Demeter

Všichni se jmenujou Demeter, Červeňák, Bílý nebo Ferko, protože je to všecko jedna famílie, která se plevelí mezi sebou. A to je ještě výjimka, když jsou spolu příbuzný jenom jednostranně. To jsou někdy taky dvojmo, trojmo. A takový maj spolu ještě dítě! Jen si to představ, Marie! Pak to nemá vypadat, jak to vypadá! Takhle zpotvořenou má tu ruku z čeho asi? Myslíš, že by to měl, kdyby nebyl takhle s odpuštěním nakříženej? Vidělas někdy, jak žijou tam u toho kostelíčka? Cigarety, chlast a karty. Já to vidím dnes a denně, když tam čekám na zastávce na autobus. Televize tam řve. Do toho tranzistor. A oni vyvalený na židlích přímo na chodníku. Děti polonahý se tam motaj. Jeden přes druhýho křičí tou jejich bengálštinou, nebo co je to za hatmatilku, pořádně česky to neumí, jak má pak umět tenhleten číst, když ani kloudně česky nezná, nadávky to jo, v nadávkách to je nedostižnej, mně prošla rukama už hezká řádka dětí a ty víš, Marie, že to často nebyli žádní svatouškové, ale takhle sprostě mluvit malýho kluka, to jsem ještě neslyšela. A to si představ, že i na mě si dovolí otvírat tu svou kušnu. A bodejť by ne, když vlastní máma se o něho pořádně postarat neumí. Tyhle ženský, víš ty, jak to dělaj, když se jim narodí dítě? To ho klidně nechaj v porodnici a tradá domky. Pak si pro to malý přijdou, až když je tlačí mlíko. To si našinec udělá obrázek, jaký občany potom vychovávaj. Ale já se s tímhle spratkem mazat nebudu. Když tě nenaučili chování, tak nebudeš svačit mezi slušnejma dětma. Tady za dveře pujdeš, a jestli se odsud hneš do konce přestávky, přerazim o tebe ukazovátko! Já už nemam nervy se s tím klukem zlobit, Marie, ten nemá co dělat v normální škole, ten pujde do pomocný, jakože se já jmenuju Holinová.

Demeter chodil do sousední třídy a seznámil jsem se s ním při hře na černého Petra. Hru, jak bývalo zvykem, začínala učitelka Holinová. Uprostřed hodiny se rázem rozletěly dveře a ona k nám vevlíkla Demetera za ucho. Strčila ho do rohu k magnetické tabuli a zasyčela: „Stůj tady, do zdi koukej a kuš!“ Nato se s útrpným výrazem obrátila ke stupínku, kde stála ve svých umělohmotných pantoflích a ve svém modrém plášti s pravou kapsou bílou od křídy naše učitelka Poppová.

„Promiň, Marie, ale já nemám sílu věčně se s tím neřádem zlobit,“ rozhodila učitelka Holinová bezmocně rukama, „tady dá snad pokoj.“

Učitelka Poppová odpověděla pouze chladným přikývnutím a učitelka Holinová bez dalšího vysvětlování odešla. Hodina pokračovala.

Stát v oslovském rohu a koukat poslušně do zdi, nevydržel Demeter ani minutu. Nepromarnil jedinou příležitost, aby se učitelce za zády nepoškleboval a nepitvořil, a hlavně nedělal dlouhé nosy a posuňky tou svou rukou. Při pohledu na tu ruku mě svírala neovladatelná štítivost. Ale čím silnější ten pocit byl, tím víc jsem se na ni musel dívat. Nedokázal jsem si pomoct.

„Emile!“

Trhnul jsem sebou.

„Kde zevluješ!“ Obličej měla stejně bílý jako kapsu svého pláště. Neprobouzel teplo, ale ani strach. Jen jako bych se díval bílou dírou někam do prázdna. Z toho prázdna se vynořily popelavé rty: „No nevejrej na mě a čti!“

Sklopil jsem oči do učebnice a bezradně bloudil po stránce.

„Víš, co teď děláme?“

Musel jsem zahanbeně pokrčit rameny.

Pomalým krokem došla od stupínku ke mně. „Přiřazujeme věty k obrázkům,“ řekla a její prst se zabodnul do učebnice přede mnou, „jakou větu k tomu přiřadíš?“ – Nedokázal jsem, zmatený, poznat, co na tom obrázku je. V abstraktní změti barev jsem viděl akorát zamračenou klukovskou hlavu. - „Tohle přece není tak těžké, Emile, no tak,“ pobídla mě, ale bez úspěchu, a proto se obrátila ke třídě: „Napovězte Emilovi někdo!“ – „Pepa…“ ozvalo se pohotově z první lavice. – „Výborně, Hanko, máš červenou tečku! Ještě jednu a bude to na včeličku do občanského sešitu! Teď už snad Emil bude vědět…“ – „Pepa jede na koloběžce?“ pronesl jsem váhavě větu, která sice nebyla v učebnici, ale podle mého úsudku aspoň jakžtakž vystihovala obrázek. Třída vybuchla smíchy. „Pepa láme! Pepa láme!“ začalo se pisklavě ozývat z první lavice.

