat. Dneska jsou třeba Soul Asylum všem pro smích, jenomže bez nich a dalších skupin z Minneapolis by osmdesátá léta byla už úplná hudební pustina – jenom Madonna, Cyndi Lauper a Duran Duran.

 

Tvojí skupině se dařilo dobře?

 

Ale jo. Vždycky jsme měli dost nabídek na hraní. Neměli jsme smlouvu na desku, ale věděli jsme, že ji jednou dostaneme. Prodávali jsme na koncertech naše kazety, natočili jsme jich celkem devětatřicet. Chodili na nás lidi, kteří, stejně jako my sami, začali jako punk rockeři, ale pak přestali od hudby chtít jenom to, aby zněla tvrdě, ale aby v ní taky byla nějaká inteligence. Pak se o hudbu přestali zajímat úplně, založili si rodiny a tak... Občas potkám nějakého dávného fanouška a ten se diví, že ještě hrajeme, ale to už je život.

 

A co ty sám? Měl jsi tehdy nějaká velká očekávání?

 

Trochu mě štvalo, že tu smlouvu nemáme, ale říkal jsem si, že to přijde. Navíc třikrát do roka jsme hráli v New Yorku v CBGB, což v té naší díře v Kentucky stačilo na to, abychom měli pověst rockových hvězd.

 

A žil sis jako rocková hvězda?

 

Snažil jsem se. Základní elementy života rockové hvězdy jsou holky, drogy a peníze. Těch prvních dvou jsme měli dostatek.

 

Jaké drogy to byly?

 

Od samého začátku jsme všichni kouřili trávu a taky jsme si oblíbili LSD. Někteří nejmenovaní členové kapely se zapletli s kokainem, a co se týče mě, tak když jsem se podruhé přestěhoval do New Yorku, pokročil jsem k heroinu.

 

Vezmeme to popořadě. Poprvé ses do New Yorku přestěhoval kdy?

 

Někdy v první polovině osmdesátých let. Přijel jsem v roce 1982 a žil jsem tam tři roky. Měl jsem tam dost sólových vystoupení. Do New Yorku jsem přišel se svojí holkou, když jsme se rozešli, ona se odstěhovala a já skončil v metru.

 

To ses neměl kam vrátit?

 

No, mohl jsem jít k rodičům, ale ti mě tehdy měli za šílence a asi by mě nechali zavřít do blázince. Navíc Detroit..., ne že by přespávání ve vlacích bylo něco extra, ale byla to pořád ta lepší alternativa.

 

Na koho jsi v metru narazil?

 

Samí blázni, někteří docela fajn, z jiných šla hrůza. Všichni byli nějak poškození. Já tam žil jen dva měsíce, ale oni celé roky.

 

Zažils tam něco jako přátelství?

 

Určitě. Bylo legrační, že jsem nikoho z nich neznal jménem, znal jsem jenom přezdívky jako Čaučau nebo Ringo. Vídal jsem se s nimi každý den a tak jsme se spřátelili. Samozřejmě jsem se potom cítil provinile. Protože jakmile člověk dostane šanci z toho metra vypadnout, tak to udělá a na lidi, co zůstali, zapomene a jenom doufá, že se už s nimi neuvidí.

 

A jak ses odtamtud dostal?

 

V metru jsem žil dva měsíce, pak mě tam uviděl jeden známý a vzal mě k sobě do bytu, kde jsem asi rok přespával na gauči. V tom bytě bydleli samí jazzmani. Rádi kouřili trávu, ale báli se pro ni jezdit do Brooklynu, kde byla nejlacinější. Já se nebál a tak jsem jim tu trávu vozil, to byl asi tak můj úkol v rámci komunity. Na druhém gauči v tom pokoji přespával Jaco Pastorius.

 

Ten Jaco Pastorius?3

 

Přesně tak. Steve, můj domácí, hrál na baskytaru a Jaca zbožňoval. Když jsem jednou šel domů, vidím na chodníku ležet chlapíka a říkám si, že vypadá jako Jaco. Řekl jsem to Stevovi a spolu jsme ho přitáhli do bytu. Skutečně to byl Jaco a už tam s námi zůstal. Umřel asi rok potom, co jsem se odstěhoval. Zažil jsem ho jako úplnou trosku. Ale byl to fajn chlapík, jenom měl ten veliký trabl s kokainem a taky moc pil. Taky to byl úžasný muzikant a byla s ním veliká legrace.

 

Dostal ses k nějakému hraní se svými spolubydlícími?

