Čtrnáct otázek pro Petra Babáka

(Otázky Viktor Karlík)

 

1. Jak jste směřoval k práci, kterou děláte?

Žádný slavný předek, který zanechal otřískanou paletu a plno štětců s chlupy veverčími, ani žádná teta, co má v paneláku tajnou sbírku Rembrandtů. Snad dědeček, který často navštěvoval se zeleným batohem antikvariáty celé republiky, a trochu taťka, který zase monstrkopytem, ale s velkou chutí maloval doma podle titěrných pohlednic. Vzpomínám na svoji první seriózní práci s písmem: žlutý koženkový penál a na něm pětibarevnou propiskou vyvedený nápis Abraxas. Pak přichází na řadu práce s uhlem či rezavou rudkou a kreslení hrušek, vysušených dýní a okurek, uložených na režné draperii. Učitel kreslení na sídlištní základce. Dále bílý plášť, který jsme si umělecky špinili na brněnské „supšce“, kde jsem se připravoval v mistrovském oboru výstavnictví a aranžérství. Tam jsem začal dělat první pokusy s knížkama. Různé „ošahávání“ média: knihy určené k bubnování, knihy určené k házení, stavby z knížek a tak. Vlastní laboratorní výzkum. Potom jsem udělal asi padesát knížek tzv. instruktážních, které jsem nazýval podle jejich zvýrazňovaných částí: Kniha s červenou ořízkou, Kniha se třemi záložkami nebo Kniha s knižním blokem na deskách. Psal se rok třiaosmdesát a snažil jsem se knihu poznávat. Dokumentoval jsem rovněž různé procesy, jako například lepení nebo namáčení, a vytvářel tzv. abecedy. A na tyto „experimenty“ jsem nachytal svoji brněnskou „svatou trojici“: Dalibora Chatrného, Jiřího Valocha a J. H. Kocmana. Moc hezké období... I když se můj vztah k těmto „otcům“ za roky proměnil, jsou to ti nejdůležitější. Diskuse nad zeleným čajem a kořalkou, tehdy ještě hromada cigár a hlavně otevřenost a důvěra. Mezitím sytě garážové pokusy o hudební produkci s bráchou, vypůjčená kombíčka a vernisážové těleso s Tomášem Přidalem nebo naivně upřímné leadrovství ve výtvarné skupině, která vystavovala ostošest po sklepních galeriích tehdejšího Brna. Moc roztomilá videa z akcí jako Rougesweet či Schwarztag. Po všech těchto aktivitách jsem panu Hegarovi při konzultacích na VŠUP ukazoval jeho logotyp pro Odeon ve dvou velikostech, mnou mistrovsky překreslený, aniž bych věděl, že je jeho autorem. Pan Hegar byl již tehdy zdravotně ne zcela v pořádku a jeho řízné upšouknutí v bývalém Muzikově ateliéru mi bude znít až do skonání. Při dalším pokusu jsem ukazoval milému panu Solperovi obálky psané na psacím stroji a byl jsem přesvěčen, že avantgardnější už ani být nemůžu. Riskl to a vzal mě k sobě do ateliéru.

 

2. Kdo z oboru byl a je pro vás důležitý?

Jak jsem už naznačil v předcházející odpovědi, inspirují mě mezioborové přesahy. Stýkám se hodně s lidmi, kteří se pohybují více ve volném umění, jako například Tomáš Vaněk, Jáno Mančuška či grupnfírer Vít Havránek a crew Tranzit a Pas. Zároveň mám inspirativní vztahy s lidmi kolem časopisu Živel, hlavně s gejzírem Petrem Krejzkem či Michalem Nanoru and comp. Zajímají mě aktivity Tomáše Pospiszyla a akce Mečlovskýho Divusu. Občas se na večírcích sejdeme s deleaturským okruhem: Morten, Ervéčko Novák, Zuza Lednická, Aleš Najbrt, Marek Pistora, inspirativní hyperaktivista Alazar Záruba a další. Seznámil jsem se se Stefanem Sagmeistrem, jehož projekty lehce přesahují vyšlapaná teritoria grafického designu. Držím palce aktivitám Michala Rydvala nebo Juraje Horváta. Rád taky potkám Jakuba Kašeho na kaši. Na dálku sleduji Petra Bilaka s Johankou Baluštíkovou. Často teď v Laboratoři spolupracujeme s bráchou Radimem a Ondrou Tobolou a dalšími design Hippos, fandím hadrářkám Monidee, jejichž večírky ve čtnáctce jsou vždycky čočka, fandím děkanu Bregantovi na FAMU, důležití jsou pro mě i páteční fotbalisti, se kterými se po zápase sprchujeme. Pavel Joba a jeho shyby a kliky na jedné ruce, Krausova mystická levačka či ekvilibristika a radost z míče architekta Romana Brychty a tak. Hledám pozitivní myšlení. Těch lidí a inspirativních okruhů je mnohem víc. Kdybych měl sáhnout do historie, tak to bude: Michaux vedle Lisického, Carson vedle Bayera, Pantone vedle Loewyho, Váchal vedle Sutnara, Seydl vedle Grygara, Kopřiva vedle Kolíbala. A celá řada dalších. Emoce vedle rozumu.