„Ticho!“

Nastalo ticho. – „Pepa láme, soudružko učitelko!“ – „Ano, Hanko, Pepa láme,“ řekla a upřeně se na mě zadívala. „Emile,“ pronesla chladně, „ty si myslíš, že můžeš dělat šašky?“

„Ne,“ hlesnul jsem.

„Tak proč je děláš?“

„Ale já je nedělám.“

Zhluboka natáhla vzduch do plic a velice pomalu ho vypustila. „Poslouchej,“ začala mírně: „Vedle ve třídě, když někdo zlobí, jako třeba támhle Demeter, viď Demetere, no nemysli si, že nevidím, jak se tu celou dobu předvádíš… Tak co s takovým nezbedníkem udělá soudružka Holinová? Vrazí mně ho sem! Já ale, Emile, nejsem taková, že když někdo dělá problémy, tak ho pošlu vedle, aby zlobil tam. Já si své problémy umím vyřešit sama. Jenže občas se někdo chová tak, že mi skutečně nakonec nezbývá, než ho potrestat stejně. Takže vstaň! No vstaň! A pojď se mnou!“

Hra na černého Petra končívala o přestávce na chodbě. Dva generálové přivedli své dva zajatce.

„Doufám, že už se to nebude muset opakovat,“ pohleděla na mě přísně učitelka Poppová, ale jako by se ve skutečnosti obracela spíš na svou kolegyni Holinovou. Ta s pohledem upřeným na Demetera řekla: „No to já taky doufám.“ A taky jako by se obracela spíš na učitelku Poppovou než na něho.

Demeter po nich opovržlivě šlehnul svýma uhlovýma očima a mrknul na mě s výrazem spikleneckého srozumění. V tom spojeneckém momentu jsem zapomněl i na tu jeho ruku.

Ale byly tu i jiné hry.            Třeba hra na vrata, podle úsloví „mlátit jak hluchej do vrat“.

Mrzlo. Včerejší kaluže praskaly pod nohama jako prskavky. Klouzačka pode mnou ujela a já se rozmáz na zemi. Demeter se moh zbláznit smíchy. Šel jsem k němu: „Čemu se tlemíš?“ – „Tobě,“ odvětil prostě.

Hra, jak bývalo zvykem, se odbývala ráno před školou, kde se těsnal ukřičený chumel. Veprostřed chumlu se utvořilo náměstíčko, na kterém proti sobě stanuli dva jako v ringu. Dát po tlamě Demeterovi, o to stál každý, kdo měl trochu smyslu pro špás. Ale ani jako podívaná to nebylo marné. Proto Demeter tomuhle rannímu tělocviku málokdy ušel. A teďka, ačkoli jsem se té zábavy vždycky radši stranil, jsem proti němu stanul já. Zmlátil mě.

„Sme kamarádi?“ zeptal se, když jsem se už podruhé to ráno sbíral ze země, a natáh ke mně svou zdravou ruku. Netoužil jsem po další nakládačce, takže jsem ji uchopil a krátce stisknul.

Jednoho dne jsem po obědě ve školní jídelně přišel do šatny a moje aktovka byla fuč. Demeter s ní pobíhal venku. Dostal jsem pekelný vztek. On se ale jen smál a dal se s ní na úprk. Má neohrabaná krabicovitá aktovka mu rozverně poskakovala na zádech. Dokud se mi ho nepodařilo dostihnout.

„Počkej,“ vypravil ze sebe udýchaně, „já ti jí ponesu.“

„Nechci. Dej jí sem!“ Držel jsem aktovku za poutko.

„Nedám,“ rozesmál se Demeter. Vší silou si držel aktovku na zádech a táhnul mě i s ní za sebou. Poutko začalo praskat, tak jsem ho radši pustil.

„Hraješ fotbal?“ zeptal se.

„Vrať mi tu tašku!“ odpověděl jsem.

„Poď se mnou domů.“

„Vrať mi tu tašku, ti řikám.“

„Máš míč?“

„Míč? Jakej míč?“

„Kopačák!“

„Ten máme na chalupě, a co?“

„A máš novej?“

„Novej né, k čemu novej.“

„Já ti ukážu novej. Poď se mnou!“

„Tak mi vrať tu tašku,“ naléhal jsem.

„Póď, ty píčo,“ zvolal radostně, „vrátím ti ji,“ a rozběh se směrem k domovu. Sám chodil do školy bez aktovky, protože mu učitelka všecky školní potřeby zamykala do skříně, aby je doma nepoztrácel. Měl tím pádem taky pokoj od domácích úkolů. Soudila, že kdo patří do pomocné školy, u toho na domácích úkolech stejně nesejde.

