Cesty na Sibiř

Večer jsem telefonoval Anžele, ale nebyla doma.

Ani ráno nebyla doma. Její Julja mi řekla, že odešla ke kamarádce. Snad se ještě nezlobí, obával jsem se, snad ji ještě nestraší vzpomínka na to naše trochu trapné loučení. Byl jsem z toho pomyšlení nervózní, tak jsem se zašel trochu rozptýlit k vycpavačům, do dílny mezi koňské a beraní figuríny.

Pojedli jsme, popili a já referoval Sašovi a Serjožovi o svém výletě do Poviljují. Po chvíli se po strmém schodišti vydrápal do dílny taky brunátný a rozježený muzejník Viljam Jakovlev, zase už pod parou. Hned si s námi připil a zajedl doušek okurkou a kusem uzené ryby. Když jsem zavedl řeč na ňurbinské skopce, úplně se otřásl a řekl, že on by si kvůli nějakému blbému ráji určitě koule uříznout nenechal. Saša se mu smál, že by jeho koulí byla vážně moc velká škoda, protože je největší jakutský plemenný samec. A že by to zdejší obrozování mohl celé zvládnout docela sám.

Bůhvíproč jsme se pak začali bavit o vykopávkách zmrzlých mamutů, které někde na Kolymě provádějí ruští a jakutští vědci, financovaní z Japonska. Nějaké noviny prý napsaly, že se ti vědci chtějí pokusit vzít zmrzlé mamutí buňky, vytáhnout z nich DNA, přenést ji do sloních buněk a touhle klonovací cestou mamuty obrodit. Řekl jsem, že to s těmi slony asi nepůjde, protože jsou s mamuty geneticky příliš rozdílní, a Saša na to povídá: „Tak ať ty mamuty zkříží tady s Viljamem Fjodorovičem. To je přece poslední živý sibiřský mamut!“

Zpocený Jakovlev se tomu burácivě chechtal: „Jó, jen ať to zkusej! Jen ať to se mnou zkusej!“

Když odcházel, málem spadl z toho vysokého, z trubek svařovaného schodiště dolů na dvůr za muzeem. Sprostě při tom nadával, až se rozštěkali všichni psi v okolí. Vycpavači se zatím posmívali jeho minulosti předsedy muzejní stranické buňky.

Přemýšlel jsem, jak se asi v tom obroditeli šamanských rituálů a vážnému ctiteli jakutských koní perou bolševické a tradiční obrazy, ale pak mě napadlo, že se nejspíš snášejí docela dobře. Když jeden ztratí moc, zastoupí ho druhý, který zatím čekal v záloze. Tak či onak, hlavní je být v obraze a sem tam, příležitostně, pod obraz, to je všechno, co je k řádnému prožití života třeba.

V ňurbinském muzeu mi taky nejdřív připadalo sousedství šamanských kostýmů a leninských bust nepřípadné, ale pak jsem začal vidět, že má vlastně docela dobrou logiku. Bolševické symboly a obrazy měly na lidi působit stejně magickým způsobem, jako obrazy tradiční, rozdíl byl jen v tom, že v souvislosti s bolševickými symboly se o čarování přímo mluvit nesmělo. Tak se mluvilo o vědě a technologii, čímž se to kamuflovalo. Šamanský obraz světa je přírodní, kdežto komunistický byl spíš umělý, technický, a spojení se složitými přístroji dodávalo bolševické magii ten v tradičních obrazech chybějící punc vědeckosti, který z ní činil dvoubřitou šavli nového náboženství, tepajícího jednou stranou každou neužitečnou pověru, druhou zase skepsi. Proto měli sovětští vládci to spojení v takové oblibě. Velký Rozumný Dělník za řídícím pultem, jehož přístroje neustále předou a zpívají: „Nečarujem, nečarujem, nečarujem! Jsme logické! Jsme vědecké! A jen proto jsme tak mocné!“

Právě obrazy (a nikoli knihy), zejména filmové, byly ve dvacátých a třicátých letech základem sovětského systému vzdělávání sibiřských domorodců. Po zauralských osadách je jezdívali šířit školení agitátoři a mezi domorodci těžko mohli vzbudit jiný dojem, než že Vladimír Iljič je prostě zvlášť mocný ruský čaroděj. Však se taky někteří šamani v bláhovém domnění, že se tak vyhnou represím, snažili vyzrát na novou situaci tím, že se prohlásí za rudé šamany a budou čarovat jen ve jménu revoluce. Ale nebylo jim to nic platné, režim s nimi skoncoval bez milosti a použil z jejich odkazu právě jen to zdejší živé magické myšlení, které se následně zvrhlo v jakýsi lidový šamanismus – leninismus. V místních muzeích pak bývaly výstavky zasvěcené šamanství představovány jako přehlídky vyhaslých obrazů překonaných pověr a s nimi sousedící síně revolučních tradic jako pokladnice posvátných obrazů živé současnosti. Dnes zřejmě nikdo necítí potřebu něco na tom sousedství měnit, jen se začíná doporučovat brát za překonanou pověru právě ty revoluční tradice. Ale kde je psáno, že se to jednou zase neobrátí? Že v našich dětech znovu nezvítězí tyhle naše momentálně záložní krvavě rudé modly? Ach, děti jsou tak báječně tvárné! Ty jejich ručičky, nožičky, mozečky...

Večer jsem se konečně dovolal k Anžele.