 

Byl jsem jenom mladý punker z ulice, který jim chodil pro trávu. Měl jsem k nim veliký respekt a o vlastním hraní se mi nechtělo s nimi ani mluvit, protože ve srovnání s nimi jsem neuměl nic. Sami se ale doslechli o mých koncertech. A jednou, když jsme měli domluvený termín a kapela z Kentucky nemohla přijet, tak se mi nabídli, že zaskočí. Jaco tehdy hrál na basu.

 

A tvoje druhá newyorská anabáze?

 

To bylo v roce 1989. Kapela tehdy byla v útlumu, náš bubeník se oženil, koncertů jsme sice měli dost, jenomže to vyneslo tak akorát na pokrytí nákladů. Naložil jsem si nástroje do auta a odjel do New Yorku. Myslel jsem, že se tam potkám s těmi správnými lidmi, udělám na ně dojem a za pár měsíců ze mě bude větší hvězda než Tom Jones. Bydlel jsem v autě, zaparkoval jsem ho na Canal Street. Tam tehdy žilo i moje děvče. Když jsem u něj jednou spal, vykradli auto a já o všechno přišel. Měl jsem tam kytaru a hlavně nahrávku naší desky, kterou jsme nakonec pořídili za vlastní peníze a vydali, vyšlo na ni pár dost pozitivních recenzí. Ta krádež pro mě byla veliká rána, byl jsem z toho všeho zdrcený. Znal jsem tehdy v New Yorku pár squatterů v Alphabet City, dneska už tam žádné squaty nejsou, ale tehdy jich bylo hodně. Pověděl jsem jim, jak na tom jsem, poslali mě do domu mezi 8. ulicí a Avenue C. Stojí ještě pořád, ale už ho přestavěli. Ve squatu jsem žil asi rok a bylo to tam dost drsný, nebyla tam voda ani elektrika. Tam jsem si začal píchat heroin. Připadalo mi, že svět je nic než zoufalství, že nemá cenu se o něco pokoušet. Na dveřích ve squatu nebyly žádný zámky, svítili jsme si svíčkama, podlaha byla natřená stříbrnou barvou, aby odrážela světla. Byl jsem v takový depresi, že jsem si řekl, že na to kašlu, že se teda budu sjíždět každej den. Dneska ale vidím, že ty úvahy o tom, jak nic nemá cenu, byly jenom taková výmluva, abych si mohl odůvodnit, že se každej den sjíždím. Možná jsem ve skutečnosti po ničem jiném netoužil.

 

Kolik vás v tom squatu bydlelo?

 

Byl to docela velkej obytnej dům, kdysi vyhořel. Bylo nás tam asi tak dvanáct nebo patnáct.

 

Hraní jsi tehdy úplně nechal?

 

Úplně ne. Postavil jsem kapelu a měli jsme pár koncertů, asi tak jeden za dva měsíce. V New Yorku je asi tisíc kapel a jenom šest míst, kde se dá hrát. Takže i pro zavedenou skupinu je dost těžký domluvit si tam koncert.

 

Jak jsi ve squatu přežil zimu?

 

Zjistil jsem, že ji asi nepřežiju, a tak jsem si našel práci. Dělal jsem správce domu ve slumech v Harlemu. Platili mi jenom pět dolarů na hodinu, ale dovolili mi tam bydlet v místnosti ve sklepě.

 

Tehdy už jsi měl návyk?

 

Dost velikej. Když se v těch letech feťák přestěhoval do Harlemu, připadal si jak dítě v cukrárně. V Alphabet City bylo heroinu taky dost, ale nestál za nic, dealeři často kradli. Ale v Harlemu...

 

Pro heroin ses rozhodl sám? Nikdo ti ho nevnucoval?

 

Ani náhodou.

 

Kdo byli tví dealeři?

 

Neznal jsem je, jen jsem věděl, na který roh má člověk přijít a počkat si. Každých pár týdnů tam prodávali úplně jiní chlapíci. Mně nejdřív moc nevěřili, asi i proto, že jsem běloch. Ale když jsem pak na rohu postával dvakrát třikrát denně, prodali mi taky.

 

A to se prostě vědělo, na jaký roh si má člověk stoupnout?

 

Jistě, v časech Lou Reeda to byl roh Lexingtonovy Avenue a 125. ulice, jako v té písničce Waiting for My Man. V osmdesátých a devadesátých letech to zas byl Lexingtonovy a 110. ulice, bylo to tam jako v drogovém supermarketu. Miloval jsem to tam.

 

Kolik tě ta závislost stála?

