Chorvatský básník
Danijelovi, Antunu Brankovi, Josipovi,
Ance, Tinovi, všem, kteří světlem oslavují světlo
a nezkoušejí tečkou zakončit svět

 

byl ledacos člověk z ostrova vampír synovec sníh

několikrát dokonce i bůh

v jeho hlavě (jako na zahradě)

roste svět (dnes je mu dvanáct let)

koruna stromu říká že je korunou

květ že je květem

ještěr se na vás jen klidně dívá

a

obsazuje

vrch

za

vrchem

 

ti co ho lépe znají říkají že před narozením

pravil zenonovi ‚bravo tvůj kámen neletí ale můj ano’

potom se sehnul uchopil kámen

napočítal do sedmi hodil ho

začal chodit a tak je tomu

od

zenona

po

dnes

 

začal s nebem aby si ti nahoře trochu odpočali a zapomněli

hvězdu za hvězdou snášel na zem odpočíval

když první pole osel krystaly

všichni si řekli hle nebe naruby

sehnuli hlavy obdivovali trávy

zapomněli že jeho

kámen pořád letí

že on jde

dál

na hranici viditelného a neviditelného

hledal slova nacházel plamen dotýkal se čísel

když popel ticha pokryl zemi

on

- jako šnek růžky -

pozvedal ruce nad hlavu

zdravil

nekonečnost

vesmíru

 

byl ledacos hračka větrů lano uzel i námořník

on i ona červ i jablko které padá z větve

s bleskem na zádech

vždy sám

leč svolný zapomenout

bdít

i

snít

 

jednoho dne jej napadlo že jsou i dny které nejsou dny

dny hojností rozlehlých a teplých jako hnízdo

napadlo jej a začal v nich bydlet a žít

nejprve změnil sobotu v čistou radost

v růži v trn

(vytryskla krev zazněla nevšední hudba)

na dveře mu klepaly úterý a středa

pak ostatní dny rozhoupané jako bárky

v mistralu vyklíčil rok

rozkvetl

kalendář

 

(ti s dokonalým řádem v hlavě

- vše na svém místě jednou a provždy -

uvěřili že skutečně zmizel

měli obvyklé starosti

u sváteční kávy

nadávali na

déšť)

 

vše se hned dalo do pohybu

setkávali se krtek šnek soused želva a sýkora

kdo hledal domov

všude jej nacházel

kdo chtěl věřit

ve všem poznával jeho

krok

 

ano

byl ledacos

čaroděj v jehož prsou

tikají hodiny bóra na brači

svůdce i svedená roj včel

několikrát dokonce i bůh černý jako havran

v jeho hlavě roste svět

(dnes je mu dvanáct let)

koruna stromu říká že je

korunou květ

že je květem

ještěr v klidu

obsazuje

vrch

za

vrchem

 

když jsem ho naposledy viděl uspával ostrovy

‚představte si ony by chtěly plout‘ (zlobil se)

‚taková drzost vždyť kdo by pak věděl

kde je brazílie a kde malta

kdo by pak věděl co je to věčnost

co unavený čas

moře loď

tyguár

les

sen‘

 

nepochopil jsem o čem mluví nepochopil jsem

že on vždy mluví o všem a stará se o všechno

odešel jsem překročit hranici

spojit tmu s tmou

ptáka s ptákem

prázdnotě

říci

ty

jsi

svět

květu louku

přichystat za zvuků hudby

která jako smůla teče v přesýpacích hodinách

v tomto městě se mi ovšem jako mezi rostlinami na zahradě

začalo vlnit tělo oči halit tmou a vzduchem

 

a teď mi po tom všem vzkazuje že je mezi zrním

že je každým zrnem které za soumraku klíčí k nebi

zmiňuje střed ohně breptavé anděly

tamaryšek herbář les a ulici

vykřikuje ‚hádej

jak jsem velký

kde jsem

a

co dělám

možná jsem tady

možná tam možná rostu

možná tě zalévám možná po mně šlapeš

možná piju kávu možná tě chodím možná mě dýcháš

možná bude nejlepší abys na mě zapomněl možná možná možná‘

 

a nepokouším se odpovědět na výzvu

dávno jsem už navlékl rukavici

kterou mi teď předhazuje

nikdy jsem neviděl

jeho tvář neslyšel

jeho jméno

hlas

nemůžu

ho potkat

je přítel

který vždy odejde dřív

než se objevím který se na mě usmívá

kterého stále překládám do neznámých jazyků

 

tuším že ještě ledacos vyřeže ze svého záhadného žebra

jeho slova (černá hloubkou unavená psaním)

se octnou v srdci jablka probudí v dětské kresbě

pak do rozkvetlé třešně neslyšně nastěhují adama

zamlčený pohled slepce les v lese

v pusté nížině opět bude bůh

v jeho hlavě bude od začátku

z dětského pláče růst svět

koruna stromu řekne jsem to já

a květ že je květem

ještěr se na vás bude jen

klidně dívat

a obsazovat

vrch

za

vrchem

 

(Jazyk pro každou vzdálenost)