„Jak se máš?“ zeptala se.

„Teď už dobře, když tě slyším. A ty?“

„Nic moc.“

Ve dnech, zbývajících do začátku folklóristické konference, které jsem se měl zúčastnit, jsem se toulal s Anželou po městě a dělal pro ni všechno, co jsem jí viděl na očích. Znovu jsme se procházeli po ulicích a po náměstích a dýchali jakutský prach a smog, znovu jsme vedli nekonečné řeči o lidech, které jsme cestou potkávali. Anžela vedle mě cupitala na vysokých podpatcích, vždycky načesaná a nalíčená a vždycky bez brýlí. Čas od času mě popadla před křižovatkou za ruku, aby ji na druhém chodníku vzápětí zas pustila, celá nervózní a rozpačitá z toho, jak se v ní prala touha po tělesném kontaktu se strachem z něj. Neměl jsem si myslet, že se chce vodit za ruku, to v žádném případě, potřebovala mi dávat jasně najevo, že se mě drží jen a jen kvůli strachu z projíždějících aut. Jenže ten strach ji současně zahanboval, protože poukazoval na její politováníhodnou krátkozrakost a tělesnou nedostatečnost. Proto bývalo pro ni přecházení silnice emocionálně strašně komplikovanou záležitostí, která obvykle končila tím, že mě na druhém chodníku nejen pustila, ale trochu i odstrčila, aby naznačila, že si ode mě hodlá udržovat hrdý odstup. A vzápětí už byla zase těsně vedle mě a chňapala po mé paži.

Šlapala vždycky a důsledně po mém levém boku a vyžadovala, abych ji držel svou levou rukou za její pravou, nikdy naopak. Pokud jde o tyhle věci, býval jsem u Karolíny i u Jévočky a vlastně u všech českých děvčat zvyklý na úplně obrácené pojetí, držet svou milou levicí bylo pro mě naprosto nepřirozené a nepohodlné, ale Anželu jsem neobměkčil.

„Držet holku pravou rukou, kdes to viděl? Pche, taková negramotnost... Promiň mi ten výraz, ale nemůžu si pomoct,“ ušklíbla se. „Máte v té Praze dost divné zvyky.“

Vpadla do mého života jako v devětatřicátém Němci do Čech. Dvacet let se v parlamentu první republiky diskutovalo o tom, jestli už není čas změnit dopravní vyhlášku a začít jezdit po pravé straně, jako tomu bylo ve většině Evropy, pak obsadili české země Němci a vyřešili ten problém přes noc. Anžela mě přeškolila na leváka stejně rychle a nekompromisně. Nechal jsem si to násilí líbit.

Vyprávěl jsem jí hned během naší první procházky o své cestě do viljujských osad a o mém záměru vypravit se v září do obce Botulu po stopách ojúna Ňyykana, ona mi zas na oplátku líčila průběh slavnostního zahájení sportovních her, které viděla osobně přímo na stadionu. Sehnat lístky byl prý obrovský problém a Anžela k nim přišla jen proto, že její malá Julja patřila mezi účinkující. Jinak bylo beznadějně vyprodáno, každý ve městě chtěl vidět ty krásné, zdravé, poslušně a koordinovaně cvičící děti.

„A víš, co se mi tam stalo?“ zeptala se Anžela řečnicky. „Rozbrečela jsem se!“

Sdělovala mi to udiveným tónem, jako by ji to dosud samotnou přivádělo v úžas.

„Strašně mě to vzalo. Brečela jsem jako želva, vůbec jsem to nemohla zadržet. Slzy mi tekly na večerní šaty, velice silným proudem! Úplně jsem si ty šaty promáčela.“

To je dobře, pomyslel jsem si. Vybrečela se tam, kde beztak brečeli všichni.

„Viděl jsem tě v televizi,“ řekl jsem.

„Pche...“ ušklíbla se a mávla rukou. „Já vím, že mě natáčeli. Viděla jsem to, když to opakovali. Nějaká zrůda to točila... Ale to není důležité... Jak se máš?“

Pak se začala omlouvat za to, jak se poprvé strašně opila. Prý to bylo úplné šílenství chodit o půlnoci po ulicích tak nebezpečného a zločinem zamořeného města, jako je Jakutsk, a ještě k tomu po takových místech! Tvářil jsem se, že to pro mě není žádný problém a že z nějakých přiopilých mladíků strach nemám. Ale Anžela vrtěla hlavou: „Ty je neznáš, věř mi, ty nevíš, co dovedou! Bylo to od nás strašně nerozumné, přímo šílené. Mohli ti kvůli mně ublížit! Ještě teď mám z toho výčitky, co jsem to vyvedla.“

Připadalo mi, že hrozně přehnání.