 

Jeden pytlíček stál deset dolarů. Když jsem začínal, vydržel mi tak na tři dny. Jenomže člověk si vypěstuje toleranci. Začas už mě to stálo třicet dolarů denně, no a pak, zvlášť když do toho člověk čas od času zamíchal trochu kokainu nebo jointa, aby byly věci zajímavější, jsem za drogy každý den zaplatil tak sto dolarů.

 

Jak jsi ty peníze sehnal?

 

Měl jsem dvě zaměstnání, a co nebylo přibitý, jsem ukrad. Kradl jsem v bytech, sešplhával jsem do nich po požárních žebřících. Bylo to jak ve filmu – skákal jsem ze střechy na požární žebřík a zkoušel, jestli někde není otevřený okno.

 

A kradl jsi v Harlemu?

 

Ve východním Harlemu. Musím říct, že jistým perverzním způsobem to asi bylo to nejúžasnější období mýho života. Všechny ty zážitky. Neznám nikoho, kdo by měl takový vzpomínky. Vím, že to bylo špatný, že jsem to neměl dělat a vůbec. Ale člověk se tolik naučí. Prohledávám třeba byt nějakýho chlapíka a hledám malý cenný věci, třeba univerzitní prsten, ty byly výborný, malý, ale zlatý, člověk mohl za jeden dostat třeba padesát nebo sto dolarů. Zároveň se můžu zbláznit strachy, srdce mi buší, mám přitom slabý srdce, mám na něm šelest. Později toho dne do sebe narvu velkou dávku kokainu, což na mě zaúčinkuje vlastně dost podobně, rozbuší se mi srdce a já si uvědomím, že ten uměle navozenej stav je nic ve srovnání s tím, co jsem zažil v tom bytě. Člověku tyhle věci dost zacvičí s mozkem. Kdyby se do věci nevložila policie, asi bych tak žil dál, dokud by mě někdo nezastřelil.

 

Jak se do toho ta policie zamotala?

 

Asi o mně věděli, že kradu, byl jsem pod dohledem, dost zjevným dohledem. No a pak si na mě došlápl jeden chlapík, co jsem ho okradl. Zašel si za mnou domů, zmlátil mě, měl takovou tu zbraň, co dává elektrický šoky, tak do mě jeden pustil.

 

Jak na tebe přišel?

 

No, New York je sice velkoměsto, ale dělí se na spoustu sousedství, kde o sobě lidé mají dost přehled. Takže tomu člověku asi nedalo moc práce dát si dvě a dvě dohromady.

 

Proč jsi nejezdil krást někam dál od sousedství, kde jsi bydlel?

 

Tak tahle otázka je asi docela na místě. Každopádně ten chlápek přišel ke mně domů a použil tu elektrickou věc. To mě teda vystrašilo, kdybych v tu chvíli nebyl úplně sjetej, asi bych z toho děsu dostal infarkt. Naštěstí jsem v sobě měl tolik heroinu, že se ta elektřina k mýmu slabýmu srdci ani nedostala. Nicméně jsem měl strach a reagoval jsem dost směšně. Vypravil jsem se na policii a řekl jsem jim, že si ten chlápek o mně myslí, že jsem ho okradl, což jsem neudělal. A že za mnou kvůli tomu přišel domů a zmlátil a pustil do mě ten šok a že se ho bojím, a tak mě, chlapi, před ním nějak ochraňte. Policajti se na mě podívali a rázem pochopili, že na mojí historce asi něco nesedí. Tak si mě vyfotili, a protože jsem měl podlitiny, řekli, ať si sundám košili. Nechtělo se mi, ale nakonec jsem to musel udělat, a oni viděli, že mám všude jizvy. Ptali se, co to má znamenat, a já jim vysvětloval, že jsem měl problém s drogama, ale že už jsem čistej, že už jsem celej tejden nic nevzal – ve skutečnosti to bylo asi patnáct minut. Sice mě pustili, ale já pochopil, že je všechno v háji a že musím vypadnout z města. Tak jsem odjel do Kentucky a opravdu jsem přestal brát. Byl jsem v bytě našeho bubeníka Tima a tři týdny překonával absťák.

 

Předtím ses nezkoušel nějak léčit?

 

V New Yorku jsem se zkoušel dostat na methadonovou léčbu. Přišel jsem tam a doktor mi povídá, ať druhý den přinesu moč. Jestli v ní něco najdou, výborně. Pak prý mám dávat moč dalších pět dní, a jestli tam bude pokaždé nález, tak uznají, že mám skutečně návyk, a napíšou mě do pořadníku. Ten byl dlouhej asi pět mil. Říkám doktorovi, že jestli to dobře chápu, tak bych si měl dát v příštích pěti dnech doopravdy záležet, abych se důkladně sjel. Doktor povídá, že to možná zní absurdně, ale je to tak. Prostě to nějak nefungovalo.

