Čínská čtvrť

„Forget it, Jake - it's Chinatown," slyší v závěru slavného filmu soukromý detektiv J. J. Gittes, před jehož očima se na ulici losangeleské čínské čtvrti odehrála donebevolající zvůle, při níž trochu nešikovně a trochu přičinlivě asistovala i policie. Gittesovy pocity, zmetonymizované podle místa, kde děj snímku vrcholí, do názvu filmu, můžeme sdílet, když pohlédneme na některé jevy současného literárního života.

Graduovaní odborníci

Na světě jsou dva druhy lidí. Ty s nabitejma bouchačkama a ty, co kopou.

Blonďák

Na jaře 2004 zčeřila vody klidné práce ministerstva kultury diskuse o jednom z propagačních ministerských katalogů určených pro vývoz české literatury do zahraničí (šlo o knižní veletrh v Lipsku). Přehledné resumé této debaty, v níž byl mj. pronesen výrok o tom, že grafomani by neměli být nazýváni grafomany, a v níž vyšla najevo korupční praxe takovýchto zakázek, podal Jiří Zizler (LtN č. 25/2004), v témže čísle se k věci telegraficky vyjádřilo několik bohemistů a připojeno bylo i stanovisko Bohumila Fišera z odboru umění a knihoven MK ČR. Předmětem následujících řádek není obsah zmíněného katalogu (a tedy ani úvaha o skutečném nebo pomyslném významu spisovatelů, kteří jsou v něm propagováni), nýbrž argumentace ministerského úředníka, neboť odkrývá mechanismus státních zakázek, jenž zde není o nic méně znepokojivý než obdobný stav věcí na hospodářských ministerstvech, byť ve srovnání s nimi jde tady o směšné peníze. Protože jsme v Čechách, dodávám, že nechci znevažovat práci, kterou pan Fišer vykonává na podporu vydávání knih. Jistě to není ve své každodennosti snadná činnost a problémy, s nimiž je na MK konfrontován, nejspíše přesahují mou představivost. Budu pouze glosovat několik Fišerových nešťastných výroků, kterých se autor dopustil v nepřípadně plošné obraně činnosti ve svém odboru.

Bohumil Fišer v reakci na kritiku říká, že autoři pro lipský veletrh a jejich prezentace (tj. katalog) byli vybíráni jako „součást víceleté koncepce prezentace české literatury", jejíž „kritika je zavádějící, protože je vytržena z kontextu celého dlouhodobého projektu". Jakou má však MK „koncepci prezentace české literatury" a jaký je „kontext celého dlouhodobého projektu", pan Fišer už neříká, nelze se toho dopátrat ani v materiálech, které MK veřejnosti poskytuje (kromě přehledu podpořených překladů české literatury v zahraničí, s nímž však bohužel slovo ‚koncepce‘ spojovat nelze, ani pojem ‚dlouhodobý projekt‘ se tu příliš nehodí) - podle použitých formulací jde nejspíš o běžnou mlhovou clonu před dotěrnými otázkami zájemců, kteří narazili na jednu z běžných úsluh, jimiž se to v naší státní správě jen hemží.

B. Fišer dále o katalogu pro lipský veletrh praví, že je „jednou z brožur, které mají být informací zejména pro zahraniční bohemisty a studenty bohemistiky, dále pak pro zahraniční zájemce o novou českou literaturu, tedy pro mimotuzemský kulturní kontext". Jaké další srovnatelné brožury MK vydává, to se zase neříká, ale důležitost lipského katalogu je tu vysvětlena dostatečně: pro řadu potenciálních zahraničních zájemců (překladatelů a nakladatelů) je to jeden z prvních pramenů o české literatuře. Také knihovníci různě po světě totiž nejsou obeznámeni se situací v českém umění a publikaci, již MK prezentuje jako oficiální, vnímají jako úhrnnou zprávu, a proto ji pro své knihovny nakupují. Vzhledem k tomu, že alternativní prameny pro zahraniční zájemce neexistují a že bohemistů, kteří se rozhodnout ověřit si stav věcí na místě, je jako šafránu, zůstává nabíledni, že pro poznání české literatury má takováto brožura skutečně ničivé následky. Pro domácí autory, kteří se v katalogu octnou, je to ovšem brána k překladům do cizích jazyků, zahraničním stipendiím a navíc jakýsi zpáteční lístek první třídou do domácího kontextu.

Proč MK umožňuje stav, při němž touto branou mohou procházet jen autoři, které vybírá neměnný tým, vysvětleno není. B. Fišer sice píše, že MK „k uvedené činnosti využívá celé řady graduovaných badatelů", ale pokud vím, tak s uvedenou činností (tj. s katalogy posledních čtyř let) jsou spojena jen jména Radima Kopáče a Vladimíra Novotného. Zástupce ministerstva dále pokračuje, že graduovaní „se mohou prokázat jak uznávanou publikační, tak pedagogickou činností", ale kdo tu a onu činnost uznává, to je otázka. Například Jiří Brabec, jeden z našich nejvýznamnějších literárních historiků a pedagogů v tomto oboru, v LtN č. 25 napsal, že „je zřejmé, že sestavovatelům publikace jde o uhájení mocensky zaštítěné pozice - a zde jsou všechna slova příliš mírná. Ostatně je otázka, podle jakých kritérií si ministerstvo na tuto státní zakázku vybralo dotyčnou squadru." Obávám se, že ani jeden ze dvou jmenovaných odborníků se za posledních pět let nemůže vykázat jedinou odbornou publikací, ale pouze ohromujícím počtem bezcenných přípisů do denního tisku nebo spotřebních magazínů, ze kterých pak kompilují své rozmarné knihy. Jaká je pedagogická činnost R. Kopáče, to nevím, ale R. Kopáč sám je produktem pedagogické činnosti V. Novotného a zasedá v téže komisi jako pan Fišer. Místo sebejistých výroků, jako „o kompetentnosti autorů pověřených touto prací není nejmenších pochyb", by měl ministerský pracovník možná napsat, kolik jiných graduovaných badatelů on nebo jeho kolegové oslovili, než se dostali k těmto dvěma, a kolik jiných zkusili oslovit poté, co se jmenovaní v „uvedené činnosti" tak pěkně osvědčili. Daňoví poplatníci totiž nejsou moc zvědaví na to, o čem jejich úředníci nepochybují; mnohem víc je zajímá, zda státní správa při takovýchto zakázkách postupuje podle pravidel, která umožňují volnou soutěž různých zájmových skupin, anebo zda - a za jakou cenu - je propojena jen s jednou z mnoha lobby.

(Revolver Revue č. 58/2005; zařazeno do knihy Počátky potíží)