Měla vůbec sklon hrát trochu divadlo a občas si hodně dávala záležet, aby to, o čem mi vypráví, vypadalo opravdu mimořádně, ať to byla sebenepatrnější maličkost. Když chtěla, dokázala hlasitě žasnout doslova nad vším: nad prolétávajícím motýlem, spadlým listem, kulhající babkou, chmýřím z topolu, dovádějícími dětmi, toulavým psem, nově zaranžovanou výlohou... Vším byla schopná nechat se nadmíru okouzlit nebo vylekat, podle okolností a nálady, a vždycky se záměrem mě do téhle hry vtáhnout, nadchnout mě nebo zneklidnět. Pořád si třeba chtěla kupovat zmrzlinu, ale před stánkem pak vždycky prostála deset minut, než si z nabídky nanuků vybrala ten pravý. Chovala se při tom, jako by si vybírala drahokam a nebyla si jistá, jestli se lépe vyjímá zasazený v červeném zlatu nebo v bílém. Já tu hru přijímal a hrál roli blazeovaného milionáře, znuděného bohatého cizince, který je ochoten zaplatit jí cokoli, ale příšerně ho otravuje čekat a poslouchat její rozmarné fňukání. Prodavačky bývaly z toho za chvíli celé pryč a vztekle nás pobízely, ať už něco koupíme, nebo ať vypadneme a nezdržujeme provoz. Za námi totiž obvykle narůstala dlouhá fronta. My si pak toho nanuka nakonec většinou koupili, ale někdy nám žádný nebyl dost dobrý, a to pak Anžela řekla prodavačce, že žádný nechceme, protože jsou beztak všechny úplně hnusné. Načež jsme šli pryč a cestou se hlasitě hádali, kdo z nás dvou je víc nemožný. Ta hádka přešla ve smích, na jehož vrcholu jsem se pokusil Anžele dát pusu, ale ona se mi s úsměvem vysmekla jako hádě a řekla: „Jak se máš?“

Vzápětí už se sháněla po jiném stánku se zmrzlinou, a když jsem namítal, že už měla dneska čtyři, zašklebila se, zavřela oči, zaťala pěstičky, zadupala a zapištěla na celou ulici, s rozkoší napodobujíc vzpurné děťátko: „Já to chcíííí!“

Smál jsem se tomu a ona se pak většinou přidala.

Každou chvíli měla taky chuť se posadit do nějaké kavárny nebo bufetu, ale jen do některého podniku vstoupila, už se jí to tam zase hned znelíbilo a pádila ven. Buď že to uvnitř hnusně páchlo, nebo se tam na ni někdo křivě podíval, nebo tam seděly u stolků samé zrůdy. Zrůdy byly vůbec nejčastější příčinou toho, že jsme si nic nedali a šli zas o bufet dál. Zrůdy se rozlezly úplně všude, bylo jich zas plné město.

Jednou, to už bylo asi třetí den po mém návratu do města, mi na procházce s Anželou po několika takových nepodařených občerstvovacích zastávkách došla trpělivost a já řekl, že už toho mám vážně dost a chci si hned teď dát pivo. A prostě jsem si sedl u prvního pouličního stánku, který se namanul. Stálo tam asi pět umělohmotných stolků, z reprobedny hrála strašná jakutská diskohudba, od kol projíždějících aut se sem valila mračna prachu, příšerné místo to bylo, ale já už sotva pletl nohama a měl jsem hroznou žízeň. Anžela se neochotně přizpůsobila, ale než si sedla, utřela si židli ubrouskem.

„Chovám se jako dítě, že jo?“ vzdychla potom.

„Chovej se, jak chceš.“

„Chci být dítě.“

„Tak buď.“

„Tohle je krásná písnička!“

Rádio začalo hrát zas tu ruskou píseň o různobarevných dívkách, které je všechny třeba vyzkoušet, hit sezóny, při kterém jsme tančili tu noc po svátku rybářů.

„Strašná píseň,“ poznamenal jsem.

„Proč?“ zasmála se Anžela. „Já být chlap a mít možnosti, jako máš ty, jezdila bych po světě a sváděla různé ženy. Černošky s tlustými pysky a špičatými prsy, útloboké Asiatky s drobnými nožkami, blonďaté seveřanky... Všechny bych na tvém místě vyzkoušela.“

„Přesně tohle mi tu říkal před lety jeden milicionář. Že je potřeba vyzkoušet Jakutku, aby mě ve stáří netrápilo svědomí.“

„Měl pravdu.“

Pokrčil jsem rameny a Anžela mi vzápětí zahrozila prstem.

„Tváříš se jako můj bratr Sergej. Ještě kdybys udělal takové to jeho ehm, ehm... Ty budeš asi taky tak seriózní člověk, jako on.“

Ušklíbl jsem se. O své neserióznosti jsem neměl potřebu nikoho přesvědčovat.

„Sergej mě pořád vychovává. Vždycky, když začnu s těmi svými rozmary, tak se takhle vážně zatváří a řekne přísně: Anželo! Ehm, ehm... Takhle jako významně zakašle. Udělej to!“

Zkusil jsem významně zakašlat jako lékař Sergej Semjonov a docela se mi to povedlo.

Anžela se začala smát a znovu mi hrozit prstem.

„Jenom, prosím tě, nebuď jako můj bratr! On je moc hodný, vážně, pořád se o mě bojí a stará se o mě. Ale je to hrozný suchar. Ehm, ehm... A zve tě na večeři.“

„Mě? A kdy?“

„Dneska.“

„Nemám oblečení na nějaké návštěvy.“

„To je dobré. To se ztratí. Jsi přeci dobrodruh, ne? Tak se tvař jako dobrodruh a všechno bude v pořádku.“

Najednou vzal u sousedního stolku jeden chlap druhého láhví po hlavě. Ta láhev se roztřískala o beton a střepy se rozletěly široko daleko. Během několika vteřin už tu ale byla milice, oba rváči byli naloženi do auta a odvezeni.