 

Hrál jsi ještě, když tvoje závislost vrcholila?

 

Občas, dokonce jsem napsal pár hodně dobrých věcí. Kdybychom ale tehdy měli možnost vyjet na turné, asi bych to nezvládl.

 

Cos tehdy poslouchal?

 

Hlavně Velvet Underground, tehdy jsem je miloval.

 

Takže jsi odjel do Kentucky a nechal ses někam na tři týdny zamknout.

 

Musel jsem odjet z New Yorku, kde mě mohli každou chvíli zatknout. Odjel jsem autobusem ke kamarádovi do Kentucky, nikam mě zamykat nemuseli, protože jsem nevěděl, kde by se tam dal koupit heroin. Jednou ráno jsem se probudil a byl jsem čistej. Bylo mi skvěle, připadal jsem si jako kluk, měl jsem spoustu energie. Jenomže jsem neměl ani vindru. V tu chvíli se objevili chlapíci, pašeráci z Kentucky, v minulosti jsem pro ně párkrát něco dělal, a ptali se, jestli bych jim něco neprovezl z Jamajky, konkrétně asi sedm kilo trávy. Nabízeli dost peněz, asi pět tisíc dolarů.

 

V čem jsi to měl propašovat?

 

V podrážkách bot a falešném dně kufříku. Jde o to, koupit si sportovní boty s co možná nejtlustší podrážkou, z ní se potom vybrala guma. Na Jamajce se ta tráva slisovala vypadala trochu jako kus dřevotřísky. Vytvarovaly se z ní dva kusy, aby zapadly do těch podrážek, pak se to přetřelo latexem, aby tráva nebyla cítit. Do každý boty se vešly tak dvě kila.

 

Jak probíhala transakce?

 

Musel jsem přijít na určitý místo a někomu říct určitou větu, pak mě někam odvedli. Atmosféra byla dost hrozná, nikdo nikomu nevěřil, všichni měli pistole a manýry, odkoukaný z filmů s Clintem Eastwoodem. Přivezl jsem jim dárky, video a „ghettoblaster“. Měli tam starý váhy, na ramenech měly zavěšený dva talíře a ty ramena držela figura ženy, vypadala trochu jako Socha svobody.

 

A na cestě zpátky z Jamajky tě tedy konečně zavřeli.

 

Ne, nezavřeli. Celnicí jsem projel jako po másle. To moc nechápu, protože chlapík, co mě vyzvedával na letišti, říkal, že ta tráva ze mě byla cítit na tři metry kolem. Nicméně všechno proběhlo v pořádku a já dostal svoje peníze. Tou dobou už jsem byl asi měsíc a půl čistej. Jenomže teď jsem měl v ruce pět tisíc dolarů. Zavolal jsem svojí přítelkyni Leslie do New Yorku, že ji pojedu navštívit. Ve skutečnosti mně šlo jenom o to, sjet se. Skoro všechny ty peníze jsem tam roztočil v heroinu a kokainu. Když jsem přiletěl zpátky do Kentucky, zadrželi mě na letišti a já u sebe měl snad každou myslitelnou drogu. A už to jelo.

 

Zavřeli tě?

 

Jo. Nejdřív jsem seděl asi týden ve státní věznici a pak mě převezli do federální. Po třech týdnech známí složili kauci a mě pustili. Jenomže pak mi párkrát něco našli v moči a já šel zas sedět. Tentokrát už na pár měsíců a do federálního vězení. Zachránila mě taková divná věc. Jeden z těch chlapíků, co jsem pro ně pašoval, člověk, co mě poprvé dovezl na Jamajku a ukázal mi, jak se to dělá, umřel v jiném federálním vězení. Měl v konečníku schovaný balíček kokainu, který nenašli, i když ho dost pečlivě prohledávali. Asi dva týdny tam ten balíček vydržel a pak prasknul a ten člověk umřel na srdeční záchvat. Já jsem se o tom dozvěděl a napadlo mě, že bych tý situace mohl využít a dostat se ze svých trablů. Dal jsem úřadům najevo, že jsem ochoten jim poskytnout informace, samozřejmě že za nějakou úlevu. Policajti měli zájem a nabídli mi věc, která se jmenuje garance beztrestnosti. Takovýhle pitomosti by si člověk nevymyslel, všechno je to pravda. Ta garance beztrestnosti znamená, že nemůžu být stíhán za cokoli, co jim přiznám, i kdyby to byla třeba vražda. Takže jsem jim napovídal spoustu věcí, ze kterých vyplývalo, že ten mrtvý chlápek byl boss narkomafie, což ve skutečnosti nebyl.

