Čí následník?

Kniha Jana Štolby Nedopadající džbán (Torst 2006) nese podtitul Úvahy o básnících a poezii. Pomyslným svorníkem Štolbových úvah nad lyrickými texty je vize básníka jako mága, věštce či zaklínače, jehož slovo evokuje „to podstatné“. Ve většině svých statí Štolba autory recenzovaných básnických sbírek prezentuje jako osobnosti, které tuto vizi svým dílem naplňují, případně zvažuje, zda a nakolik se jí dokázali přiblížit.

Když charakterizuje pojednávané básníky, užívá Štolba často figury: „to, že osobnost je v jistém směru dokonalá, ji naštěstí nezaslepuje, takže se elegantně vyhýbá pasti, která je na ni v této dokonalosti nastražena“. Běžně se s touto figurou setkáváme v mediálních portrétech – o leckteré herečce, zpěvačce či módní návrhářce se v magazínech či „víkendových přílohách“ deníků můžeme dočíst, že i když už dosáhla nepřehlédnutelného úspěchu, neznamená to, že by přestala být experimentující rebelkou.

O inspiraci jednoho básníka se tak od Štolby dozvídáme, že „je mytická, bez toho však, že by básník podlehl iluzi, že on sám mýtus dál vytváří“; jiný z básníků se vyznačuje tím, že „každou vizi, myšlenku, postřeh či metaforu sám dotáhl do přesného a výmluvného konce“, aniž by se tím ovšem „ochudil o jiskru překvapení a tvořivé náhody“; další sice někdy do svých veršů vnáší groteskno, ale šarmantně se vypořádává s hrozbou stylového extrému, neboť „občasné groteskno si u něj zachovává vzdušnou vlídnost“. Figura se někdy stává stylistickým hybatelem celého výkladu: například Stanislav Dvorský sice zachází, jak bychom u básníka ovlivněného surrealismem mohli očekávat, se snem, ale není to jen tak obyčejný, mechanicky zachycený noční sen, nýbrž spíše vzpomínka na sen v momentu probouzení; básník se sice vztahuje k realitě s jejími výkladovými schématy, k žádnému se však jednoznačně nepřihlašuje; nepohybuje se ani na přímočaré polaritě snu a reality, nýbrž dohledává snové principy uvnitř reality samé – a zevrubný popis každé takto šťastně překonané nástrahy se v Štolbově výkladu stává dalším stupínkem k vyzdvižení hodnoceného autora.

Pokud se básník před nastraženým nebezpečím včas nezastaví, hrozí mu nebezpečí klopýtnutí a pádu, které v Štolbovi vyvolává starostlivé obavy: „Trnu však, že básníkovy naléhavé pocity a pohnutky ty rozeklané básně sice navodí, nedohmátnou však k jejich ostřejšímu pojmenování.“ Zatímco o tápání několika mladších básníků se Štolba vyslovuje s empatickou účastí zralého muže (Petr Halmay mu je bytostí „toužící stvrdit opravdovost svého bytí naběhlou – nezralou – krví“), při charakteristice tvorby některých starších autorů je na vstřícnost daleko skoupější. Týká se to především Fandy Pánka a Andreje Stankoviče, které líčí jako jedince závislé na elitářské mentalitě ghetta a potrestané tím, že jejich výtvory nemají co říct našemu dynamickému dnešku.

[...]

 

 (Revolver Revue č. 67/2007)