 

3. Které období z dějin knižní kultury je vám obzvlášť blízké?

Asi nejvíc to budou šedesátky minulého století, a to jak u nás, tak ve světě. Stalo se totiž, že spousta výtvarných umělců hlavně díky hustému politickému klimatu poměrně masivně vstoupilo do zakonzervovaného světa knižní kultury a začalo se něco dít, i když všechny eskapády rozhodně nelze podepsat. Někdy úplně stačilo, jak zacházeli s tak omezeným prostorem, jako nabízí obálka, případně přebal. Nebáli se ani písma. Výborné věci z té doby jsou od Balcara, Grygara nebo Sekala. Svět umění a teorie se na čas intenzivně propojil. Mám moc rád i období rokoka, květina na květinu, vodotrysky v každé knize, obdivuji komplet vypočítané období avantgardy i odbarvené osmdesátky s béžovou či kaštanově hnědou plus nekvalitou ofsetu.

 

4. Jaká jsou vaše oblíbená písma?

Oblíbil jsem si řadu velkých rodin grotesků (čistočistá klasika: Univers, Helvetica, Franklin, sem tam i Gill), neštítím se Baskervillu, vedle toho hrábnu po humusu v podobě Courieru, a to i v boldové variantě, a k tomu miluji mraky dalších obskurit. Rád si v poslední době čmárám znaky sám, tak jako za časů školní docházky. Nebo alespoň grotesky obkresluji barevnými fixami, vyplňuji mezery u písmen „O“ nebo „R“.

 

5. Jaký je váš názor na každoroční soutěž o „nejkrásnější knihu“?

Jinou takto zaměřenou soutěž prostě nemáme. A jako všechno, co nemá pražádnou konkurenci, si tak v šeru zatuchajících útrob Památníku písemnictví prostě žije. Za ty roky se ale vůbec neproměnila. Je to taková řádně vyžilá velryba, kterou už jen tak něco nerozhází. Chybí jí razantní proměna, chybí jí zdravá produkční činnost, měla by se více objevovat v médiích, měla by více cestovat za hranice, měla by se prostě více prodat a s ní i spisovatelé, vydavatelé, grafici, tiskaři. Argument, že je společnost stále naladěná spíše ekonomicky, už dávno neobstojí. Někdy je až s podivem, kolik lidí pravidelně čte. Abych byl však konkrétnější ve výtkách k soutěži: například, není fér poplatek ve výši pět set korun za každý přihlášený titul. Spousta zajímavých vydavatelů kvůli tomu nemá šanci soutěž obsadit a přihlášené tituly pak vůbec neodpovídají ročnímu sběru. Líbil se mi nápad, že by se vytvořila jakási komise, která by celý rok průběžně sledovala úroveň knižních titulů a vytvářela nominace. Na druhou stranu co pak s nominacemi? Protože těžko někoho nutit, aby vytipovanou knihu přihlásil, pokud ho nějaká soutěž ale lautr nezajímá. Musím ale přiznat, že jsem rád i za takovou soutěž. Měla by však se sebou něco dělat!

 

6. Co vám dala práce na knihách věnovaných Ladislavu Sutnarovi a Vladimíru Boudníkovi?

Hlubší vědomost o tématech, kontakt se zajímavými lidmi, kteří se kolem knih a výstav točili, a určitě nějaký peníze.