Igelity místo skel a deky místo záclon. Barák u kostelíčka. Demeter vklouznul dovnitř. Nevolky jsem následoval svou aktovku.

V odřených zdech chodby čpěla siroba a zvláštní nasládlý pach. Kdesi v patře běžela nahlas televize a v opakujících se vlnách se ozývalo a zas utichalo nesrozumitelné paštěkování nějakých ženských. Na schodech do patra seděla malá holka a česala velikou zrzavou pannu bez šatů. Překvapeně se na nás podívala. „So adaj kerel oda gádžo?“ vyhrkla řečí, které jsem vůbec nerozuměl.

„To je kamarád,“ odvětil Demeter.

„Kamarád, jo?“ rozesmála se holka, „To je nějakej débil, né?“

„Ty si debilka, přišel se mnou, ne?“ odvětil jí a obrátil se na mě: „Čekej tady.“ A zmizel nahoru po schodech.

Holka vyskočila a už se za ní zabouchly dveře přízemního bytu. „O gádžo ke amende!“ slyšel jsem její povyk zpoza dveří: „O gádžo ke amende!“ Vzápětí se dveře zase otevřely. Vyšel nízký tučný chlap v umolousaných teplácích, děravém nátělníku a ošmajdaných trepkách, které mu při chůzi hlasitě mlaskaly na bosých nohou. Čelo měl ovázané gázou, která krásně kontrastovala s jeho tmavou kůží, a mezi prsty mu doutnala cigareta. Došel až ke mně, chvějícímu se jak list. „Za kyms přišel!“

„Za Demeterem,“ polknul jsem.

„Já sem Demeter. Có chceš?“

„No ale já myslim Demetera od nás ze školy.“

„A ty jsi odkaď?“

„Avl’a le Milaneha,“ špitla ta holka, která zas už zvědavě vykukovala za chlapovými zády.

„S Milanems přišel?“ zeptal se mě chlap.

Nejistě jsem přikejvl.

„Jak nemá prsty?“ zatřepal mi chlap rukou před obličejem, až jsem poděšeně couvnul, „s tím jsi přišel?“

„Co?“ nepochopil jsem.

„No, Mílan, ten co nemá prsty,“ vyštěk na mě chlap.

„Jo,“ řek jsem se srdcem až úplně dole v nohavici.

„A ták. A co ten? Ukrad ti něco?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Tak có mu chceš?“

„Má moji tašku.“

„Jakou tašku má?“

„Aktovku moji.“

„A ták,“ pokejvl chlap hlavou, až se mu kůže na krku varhaněla jako harmonika. Nato se s rukama v bok obrátil vzhůru do patra a z plných plic zaburácel: „Mííláán! Poď sem dóólu!“

Nic.

„Mííláán!“ řičel jak tur.

„Có tu řveš! Có chceš!“ ozval se shora popuzený ženský hlas.

„Pošli Milana dólu,“ zařval chlap. Načež se podíval na mě. „On přijde,“ řek pokojně a potáhnul z cigarety.

Záhy capal Demeter k nám. Ulevilo se mi, když jsem viděl, že má na zádech pořád moji aktovku. Obličej měl ale celý zkřivený pláčem a valily se mu po něm slzy. „Vareko mange čorďa o baloňis,“ zavzlykal.

„Ko čorďa!“ začertil se chlap.

„Oda o Roman,“ ozvala se ta holka, „šel na fotbal s klukama, on neukrad.“

„Ale to je muj míč,“ zaječel Demeter. „Já mu dám do držky!“

„Á, chachacha,“ rozchechtal se chlap chropotavě, jako by se mu v krku mlely kameny, a pocuchal Demeterovi dobrácky vlásky. Nato mu svlíknul moji aktovku a podal mně ji. „Podívej se do toho, jestli máš všecko!“ zahuhlal.

„To je dobrý,“ odvětil jsem s úlevou, že mám svoji věc, a s touhou být už co nejdřív pryč.

Ale chlap se na mě utrhnul: „Podivej se do toho, nebo řekneš, že tě cikán okradli!“

Zběžně jsem tedy do aktovky nahlíd. Nechybělo tam nic.

„Tak běž! Padej!“ řek mi. „A ty sypej nahoru k bábě!“ štěknul na Demetera.

Demeter se s fňukáním šoural po schodech nahoru a já odtamtud vděčně odprejsknul.

Do třetí třídy nastoupil v takzvané pomocné škole. Je sice pravda, že prvního dne ještě v nevědomosti chtěl jít do školy s námi. Učitelka Holinová už se ale postarala, aby nepřekročil práh. Od té doby jsem se s Demeterem nesetkal.

 

(Revolver Revue č. 62/2006)