 

A oni nevěděli, že ty víš o jeho smrti?

 

Nebyl jsem si jistý, ale sázel jsem na to, že to nevědí. Koneckonců ten chlápek skutečně nebyl nějaká veliká ryba, o kterou by se předtím moc zajímali. Takže mi to všechno zbaštili a já se dostal ven.

 

Po jak dlouhé době?

 

Asi třech měsících vězení a dvou měsících léčby, kterou mi nařídil soud. Mohl jsem přitom klidně dostat i pět let. Ta léčba navíc byla v klidu, už jsem tam nastupoval čistý.

 

Už nikdy potom po tobě informace nechtěli?

 

Ne, to byl jednorázových obchod. Když někomu prodáš kuře, tak by bylo divný, kdyby přišel i druhý den, že má ještě hlad.

 

A jaké to bylo ve vězení?

 

Nijak strašné, žádné anální znásilňování nebo tak. Ta zkušenost byla nepříjemná, ale ne hrozná. Většina spoluvězňů tam byla za drogové delikty, často to nebyli ani zločinci, spíš jenom nešťastníci, které štvala jejich práce a jejich představa zábavy byla sjet se každou noc. Měli ovšem tu smůlu, že je přitom chytili.

 

Vrátil ses k hudbě?

 

V daleko intenzivnější míře, než jsem čekal. Sotva mě pustili, dostali jsme nabídku nahrát desku pro jednu holandskou firmu, pak se nám ozvali i z Homestead Records, což byla firma, které jsme posílali kazety celá osmdesátá léta, považovali jsme ji za nejlepší v oblasti alternativního rocku. I pro ně jsme natočili jednu desku. Začali jsme taky hodně hrát v Evropě. Pamatuju se, jak jsem šel za svým kurátorem – měl jsem na pět let podmínku – a říkám mu, že mám šanci hrát v Evropě, a aby mi proto dal povolení opustit město. Ptal se mě, kam přesně jedu, a já povídám, že do Amsterodamu, a myslel jsem si, že tím pádem je všechno v háji. Ale nechali mě jet. Fakt je, že od té doby jsem už nikdy nic nevzal, ani jointa jsem si nedal. Když jsme na šňůře, neberu si ani prášky proti bolení hlavy, a když vezu přes hranice aspirin, mám z toho blbej pocit.

 

To tě to tehdy nepokoušelo, vrátit se k drogám?

 

Pokoušelo, proto jsem se taky vrátil do Kentucky, kde se ty věci dost obtížně shánějí. Kdybych jel zas do New Yorku, kde byly všechny důležitý místa tak pět minut pěšky, všechno by asi bylo jinak. I dneska, když přijedu do New Yorku, tak na to myslím. Jenomže město se tolik změnilo, a i kdybych chtěl, asi bych nevěděl, kam jít. Na 110. ulici už dnes pravděpodobně nic není, navíc teď mají v New Yorku toho šílenýho starostu. Teď už jenom piju. Což mi připomíná, jak jsem s pitím začal. Když mě vezli před federálního soudce, aby rozhodnul o propuštění na kauci, měla žalobkyně v mém případě porouchané auto, a proto mě s ní vezli v jednom voze. Ona vepředu a já vzadu, omotanej řetězama. Vyprávěl jsem jí, jak jsem měl to stipendium na univerzitě, že jsem nikdy neměl problém se zákonem a tak. Za chvíli ve mně viděla toho nejubožejšího feťáka na zeměkouli. Ptala se mě, jestli jsem měl práci, a já jí vyprávěl, jak jsem dělal správce budovy, čistil záchody a vyměňoval zámky. Myslela si, že člověk na heroinu nemůže pracovat, a já řečnil o tom, jak jsem si musel píchnout, abych mohl vůbec vstát. Takže navrhla kauci jenom deset tisíc. Přečetla přitom seznam toho, co po propuštění nesmím: brát drogy, stýkat se s kriminálníky, vlastnit zbraň a tak dál. Soudce se mě ptal, jestli s tím mám nějaký problém. Řekl jsem, že mám. Když teď musím najednou nechat všech těch drog, tak bych si snad přece mohl dát aspoň to pivo, ne? Máte pravdu, mladý muži, řekl soudce, škrtnul tu podmínku a kauci mi ještě snížil. Za pár měsíců se potom všechno tak změnilo, točili jsme jednu desku za druhou, nemohl jsem tomu věřit.

 

Začátkem devadesátých let zažíval alternativní rock něco jako boom, dotklo se vás to nějak?