Kde se tu ti milicionáři vzali tak rychle, to jsem nepochopil. Možná jsem si nevšiml, že se už delší dobu k něčemu schyluje a někdo z lidí se zatím s milicí spojil. Možná to byla nějaká provokace, chtěli prostě nechat někoho sebrat a potřebovali záminku. Neumím to říct přesně, seděl jsem k nim totiž zády. Porušil jsem starý dobrý pistolnický obyčej a mohl jsem na to zle doplatit.

Anžela mě vzápětí popadla za ruku a táhla mě odtud.

„Já jsem se tak lekla,“ vzdychala cestou. „Vidíš? Hned jsem ti říkala, že tady nemáme s takovýma zrůdama vůbec sedět.“

Napadlo mě v tu chvíli, že možná vidí do těch lidí víc, než si myslím.

[...]

Ráno jsem byl v přízemí Jakutské univerzity oficiálně zaregistrován jako účastník folklóristické konference. Organizátoři pojali tuhle na místní poměry mimořádnou mezinárodní akci opravdu velkoryse, za sto dolarů povinného zápisného nabízeli zahraničním hostům ubytování v jednom z nejlepších hotelů v Jakutsku plus stravu. Tak jsem popadl kletr a stěhoval se od svých faraonů za lepším, do čtyřpatrového domu, který stojí poblíž Vítězného náměstí a poskytuje hezký výhled na pravoslavný chrám. Po chodbách tam už od rána běhali etnografové a krojované postavy, potkával jsem hloučky lidí, hovořících italsky, francouzsky či anglicky o nových knihách s šamanologickou tématikou a z různých míst ke mně doléhal hrdelní zpěv nebo bubnování. Byl jsem tím okamžitě zděšený i nadšený zároveň, neboť nebylo pochyb, že můj hotel bude v příštích dnech plný starých duchů.

Když jsem si na pokoji vybaloval věci, přivedla útlounká mladičká jakutská hosteska mého starého šedovlasého spolubydlícího, představil se mi jako profesor Dašinima Sandžievič Dugarov, burjatský šamanolog z Ulan-Ude. Hosteska se jmenovala Táňa a měla ze všech lidí na konferenci nejužší oči. Popřála mi kultivovanou angličtinou dobrý den a upozornila mě, že program začíná ve dvě hodiny odpoledne. Profesor Dugarov se mě po jejím odchodu zeptal, zda jsem etnograf či folklórista, ale musel jsem ho zklamat a říct, že jsem jen novinář.

Hlavní program konference probíhal v monumentální budově Institutu humanitárních výzkumů. Už když jsem se k ní blížil, zaznamenal jsem v ulicích zvýšený výskyt krojovaných osob. Stařenky a stařečkové v oblečení ze sobí kůže lemovaném kožešinou a vyšívaném korálky, živé památníky tradice snad ze všech koutů Sibiře, všichni s účastnickými vizitkami přišpendlenými na oděvu v krajině srdeční, mizeli za těžkými zdobenými vraty betonového, obrovskému bunkru podobného sídla výzkumného ústavu lidskosti. Za nimi se smísili s jakutskými, ruskými i zahraničními folklóristy, šamanisty, etnology a novináři a vytvořili velkorodinu, jejíž členové se navzájem objímají, vítají, zdraví, fotí, natáčejí, obchodují s knihami a tradičními suvenýry, rozezpívávají se a rozbubnovávají, mění si vizitky a diskutují. Údajně tu měl být přítomen výkvět ruské etnografie a folklóristiky, hosté z Ameriky, Kanady, Itálie, Jižní Koreje, mezi nimi taky čestný prezident konference, předseda svazu evropských šamanologů, doktor Mihaly Koppany z Maďarska.

Úplně se mi z toho zatočila hlava, cítil jsem, že nestíhám být všude a točit všechno, co bych rád, ale statečně jsem běhal s kamerou po chodbách a snímal veškeré to míšení stylů, obchodování i objímání, útržky bubenických improvizací, výkřiky organizátorů i neklid zahraničních hostí, neovládajících ruštinu. Trochu jsem se uklidnil a zorientoval až v průběhu pro mě málo zajímavých formálních zahajovacích proslovů, během nichž se v hlavním jednacím sále s vysokánským stropem střídali za řečnickým pultem jakutští úředníci a šéfové vědeckých institucí, sledováni kameramany z místní televize. Nejvýraznější z nich se mi zdál být profesor Kajkov, podsaditý, na ježka ostříhaný, všemi respektovaný a přeci ještě docela mladý ruský muzikolog z Jakutské univerzity, skvělý řečník a podle projevu ryzí intelektuál předurčený k pozoruhodné akademické kariéře. O přestávce před hlavním denním programem konference se v kuloárech vesele bavil s výpravou přímořských Udegejců, které zřejmě dobře znal. Pokoušel se hrát na jejich dřevěné dechové nástroje a na tygří vábničku a žertoval o tom, jak je dobré, že není zrovna nablízku žádný tygr.

[...]