 

7. Na některých zakázkách jste pracoval sám, na jiných v týmu. Jaký je mezi těmito způsoby pro vás rozdíl?

V podstatě vždycky svoje věci konzultuji s někým druhým, třetím či pátým. Tyto vstupy, i když jsou třeba jen drobné, považuji za kolektivní účast. Dá se říct, že jsem takový týmový jezdec s individualistickými sklony. Vždycky musí člověk nakonec zvolit nějakou cestu a za tou jít, jinak to ani nejde, nelze do nekonečna diskutovat. Ale mám to moc rád. Nebaví mě zároveň firmy, ve kterých je deset šéfů a nenajde se ani jeden, který vezme odpovědnost na sebe. Je řada mladých jmen, se kterými jsem chtěl vždy na nějaké úrovni spolupracovat, a nyní to postupně realizujeme. V minulosti jsme museli tu vydělat na nájem na dobré adrese, tu na uklízečku.

 

8. Co si myslíte o reflexi grafického designu v současnosti?

Společnost ho nebere. To je realita. Není však nutné nad tím nějak fňukat. Vždyť jsme instalatéři! Takže musíme makat. Všechno ostatní už přijde. Těší mě, že přicházejí další a další a lepší a pracovitější grafoinstalatéři.

 

9. Co vám dala vaše pedagogická činnost?

Občas jsem vedl semináře na VŠUP, vesměs v ateliéru „mého“ pana Solpery. Spíš by ale otázka měla znít, co mi asi pedagogická činnost dá. Od letošního října povedu na VŠUP nový ateliér nazvaný Grafický design a nová média. Už se na tuto činnost se Štěpánem Malovcem těšíme. Ateliér je funglovkou, budeme přijímat první studenty a vše na čistočistý papír. Vize bychom měli. Chystáme tunu spolupracovníků-inovátorů. A setkání s lidmi o generaci mladšími? To je pro mě skoro vždy velká škola. Překvapivě mají občas myšlení starší než naši rodičové a nazakryje to ani zapečená houně kolorovaných dredů a tučné trepky s obrovským jazykem.

 

10. Mělo pro vás nějaký význam veřejné ocenění vaší práce?

Určitě je to povzbuzení. Navíc maminka má radost a babička jakbysmet. V našem světě mají ceny podstatný význam mediální, a to třeba i ceny za nejhorší film, nejhorší překlad a další jiné špatnosti. Baví mě, jak k sobě tyto dvě tak zdánlivě vzdálené polohy mají blízko. Nízká a vysoká. Stačí velmi málo! Někdy pár let s razantním posunem vkusu, jindy špatný hotel pro porotce.

 

11. Můžete charakterizovat zakázku, která by pro vás byla nepřijatelná?

Práce pro komunisty a jinou pakáž, kampaň na podporu elektrických paralyzérů, rozřezaný děti, podpora experimentů na zvířatech. Těch nepřijatelných okruhů je celá řada řadoucí. Je to vždy kus od kusu. Můžeš se ale i na výše uvedené okruhy dívat z různých úhlů. Vůbec se třeba neštítím reklamy obecně. Chlapů, kteří ji dělají výborně a inspirativně, je spousta. U nás třeba Zachariáš nebo vostrej Čtvrtníček s jemným Nebřenským. Nežijeme na Marsu a vložky i boty prostě potřebujeme!

 

12. Nabízel jste někdy své grafické služby, nebo pouze čekáte, až vás s prací někdo osloví?

Nenabízel a naštěstí ani nečekám. Tak nějak se to zatím vždycky semlelo samo. Všem se snažím vysvětlit, že když budou makat, tak si jich zákonitě musí někdo všimnout. Tak velký prostor zase nejsme. Jenže on by to každý chtěl po první knížce, či výročce. Vyplatila se mi určitá, někdy i dost razantní neústupnost. Nikdy jsem neměl problém hrát rovinu. To se tady pořád rozhodně nenosí, takže stoprocentně vím, že mi otevřenost i ublížila a některé věci s některými lidmi už asi nikdy dělat nebudu. Tak to má však být. Tady se stále nosí spíš zákulisní mrmlání a šišlání. Pokud jde o zakázky, rozhodně si nevezmu šedý oblek a nevyrazím s ním po agenturách. Náš poslední materiál jsme třeba rozdávali zmačkaný do koule. Naše důvody, proč něco vytisknout, jsou dva: jednak mapujeme vlastní cestu, a druhak čas od času uděláme sejšn a tradáááá.

13. Co podle vašeho názoru dnes nejvíce oboru škodí?

Jako vždycky: blbost, pokřivenost a nulová, opravdu nulová velkorysost.

14. Jak rozumíte pojmu profesní čest?

Nelízt po zemi jenom kvůli humrům a langustíkům k snídani.

 

(Revolver Revue č. 58/2005; cyklus Z dílen grafiků)