 

Moc ne. Ten boom taky existoval především v médiích, na koncerty snad chodilo trochu víc lidí a trochu víc se o nich psalo v novinách. Něco jako boom začalo až po úspěchu Nirvany, jenomže ti kluci ze Seattlu hráli přece jenom tvrdší hudbu než my. Naše kapela tou dobou už vystupovala víc než deset let a postupně jsem se dostali k trochu jemnějšímu zvuku, občas jsem hráli i to, čemu se dnes říká alternativní country.

 

Když jsme se bavili o tvých hudebních vzorech konce osmdesátých let , jmenoval jsi Velvet Underground. Později tu roli převzal Townes Van Zandt4, to je docela posun.

 

Ten den, kdy jsme poprvé přijeli do Holandska na koncert, jsem taky poprvé potkal Townese a všechno se změnilo.

 

Uznávám, že to je hodně pitomá otázka, ale položím ji stejně. Jaký byl?

 

No, samozřejmě byl skoro pořád opilý. Taky s ním byla obrovská legrace, měl povahu hráče, pořád se o něco sázel. Třeba hned ten první den, kdy jsme se seznámili. Přiletěl jsem do Holandska a vezli nás oba do Gronningenu na koncert. Dodávka zastavila u pumpy na dálnici a Townes se se mnou hned chtěl vsadit o deset guldenů, jestli číslo na pumpě je sudý nebo lichý. Já byl ještě ze všeho vyvalenej, nevěděl jsem ani, jakou má deset guldenů vlastně hodnotu. Tak jsem se nevsadil, což byla samozřejmě chyba, protože Townes si mě tehdy zkoušel, jestli „na to mám“. Nicméně potom asi ještě následovaly další zkoušky a ty jsem už složil. Byli jsme si dost blízcí, jezdil jsem k němu domů a ještě dnes se vídám s jeho dětmi, Townesova manželka mi často volá... Těch historek je spousta. Hrál jsem třeba v Austinu v Texasu, na konvenci hudebního průmyslu a lidí z rádií. Někdy odpoledne, pár hodin před koncertem, jdu po ulici a najednou na mě někdo volá. Byl to Townes, seděl s párkem neuvěřitelně tlustých motorkářů u stolku na chodníku a volal, ať si přisednu. Jak jsem se blížil, napřahoval ke mně ruku, tak jsem mu podal svou a on mi s ní nepotřás, ale narval si ji do rozkroku. Lidi na to koukali dost vyjeveně. Když jsem tam tak stál s rukou v jeho kalhotách, očekával jsem, že tam nahmatám jeho ptáka nebo tak něco. Nicméně tam byla flaška vodky. Takže jsme popili. Od té doby jsem ho čas od času navštěvoval, a pak Townes umřel.

 

Vídal ses s ním i v době jeho nemoci?

 

Tehdy už vypadal jako duch. Zlomil si kyčel, pak dostal vnitřní krvácení a srdeční záchvat, především se ale uchlastal. Nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by pil tolik, jako Townes. Dokázal do sebe nalít dvě láhve vodky prakticky na jeden zátah. Na druhou stranu by se dalo říct, že byl věrný sám sobě. Spousta lidí se chová k ostatním sprostě, když se namažou. Townes tohle nikdy nedělal. Nikomu neubližoval, samozřejmě, jeho ženu a děti zraňovalo, jak žil, i že umřel.

 

Z Van Zandtovy hudby přitom vyzařovalo cosi jako... nenapadá mě lepší slovo než mír.

 

Nevím, moc se necítím na hovory o těchhle věcech. Určitě v sobě měl nějakou obrovskou sílu, některé věci, co napsal, jsou jako... já nevím, třeba Shakespeare. No a ve chvílích, kdy zrovna nepsal, v sobě tu sílu musel nějak zabíjet nebo utlumit. Říkám, že se v takových věcech nevyznám, ale trochu to znám z vlastní zkušenosti. Každou noc mám problém s tím, jak si zastavit hlavu, jak to všechno utnout. Včera jsem celou noc pil a četl tu knížku a stejně jsem usnul až v sedm hodin ráno.

 

Tobě a tvojí kapele se v první půli devadesátých let dařilo dobře.