O přestávce jsem si v předsálí povšiml nekrojované ženy v městských šatech, která dávala okatě najevo, že je i přes svůj zevnějšek velmi tradiční, zejména tím, jak nesnáší fotografování a natáčení své vlastní osoby. Za každým, kdo měl nějaký aparát, proto chodila a říkala mu s hojným vzdycháním: „Mne v žádném případě nefotografujte ani nenatáčejte! V žádném případě! V mých obrazech pak bude moje duše a já si nepřeji, slyšíte, nepřeji, aby s ní někdo manipuloval!“

Mně to pak řekla taky, během dne hned dvakrát. Nemohla si v tom množství lidí pamatovat, s kým už se bavila a s kým ještě ne, proto to opakování. Myslím, že lidé se jí většinou snažili vyhovět, jenže v tom chaotickém víření účastníků, kteří se motali po sálech a chodbách sem tam a neustále se navzájem natáčeli a fotili, prostě nebylo možné se aspoň desetkrát za den do nějakého snímku nepřimotat. Navíc si v té spoustě neznámých tváří člověk nemohl vždycky hned vybavit, komu zrovna slíbil, že se mu při focení bude vyhýbat. A tak jsem vídal tu dámu, jak se tu a tam chytne za hlavu, obrátí oči ke stropu a srdceryvně vzdychne: „Už zas! Panebože! Už zas...“ Měl jsem s ní soucit, její duše z ní odletovaly jedna za druhou. Musel to být hrozný pocit, takhle se rozdrobovat a mizet si z dohledu, ztrácet kontrolu nad svými množícími se dvojníky.

Odpolední program byl opět zpestřen folklórním vystoupením, partička Nanajců při něm bubnovala a tancovala jak o život a provokovala zahraniční hosty, aby se přidali. Mladá zlatovlasá americká etnografka jménem Marylin se dokonce nechala od Nanajek ověsit chrastítky a za doprovodu bubnu pak křepčila po celém sále. Chrastítka, zavěšená na provázku, uvázaném kolem pasu, se rozezvučovala pohybem zadku a Marylin měla pořádný zadek, v tom se s ní žádná Nanajka nemohla měřit. Točila se po sále jak divá, oči měla veliké a vytřeštěné jako animovaná postava a Nanajci zírali na ten její obrovský zadek jako u vytržení. Já ostatně taky. Nebylo možné si ji neoblíbit, nebylo možné po tom zadku nezatoužit, ale já samozřejmě věděl, že to není nic pro mě, protože kulturní hrdina musí zůstat čistý a pak taky proto, že bych u Marylin stejně neměl nejmenší šanci. Ona měla totiž oči jen pro Nanajce a její tanec patřil jen jim, těm krásným exotickým lidem. Tak jsem si ji aspoň natočil, okouzleně, ale zase špatně. Bylo potřeba vzít ji trochu z podhledu, aby její zadek vynikl, ale to mě napadlo, až když bylo po tanci a nic už se nedalo z filmařského hlediska napravit. Vynadal jsem si za to do pitomců a nedouků a znovu jsem ohledně své práce začal propadat malomyslnosti.

[...]

Čtvrtý den konference se měl stát jedním z nejšílenějších dnů v mém životě. Na programu byl výlet všech účastníků do evenkského skanzenu, krojovaní i nekrojovaní proto usedli po snídani do autobusů a drncali spolu v hrozném vedru po děravé a výmolovaté silnici, zvané Viljujský trakt (v zimě se prý po ní opravdu dá dojet až do Viljujska). Seděl jsem vedle Itala, který celou cestu pokukoval po úzkooké Táně a prorokoval jí, že se stane budoucí jakutskou miss. Asi po hodině jsme dorazili k lesnímu velkosrubu, postavenému na návrší nad ostrým zákrutem říčky Bakaldyn třicet kilometrů za městem. Kromě téhle velké dřevěné společenské budovy tu tehdy stála ještě ohrada s malým stádečkem sobů. Bylo to místo určené k pořádání kočovnických rautů.

Hned po příjezdu jsme všichni povinně museli projít mezi rozkročenýma dřevěnýma nohama idolu čičipkan. Já, nekřtěnec, tudy alibisticky protančil se zapnutou kamerou. Co na to duchové? uvažoval jsem. Vadí – nevadí?

Následovala ukázka šamanského bubnování v podání aldanských Evenků.

Po jejím skončení gigantická evenkská žena z Tury zpívala říčce.

Pak bylo na programu fotografování zájemců se soby a několik hodin společných kruhových tanců pro krojované i nekrojované, ve všech možných místních stylech a variantách. Natáčel jsem, až mě bolely ruce, nehledě na krvežíznivé komáry. Mé kompozice byly stále zoufalé, ale to mě nemohlo zastavit. Naprosto jsem rezignoval na estetiku, jen se snažil udržet v záběru to, co jsem v něm doopravdy chtěl mít. Připadal jsem si při tom zápasu s obrazy, jako bych holýma rukama vzpíral oblaka, byla to z mého pohledu vyloženě silová záležitost. Potily se mi brýle a sůl mě příšerně pálila v očích a byl jsem šťastný, když tanečníky konečně zmohla únava a organizátoři vyhlásili krátkou přestávku. Během ní se všichni přemístili do společenské budovy, kde později ještě absolvovali několik přednášek.

[...]

Já se přesunul k polní kuchyni, kde už krojované evenkské ženy připravovaly pro všechny hostinu. Velice se jim nelíbilo, že je při vaření natáčím, tvrdily mi, že kuchyně je intimní místo, a brzy mne odtud vyhnaly.

