Ctnost neloajálnosti

Existuje-li nějaký vrcholný básník konservatismu, básník toho, čemu dnes říkáme establishment, pak je to bezpochyby Shakespeare. Svou velkou politickou historii Anglie započal Jindřichem Šestým, k němuž měl časově asi tak stejně blízko jako my k válce z roku 1870, a pak se propracovával nazpátek: od nebezpečné přítomnosti, od Anglie plné spiknutí a persekucí, ustupoval do bezpečnější minulosti. Shakespearův otec byl římský katolík, který nepřijal anglikánství, mně se však ze Shakespeara vybaví jediný verš, v němž se reformace reflektuje kriticky: jedna metafora ze Sonetů, již lze snadno bagatelizovat:

 

v těch pustých kůrech ptačí zpěv už ztich.

 

Shakespearovými ranými hrami zní až do omrzení jedno slovo: mír. Na tuto představu míru se establishment v dobách politických problémů odvolává vždy.

 

Já pevně věřím, že se nesou k nebi

A boha budí z pokojného spánku.

 

[...] a pak tě

hněvivě srazí za to, že jsi kazil

v nešťastném světě mír!

 

Mír jakožto nostalgie za ztracenou minulost: mír, který Shakespeare po způsobu koloniálního guvernéra na pensi ztotožňoval s pevnou správou:

 

Lásku to znamená, a klid a mír

a spořádaný dům [...]

 

V některých okamžicích, kdy se tenhleten buržoazní básník vysmívá ubohému Jacku Cadeovi a jeho sedláckým vzbouřencům, začíná se nám i se svým domem ve Stratfordu a erbem hnusit, a občas nás už unavují dokonce i jeho velké tragédie, v nichž úchvatná krása slova otupí skrytý osten a v posledních verších se všechno urovná; spořádanost znovu nastolí Fortinbras, Malcolm či Octavius Caesar. V takových chvílích jsme vůči Shakespearovi hotovi použít výčitku, jíž v Kupci benátském čelí Antonio:

 

Jen neberte svět zas tak příliš vážně.

Ztratí ho ten, kdo příliš ho chce získat.

 

Samozřejmě, že je největší ze všech básníků; jenže my žijeme v dobách, jež nejsou o nic méně bouřlivé nežli ty jeho, v dobách plných smrtí tyranů, v době tajných agentů, atentátů, spiknutí a mučíren, a tak je nám někdy blíž Dante se svou sirnatou zuřivostí, Baudelaire se svým sebeopovržením či Villon se svým rouháním – básníci, kteří si bez ohledu na hrozící nebezpečí troufli odhalit sebe sama, a to nebezpečí bylo přitom velice reálné. První z té trojice si vykoledoval vyhnanství, druhý žalobu za obscénnost a třetí nejspíš provaz.

Takže si ve své vlastní době vzpomeneme na Pasternaka, Daniela, Siňavského, Solženicyna v Rusku; Roa Bastose, uprchlíka z Paraguaye; George Seferise, statečně protestujícího v Řecku. Na tomto čestném seznamu se Shakespearovo jméno neobjevuje, a přece, a přece... Rád bych věřil tomu, že žít o trochu déle, nebyl by tu chyběl. Po čase nás malinko omrzí umělý problém prince dánského (matčin incest a otcovražda nepředstavují zkušenost, jež by se sdílela zrovna snadno); mladý sebevrah dnes pravděpodobně nebude wittgensteinovsky rozšafně mudrovat nad dilematem, zda „být, či nebýt“. V posledních letech svého života ale Shakespeare zahrál ve dvou postavách na stejně rozhořčenou notu jako Dante s Villonem; baví mě představovat si ty dvě postavy jako jednu jedinou, složenou: Timon-Kalibán.

 

Učilas mě svou řeč a můj zisk z toho

je, že teď umím klít.