 

Asi jo, měli jsme spoustu koncertů, jednou nebo dvakrát za rok jsem vyjížděli do Evropy, každý rok jsme natočili desku. Jeli jsme i tu velkou šňůru s Afghan Wigs. Já sám jsem měl stálou přítelkyni, měli jsme dům a psa. Asi vrchol pro nás bylo album Love Is A Gas, natočili jsme ho s Maureen Tuckerovou z Velvet Underground v roce 1996. Pak jsme udělali ještě jednu dobrou desku, jenomže pak se rozpadla nahrávací společnost a souvisela s tím spousta svinstva, a ta deska se díky tomu prakticky nedostala mezi lidi. Rozpadnul se i můj vztah. Dneska většinou vystupuju sólově a je to tak pro mě lepší. Když člověk vede kapelu, musí lidi pořád přesvědčovat, že se věci změní k lepšímu, že tohle turné, tahle smlouva bude ten zásadní obrat. No a nakonec jim lže.

 

A co to bylo za problém s nahrávací společností?

 

Byl to docela hnus, ale jestli chceš, klidně to vyprávění můžeš použít. Šlo o společnost Alias Records, pro kterou jsme natočili tři desky, myslím naše nejlepší – Love Is A Gas, Wilderness of Mirrors, což je vlastně opera, a Saratoga. Ta firma patřila jedněm nepředstavitelně bohatým manželům ze San Francisca. Patří jim třeba baseballový tým San Francisco Giants a nějaké obchodní řetězce. Alias Records řídila ta žena, jenomže majitelé se rozváděli a ona si usmyslela, že se do mě zamilovala. Já na to neměl ani pomyšlení, myslel jsem jen na to, jak dostat zpátky svoji Elizabeth. Manžel v tom ale uviděl šanci prokázat jí nevěru a poslal na mě detektivy. Bylo to v době, kdy jsem natáčel Wilderness of Mirrors, nejlepší věc, jakou jsem kdy udělal. Sledovali mě po městě, u sebe v pokoji jsem našel pár skrytých kamer, odposlouchávali telefony. K tomu se váže následující historka. Jedné své bývalé přítelkyni jsem v den jejích narozenin zatelefonoval z nahrávacího studia do Tokia, kde dělala učitelku angličtiny. Ten hovor se nějak zvrtnul. Ne že bych tyhle věci dělal často, ale měli jsme spolu sex po telefonu, trvalo to asi hodinu. Za pár dní přišla šéfová a řekla mi, ať si při telefonování ze studia dávám pozor. Já se tvářil jako neviňátko, protože jsem nechtěl, aby na mě prasklo, že jsem si na její účet hodinu telefonoval do Tokia. Nicméně pak na mě vytáhla kazetu s tou mojí sexuální konverzací.

 

Čímž se zřejmě dostáváme ke konci tvojí spolupráce s Alias Records.

 

Přesně tak. Deska sice vyšla, ale neměla žádnou propagaci nebo distribuci, což jsem chápal jako trest za to, že jsem s ní nespal. Ve smlouvě jsem měl ještě jedno album, kapela ho chtěla natočit, samozřejmě ty peníze, co nám zaručovala smlouva, jsme za ně nedostali. Firma se zase postarala, aby deska propadla.

 

A co San Francisco Giants? Je to dobrý tým?

 

Loni se jim dařilo moc dobře. Ale majitelé na takovéhle věci kašlou. Jejich jediná starost je předvádět se před zazobanými investory.Teď chtějí postavit nový stadión s takovými těmi sky boxy, kde může permanentka na jednu sezónu stát sto tisíc dolarů, a lidé se tam při hře nalívají šampaňským.

 

Takže po tom karambolu s nahrávací společností jste už nic nevydali?

 

Ne, ale poslední dobou dost natáčíme. Píšu tak jednu písničku za týden, za starých časů jich bylo třeba pět.

 

Co tě živí?

 

Píšu knižní a filmové recenze pro místní noviny v Kentucky – Louisville Reporter. Je to skvělá práce, dostávám zadarmo knížky. Mám strašnou spotřebu knih, i na šňůrách jsem si pořád četl. Co se týče filmů, tak ve většině případů mi nezabere víc než hodinu popsat, co to bylo za sračku.

 

Umělci většinou nečtou recenze zrovna rádi. Nepřijde ti ta výměna rolí trochu zvláštní?

 

Nechci se vytahovat, ale naše kapela měla až na pár výjimek výborný recenze. Negativní byly tak tři čtyři a je pravda, že mě skutečně naštvaly. Ale většinou nás novináři milovali. Asi proto, že se sami živí slovem a v naší hudbě vždycky hrály důležitou roli texty. Fakt je, že nejdřív jsem měl trochu problém s tím, že kritizuju tvrdou práci někoho jiného. Jenomže nakonec, co naděláš, sračka je sračka.

 

Ve tvých písničkách je spousta odkazů na bibli.