Tak jsem přešel tam, kde jiní organizátoři chystali stoly a atrakce, jako třeba hod lasem na cíl, střelbu lukem nebo výstavku ozdobných předmětů a amuletů. Ital se tu snažil koupit od jednoho Evenka vyšívaný kožený váček a smlouval s ním jak na tržnici. Ani tady se nikomu moje očumování s kamerou nelíbilo a vyhnali mě odtud se slovy: „Koukej mazat pryč, tohle nemáš co natáčet!“

Začínal jsem být mezi organizátory nepopulární a někteří už jistě litovali, že mi bylo povoleno se konference účastnit. Z náznaků a kradmých pohledů jsem vytušil, že český kulturní hrdina začal být považován za vetřelce a špiona.

Asi za hodinu se rozpoutala lesní hostina. Všichni usedli kolem dřevěných stolů, pojídali veliké kusy vařeného sobího masa a smažené ryby, lili si do hrdel víno, vodku a Jagodku. Organizátoři i hosté se střídali v pronášení pozdravných a děkovných přípitků a v sólovém zpěvu na počest vzácných hostů.

Druhou polovinu denního programu pak symbolicky zahájila vetchá kolymská stařenka, která se opila dřív než ostatní a celá rozjařená spadla po zádech ze židle do jehličí. Ten pád vypadal děsivě, však při něm taky stařenka příšerně zaječela a následkem toho všichni kolem stolu naráz ztichli. Stařenčin výkřik se podobal skřeku poraněné vrány. Naskočila mi husí kůže, jak tam tak ležela, napadlo mě, že se jí asi něco strašného stalo, že si třeba něco polámala. Ale tak hrozné to nebylo, brzy se ukázalo, že stařenka se zkrátka jen pořádně lekla. S pomocí nejbližších sousedek hned rychle vstala, jenže zpátky ke stolu se už nevrátila. Chvíli se zmateně rozhlížela, jako by najednou nevěděla, kde vůbec je, pak najednou udělala pár kolébavých kroků, začala podupávat a cosi skandovaně vykřikovat. Zkrátka se začala z toho svého leknutí vytancovávat. Asi půl minuty se točila na místě s rukama nad hlavou a dupala silně nohama do suchého modřínového jehličí, zatímco všichni kolem tiše a decentně čekali, až z ní ten duch leknutí vyjde. I já si myslel, že si jen chvilku zakřepčí a skončí, dokonce jsem zauvažoval, jestli třeba tak trochu nežertuje, jenže stařenčino opilé tancování se začalo protahovat a zrychlovat, stávalo se stále divočejším a úsměvy na tvářích zahraničních hostů tuhly. Opilá dupala stále dál a dál, vykřikovala čím dál divočeji a hlasitěji, šedivé vlasy jí poletovaly kolem vrásčitého obličeje, z očí jí mizely duhovky, blýskala se bělma a situace začínala být následkem toho znovu jaksi temná, nesnesitelná a strašná. Zahraniční hosté po sobě začali vyděšeně pokukovat, křečovitě se usmívat a krčit rameny. Skřehotavé stařenino krákání se neslo skanzenem jako nějaká strašná kletba. Vypadalo to, že regulerně zešílela a za chvíli se zhroutí s pěnou u pusy. Nedalo se na to koukat, jenže nebylo vůbec jasné, co by se s tím mělo dělat.

Naštěstí se ale mezi organizátory našlo pár duchapřítomných kulturních politiků, kteří si věděli rady. Mrkli na sebe a jeden po druhém začali stařenku v jejím tanci podporovat tleskáním. A někteří se dokonce k jejímu tanci s vlídným oficiálním úsměvem přidávali. Měnili tak její spontánně a instinktivně ritualizovaný výkřik děsu přímo před mýma očima průběžně v součást denního programu a mávali při tom s křečovitými úsměvy na zahraniční hosty, aby jim dali jasně najevo, že se nic zlého nemůže stát a všechno je pod kontrolou. Cizinci se s jistou úlevou začali k tleskání přidávat a za chvíli už se lesem nad říčkou rozléhalo všeobecné rytmické plácání a nucený smích. Proběhlo to tak rychle a nenadále, že jsem vůbec nestačil zapnout kameru. Bylo mi to pak líto, uvědomil jsem si, že jsem byl právě přímým svědkem vzácného okamžiku, kdy je úředně provedená degradace hrozivého momentu posvátného vytržení a jeho proměna v obyčejnou, neškodnou lidovou veselici zjevná i necvičenému uchu a oku.

Ze stařenčina svatého leknutí tak povstalo další kolo společných kruhových tanců. Lidé zas nadšeně vířili v kole, místní fotografové a kameramani pracovali z plných sil a kolem pořád bloudila ta ubohá žena, které jejich objektivy kradly duši. Obracela každou chvíli oči v sloup a vzdychala: „Prosím vás, nechte toho... Mne ne... Och! Bože, už zas... Já se z toho snad doopravdy zblázním...“

Připadalo mi najednou, že se jí to vlastně líbí. Že ji to dokonce trochu vzrušuje, to vrčení kamer a blesky fotoaparátů. Její množící se dvojníci byli upejpavé koketky a ona při každé ztrátě duše zavrněla, jako by ji někdo polechtal peříčkem na chodidle. Přestalo mi jí být líto a byl jsem tím vším už dost otrávený.

[...]

Cestou zpátky jsem seděl v autobuse vedle dámy v kostýmku a modrém kloboučku. Byla to Ulčka, ta, o které se v kuloárech říkalo, že je praneteří Děrsu Uzaly. Dnes odpoledne to bylo dokonce oficiálně slavnostně potvrzeno a ona si na tom hodně zakládala. Když jsme vedle sebe seděli asi deset minut mlčky, zeptala se mě najednou zostra, co vlastně přesně natáčím a co z toho bude za film.

