Danijelovi, Antunu Brankovi, Josipovi,
Ance, Tinovi, všem, kteří světlem oslavují světlo
a nezkoušejí tečkou zakončit svět
byl ledacos člověk z ostrova vampír synovec sníh
několikrát dokonce i bůh
v jeho hlavě (jako na zahradě)
roste svět (dnes je mu dvanáct let)
koruna stromu říká že je korunou
květ že je květem
ještěr se na vás jen klidně dívá
a
obsazuje
vrch
za
vrchem
ti co ho lépe znají říkají že před narozením
pravil zenonovi ‚bravo tvůj kámen neletí ale můj ano’
potom se sehnul uchopil kámen
napočítal do sedmi hodil ho
začal chodit a tak je tomu
od
zenona
po
dnes
začal s nebem aby si ti nahoře trochu odpočali a zapomněli
hvězdu za hvězdou snášel na zem odpočíval
když první pole osel krystaly
všichni si řekli hle nebe naruby
sehnuli hlavy obdivovali trávy
zapomněli že jeho
kámen pořád letí
že on jde
dál
na hranici viditelného a neviditelného
hledal slova nacházel plamen dotýkal se čísel
když popel ticha pokryl zemi
on
- jako šnek růžky -
pozvedal ruce nad hlavu
zdravil
nekonečnost
vesmíru
byl ledacos hračka větrů lano uzel i námořník
on i ona červ i jablko které padá z větve
s bleskem na zádech
vždy sám
leč svolný zapomenout
bdít
i
snít
jednoho dne jej napadlo že jsou i dny které nejsou dny
dny hojností rozlehlých a teplých jako hnízdo
napadlo jej a začal v nich bydlet a žít
nejprve změnil sobotu v čistou radost
v růži v trn
(vytryskla krev zazněla nevšední hudba)
na dveře mu klepaly úterý a středa
pak ostatní dny rozhoupané jako bárky
v mistralu vyklíčil rok
rozkvetl
kalendář
(ti s dokonalým řádem v hlavě
- vše na svém místě jednou a provždy -
uvěřili že skutečně zmizel
měli obvyklé starosti
u sváteční kávy
nadávali na
déšť)
vše se hned dalo do pohybu
setkávali se krtek šnek soused želva a sýkora
kdo hledal domov
všude jej nacházel
kdo chtěl věřit
ve všem poznával jeho
krok
ano
byl ledacos
čaroděj v jehož prsou
tikají hodiny bóra na brači
svůdce i svedená roj včel
několikrát dokonce i bůh černý jako havran
v jeho hlavě roste svět
(dnes je mu dvanáct let)
koruna stromu říká že je
korunou květ
že je květem
ještěr v klidu
obsazuje
vrch
za
vrchem
když jsem ho naposledy viděl uspával ostrovy
‚představte si ony by chtěly plout‘ (zlobil se)
‚taková drzost vždyť kdo by pak věděl
kde je brazílie a kde malta
kdo by pak věděl co je to věčnost
co unavený čas
moře loď
tyguár
les
sen‘
nepochopil jsem o čem mluví nepochopil jsem
že on vždy mluví o všem a stará se o všechno
odešel jsem překročit hranici
spojit tmu s tmou
ptáka s ptákem
prázdnotě
říci
ty
jsi
svět
květu louku
přichystat za zvuků hudby
která jako smůla teče v přesýpacích hodinách
v tomto městě se mi ovšem jako mezi rostlinami na zahradě
začalo vlnit tělo oči halit tmou a vzduchem
a teď mi po tom všem vzkazuje že je mezi zrním
že je každým zrnem které za soumraku klíčí k nebi
zmiňuje střed ohně breptavé anděly
tamaryšek herbář les a ulici
vykřikuje ‚hádej
jak jsem velký
kde jsem
a
co dělám
možná jsem tady
možná tam možná rostu
možná tě zalévám možná po mně šlapeš
možná piju kávu možná tě chodím možná mě dýcháš
možná bude nejlepší abys na mě zapomněl možná možná možná‘
a nepokouším se odpovědět na výzvu
dávno jsem už navlékl rukavici
kterou mi teď předhazuje
nikdy jsem neviděl
jeho tvář neslyšel
jeho jméno
hlas
nemůžu
ho potkat
je přítel
který vždy odejde dřív
než se objevím který se na mě usmívá
kterého stále překládám do neznámých jazyků
tuším že ještě ledacos vyřeže ze svého záhadného žebra
jeho slova (černá hloubkou unavená psaním)
se octnou v srdci jablka probudí v dětské kresbě
pak do rozkvetlé třešně neslyšně nastěhují adama
zamlčený pohled slepce les v lese
v pusté nížině opět bude bůh
v jeho hlavě bude od začátku
z dětského pláče růst svět
koruna stromu řekne jsem to já
a květ že je květem
ještěr se na vás bude jen
klidně dívat
a obsazovat
vrch
za
vrchem
(Jazyk pro každou vzdálenost)