 

Toho jsem si už taky všimnul a někdy mě to na pódiu až zarazí. Začalo to, když jsem se potkal s těmi chlápky z Nashvillu a naučil se od nich mít rád písně, které vyprávějí nějaký příběh. Jenomže píseň ti nedá moc prostoru nějak vykreslovat postavy. Když si za hrdinu vybereš nějakou biblickou postavu, můžeš předpokládat, že posluchač o tom člověku něco ví, že ho zná trochu do hloubky. Možná mě v tomhle způsobu psaní ovlivnil Nick Cave a určitě i moje katolická výchova, která se nakonec vždycky nějak projeví.

 

Se svými rodiči ses usmířil?

 

Když jsem odešel ze školy, tak na mě čtyři roky nepromluvili. Teď už je to všechno jinak. Tuhle jsme hráli v Detroitu a táta se přišel podívat, pak nás odvezl k našim domů, kde nás krmili a napájeli. Náš klávesák samozřejmě ucpal záchod a byla z toho menší potopa. Chudák moje sedmdesátiletá máma to utírala. Táta nás pak odvez do Chicaga, což je pět hodin autem, a zašel na další koncert. Skoro nemůže chodit, ale občas se projevuje jako velkej rockovej kritik. Po koncertě za mnou přišel a říká mi, že ví, že z našich desek mám nejradši tu operu. Že si myslí, že to je dobrá práce, ale ta deska předtím prý byla lepší. Chápeš, můj táta, co nikdy neslyšel Beatles a myslí si, že jméno Boba Dylana se vyslovuje Dajlen.

 

Ten pseudonym Paul K. sis vybral podle Kafky?

 

Vybral. Když jsem to tehdy řekl kamarádovi Jonasovi, varoval mě, že prý díky tomu jménu budu osamělej, neúspěšnej a tragickej. Do jistý míry se tahle předpověď vyplnila.

 

Autor děkuje Štěpánovi Suchochlebovi za pomoc při organizaci rozhovoru.

1. Paul K. (vlastním jménem Paul Kopasz) byl před čtyřmi lety v magazínu Rolling Stone označen za „největší neodhalené hudební tajemství Ameriky“. Zmíněná neodhalenost už mu nějak zůstala. Natočil devět alb, většinu z nich se skupinou The Weathermen. Většina z nich se setkala s velice příznivým kritickým ohlasem, především díky kombinaci drsných obrazů pouličního života, sarkasmu, vášně a biblických odkazů v textech, zpívaných charakteristickým skřípavým hlasem. Hudba Paula K. osciluje mezi syrovým punkem a křehce znějícím folkem, z jeho písně Miles Is Dead udělala skupina Afghan Wigs jeden z nejvýraznějších a nejdrsnějších hitů alternativního rocku první poloviny devadesátých let.

2. Gramofonová firma, která v šedesátých letech vydávala nejdůležitější nahrávky soulové hudby.

3. Jaco Pastorius (1951–1987) – jeden z nejuznávanějších baskytaristů všech dob. Na svůj bezpražcový nástroj hrál s virtuózní technikou a výjimečným citem pro melodii. Proslulost získal především jako člen skupiny Weather Report, spolupracoval mimo jiné i s Patem Methenym nebo Joni Mitchellovou. Od roku 1980 nahrával s vlastní skupinou. Tou dobou se už u něj začaly projevovat psychické problémy, kombinované s nadměrným pitím a užíváním drog, vyvrcholily v roce 1984, kdy se Pastorius během Playboy Jazz festivalu popral na pódiu. Od té doby získal pověst člověka, se kterým není možné spolupracovat, a jeho kariéra prakticky skončila. Zemřel v roce 1987, poté co ho ztloukla ochranka Midnight Clubu ve Fort Lauderdale, kam se pokoušel dostat.

4. Townes Van Zandt (1944–1997) – „Townes Van Zandt byl nejlepší písničkář Ameriky. A klidně si natáhnu kovbojský boty, stoupnu si v nich na stůl Boba Dylana a řeknu to ještě jednou,“ prohlásil po Van Zandtově smrti Steve Earle, hvězda amerického folk rocku. Během své asi třicetileté kariéry Van Zandt natáčel hudbu od blues přes folk až ke country. Spíš než významnějšího komerčního úspěchu dosáhl obdivu hudební kritiky a ostatních hudebníků (vzhlíželi k němu například Cowboy Junkies nebo Mark Lanegan). Často vystupoval v Evropě, především v Berlíně, v Čechách je ale prakticky neznámý, místní publikum možná zaznamenalo jeho „ploužák“ Dead Flowers For Me, který zazněl ve filmu Big Lebowski.

 

(Revolver Revue č. 45/2001)