Řekl jsem jí pravdu, jak jsem si byl dříve předsevzal. Řekl jsem jí o duši v muzeu.

Ušklíbla se a odsekla, že je to zas taková psí bělošská idea a že si mám dát velký pozor, aby se mi náhodou něco nestalo. Pak se začala obracet na nejbližší spolucestující: „Jak si může tenhle vandrák dovolit strkat nos do takových věcí? Duše národa je intimní problém, kolem toho nemá nikdo cizí co čmuchat!“

Namítl jsem, že muzeum je veřejný prostor a všechno, co je v něm, je snad tedy možné veřejně posuzovat. A to slovo posuzovat ji úplně dorazilo. Začala ječet na celý autobus: „Jsem tak uražena! Jsem tak rozhořčena! Tfůj! Ale něco vám řeknu: sibiřské národy naplivou na vaše filmy! A s vámi to beztak nejspíš špatně skončí. Duchové si to nenechají líbit!“

Vypukl skandál. Napřed se mě někdo z Rusů zastal, ale pak se někteří další domorodí účastníci konference k Uzalově příbuzné přidali a pustili se do mě. Nejvíc do mě šil ten mužík v kvádru a kravatě, co jsem ho natočil, jak předvádí na chodbě v hotelu Američance Marylin šamanské bubnování. Začal mě hlasitě poučovat, že národní obrození není žádné oživování mrtvol.

„Bohové nemohou zemřít!“ řval na mě.

„Tomuhle člověku se brzy něco stane,“ ukazovala na mě znovu prstem Uzalova praneteř.

Hájil jsem se a vysvětloval jim svůj postoj, mluvil jsem o svém kritickém a nezaujatém pohledu cizince, člověka z jiné kultury, ale byl jsem z toho nesvůj. Jednu chvíli jsem si už myslel, že mi vážně dají přes hubu. Když jsme dorazili do Jakutska, docela jsem si oddychl.

Profesor Kajkov mě pak u večeře uklidňoval, že si z toho nemám nic dělat a ať se těch jejich keců nebojím.

„Ale já nemám strach z uražených duchů,“ vzdychl jsem si. „Prostě mi jen vadí, když na mě někdo ječí.“

Uzalova příbuzná šla přitom zrovna s talířem rajské polévky kolem našeho stolu. Když mě zahlédla, řekla své přítelkyni velmi hlasitě něco, čemu může rozumět jen člověk, ovládající ulčštinu. Obě se pak pohrdlivě uchechtly.

Ale tím to celé ještě neskončilo. Večer, když jsem byl už v hotelu na pokoji a zvolna se uklidňoval, přišla za mnou petěrburská etnografka Taťjana Diomidovna, že se mnou chce mluvit v naléhavé věci. Jela prý sice od Bakaldyn zpátky do Jakutska jiným autobusem než já, ale už se k ní doneslo, co se stalo, a má mi k tomu co říct. Obával jsem se trochu, že mi chce taky něco vyčítat, tak jsem chvíli váhal. Ale když jsem si povšiml, že drží v ruce láhev vodky, napadlo mě, že ke mně asi žádnou averzi nechová, a pozval jsem ji dál.

Nejdřív řekla, že si chce se mnou připít. Sklenička vodky mi po tom všem připadala jako docela dobrý nápad, tak jsme si sedli v kuchyňce ke stolu a nalili si. Taťjana Diomidovna se na mě nad sklenkou trochu pousmála. Měla předčasně zestárlý obličej, ve kterém ale ještě zůstal trochu udivený a jinak velmi něžný výraz mladé ženy. Vlasy už jí šedly, ale byla určitě mladší, než vypadala. Přestála asi nějaké velké trápení, napadlo mě.

Usrkla vodku a spustila: „Chtěla jsem vám moc poděkovat. Opravdu moc. Víte vy vůbec, co jste dneska udělal?“

Aniž čekala na odpověď, hned ještě otázku zpřesnila: „Víte, koho jste urazil?“

Pokrčil jsem rameny, jako že ani moc ne.

„Nějakou paní v modrém klobouku, o které se říká...“

„To ano, to ano,“ přerušila mě Taťjana Diomidovna. „Děrsu Uzala a takové ty řeči. To všechno je prostě byznys. Její byznys.“

„Trochu jsem si to myslel. Nepřekvapuje mě to.“

„Jí přeci vůbec nejde o nějakou duši národa. Naštvalo ji, že jste se otřel o její kšeft. Ona se považuje za šamanku a jezdí předvádět obřady a bubnování po celém světě. Neboli shání granty a dotace, nechává se zvát na konference a ždímá peníze, kde se dá. Všude z ní jsou samozřejmě na větvi: přijede k nám neteř samotného Děrsu Uzaly! A najednou jí někdo řekne, že ve skutečnosti moc dobře ví, co za tím vězí. Ukázal jste prstem na její kšeft. To vám nemohla prominout.“

„Já na nic neukazoval,“ zavrtěl jsem hlavou. „Prostě jsem jenom vykládal o své práci. Říkal jsem to všem.“

„A potrefená husa zakejhala. Ona přeci není hloupá. Já jsem se doslechla, co jste jí říkal. Dotkl jste se jí, ona ví, že jakýkoli kritický pohled na tyhle věci ji ohrožuje.“

Taťjana Diomidovna se na mě usmála a já nalil do skleniček zbytek vodky. Mluvila o neteři Děrsu Uzaly jako o neošamance. Hezký výraz, oblíbil jsem si ho.