 

Kdyby tak jen veliký básník establishmentu býval žil ještě pár let, abychom ho uviděli přeběhnout na stranu neloajálních, na stranu básníka Southwella, rozčtvrceného za takzvanou velezradu, na stranu těch, jež jsou samou podstatou povoláni k tomu, aby navěky „kazili v nešťastném světě mír“ – na stranu Zoly, píšícího J’accuse, Dostojevského, stojícího před popravčí četou, Victora Huga, odcházejícího po Dantově vzoru do vyhnanství, ruských spisovatelů v pracovních táborech! Člověk chtě nechtě přiznává větší hodnotu tomu, co jejich vládci měli za neloajálnost, než hudebnému vyznání loajálnost z úst tak nepravděpodobné postavy, jakou je Jan Gaunt:

 

Ten skvělý rod, ten svět sám pro sebe [...]

 

Všichni jsme se ten monolog učili ve škole.

 

Ten požehnaný lán, ta zem, ta říše,

ta Anglie [...]

 

Tyhle samolibé verše vyšly v roce 1597. Dva roky předtím zemřel na popravišti po třech letech mučení Shakespearův básnický kolega Southwell. Kdyby s ním jen Shakespeare býval sdílel jeho neloajálnost, mohli bychom jej mít jako člověka mnohem raději.

Od nepaměti bylo ve státní zájmu otravovat studně, podporovat štvavý křik, omezovat lidskou solidárnost. Když lidé začnou křičet: Galilejský! Papeženec! Fašista! Komunista!, má to vláda vždycky jednodušší. Cožpak ale není úkolem vypravěče být ďáblovým advokátem, probouzet sympatie a jistou míru pochopení vůči těm, kdož se nacházejí za hranicí státní přízně? Spisovatel je svým povoláním povinován být protestantem v katolické zemi a katolíkem v protestantské, vidět přednosti kapitalismu v komunistické společnosti a přednosti komunismu v kapitalistickém státě. Thomas Paine napsal: „Proti nespravedlnosti musíme bránit i naše nepřátele.“

Kdyby tak jen spisovatelé dokázali uchovat tuto ctnost neloajálnosti – o tolik podstatnější než cudnost a mravní bezúhonnost – neposkvrněnou! Jejich neloajálnost však velmi často podlamují ceny (čítaje v to i dnešní ceremoniál), státní podpora, úspěch, chvála kolegů. Dům ve Stratfordu se nesmí dát všanc. A když už spisovatelé nejsou loajální vůči církvi či vlasti, mívají sklon k loajálnost vůči nějaké vlastní vymyšlené ideologii, a pak se na ně odevšud jen hrne chvála za jejich konsistenci, ačkoli spisovatel by měl být vždy připraven v případě potřeby změnit stranu. Zastupuje totiž oběti a oběti se mění. Loajálnost člověka zavazuje k obecně přijímaným stanoviskům: loajálnost mu zapovídá hledět s pochopením na vzdorné a vzdorující bližní; neloajálnost mu však dodává odvahu k tomu, aby bloumal každou lidskou myslí: dává romanopisci další rozměr chápání.

V žádném případě tu nehájím propagandu. Propaganda se snaží o vyvolání sympatií pouze vůči jedné straně, vůči té, již propagandista považuje za správnou: i on otravuje studně. Ale romanopiscovým úkolem je vykreslit každičkou lidskou bytost po svém, viníka i nevinného – takhle to, Bůh mi odpusť, snad dělám i já.

Rozšíříme-li ve svých čtenářích meze sympatie a solidarity, podaří se nám práci Státu o kus ztížit. Být pískem v soukolí Státu, v tom spočívá naše skutečná povinnost, již jsme společnosti dlužni. Ačkoli se v této chvíli sovětskému státu klasičtí velikáni jako Dostojevský, Tolstoj, Turgeněv, Gogol nebo Čechov hodí do krámu, je nepochybné, že jejich úsilí nepostřehnutelně znesnadnilo naprostou reglementaci ruského ducha. O bratrech Karamazových přece nemůžete mluvit třídně; když začnete nenávistně soptit vůči kulakům, cožpak se vám nevnutí nějaká ta komická vzpomínka na hrdinu Mrtvých duší a onu nenávist ve vás nezadusí? To energické zatroubení polnice loajálnosti a společenské zodpovědnosti vám v uchu dříve či později odezní, a pak se možná navrátí určité vzpomínky: na dlouhé, bezcílné, celonoční diskuse o životě a umění, na ťuknutí kulečníkové koule, na prosluněná odpoledne na venkově.

 

(Revolver Revue č. 68/2007; přel. Petr Onufer)