„To s tou duší v muzeu, za to vám chci poděkovat,“ řekla, když se napila. „Já už to tak cítím dávno. Přes dvacet let už jezdím rok co rok do nanajských vesnic a čeho myslíte, že jsem tam svědkem?“

„Národního obrození?“

Etnografka se hořce pousmála.

„V pětadevadesátém pozvali studenti z nějaké americké univerzity jednu nanajskou stařenku, šamanku, za oceán, aby je učila po šamansku bubnovat. Jen si to představte. Zaplatili jí letenku, ubytování, všechno. Říkala, že se na jejích lekcích sešlo asi  padesát lidí, všichni seděli v tělocvičně na žíněnkách a každý měl svůj bubínek. Koukali na ni jak na bytost z jiné planety. Transuchtiví Američánci... Když se vrátila, byla z toho, chudák stará, úplně vedle, div se nepomátla, jak jí to stouplo do hlavy. Chodila celé dny po vesnici a každému povídala na potkání: ‚Zvítězila jsem nad Amerikou! Zvítězila jsem nad Amerikou!‘ A do roka umřela. Lidi říkají, že kdyby se takhle nepomátla, mohla tu ještě být!“

„Řekla byste mi to na kameru?“ zeptal jsem se přímo.

„K tomu mě, proboha prosím, nepřemlouvejte.“

„Nebudu, když si to nepřejete. A stejně vám děkuju za podporu.“

Zeptal jsem se Taťjany Diomidovny, jestli zažila během své šamanologické praxe taky nějaké takové příhody jako dneska já. Odpověděla, že takový vyhrocený konflikt přímo ne, ale že i dobří čarodějové mohou mít na člověka, který je s nimi často ve styku, hodně špatný vliv: „Ono se pořád říká černý šaman, bílý šaman... Hodný a zlý... Ale i ten nejhodnější, co jenom léčí lidi a všem pomáhá, může být nebezpečný. Kam myslíte, že to zlé, co s člověka sejme, kam myslíte, že to dá? On to přeci nemůže zničit, není přeci Bůh, on to může jen někam přenést, přemístit. A kam to přemístí?  Když má trochu svědomí, tak to zakleje do skal, do kamenů, do stromů, někde v hlubokém lese. Ale jsou i takoví, kteří ten svůj odpad klidně sypou sousedům přes plot. Proč myslíte, že spolu šamani bojovali? Protože si vzájemně házeli svinstvo na zahrádku. V jednom kraji působím jako dobrotivý čaroděj a léčím, ale pro lidi ze sousední vesnice jsem upír, to je docela běžné. A znala jsem i jednoho, který mi vyprávěl, že v padesátých letech, kdy nesměl šamanit a lidé se báli k němu kvůli možným represím chodit, začali jeho pomocní duchové, kteří byli zvlášť silní a divocí, užírat jeho samotného. Když má šaman za pomocného ducha třeba soba, nebývá to tak strašné, ale nešťastný ten, který má vlka, medvěda nebo havrana. Ti jsou nenasytní, masožraví, a šamana, který je bez klientů, můžou doslova sníst zaživa. A co má pak ten chudák dělat? Tenhle mi řekl, že si začal brát sílu od lidí, které kdysi léčil. Na někoho, kdo u něho nikdy nebyl, si nepřijde, ale na své bývalé pacienty může. Tak začal vysávat sílu z nich a pár jich takhle zabil. ‚Kdybych je nesnědl, umřel bych sám,‘ přesně tak to říkal: Kdybych je nesnědl. Proto já bych se k šamanovi nešla léčit ani za nic. Žádný zisk není bez oběti. A nevěřte těm, co říkají, že pravý šaman by se nenechal filmovat nebo by odmítl jít do televize. To nejsou žádní poustevníci. Potřebují publicitu, jsou přeci živi z lidí, tak proč by se jich stranili?“

Něco z toho, o čem Taťjana Diomidovna mluvila, mi bylo povědomé. Vždycky jsem vnímal, že dělení šamanů na černé a bílé je spornou záležitostí. Šaman Ťusipjut, o kterém píše Sieroszewski, prý jednou řekl: „Všichni jdeme do pekla.“

Taťjana Diomidovna mi pak vyprávěla o tom, jak výzkumy šamanství ovlivnily její soukromý život a jak ji duchové málem úplně zničili. Ale jak se všechno obrátilo k lepšímu, když se nechala pokřtít.

„Proto jsem za vámi vlastně přišla,“ zašeptala. „Chci vás pro lásku Boží prosit, abyste se nechal co nejrychleji pokřtít, nejlíp v pravoslavném kostele. Když děláte takovéhle věci, měl byste být pod ochranou Páně.“

Řekl jsem, že nejsem svým založením církevní člověk. Byl jsem trochu dojatý, že se o mě takhle stará a zajímá, i když na druhou stranu mi kvůli jejímu výrazu a tónu řeči trochu připadalo, že sotva mě jedna hysterka nechala na pokoji, přihrnula se za mnou druhá. Samozřejmě jsem si vzpomněl na konvertitku z parníku Chabarovsk, se kterou jsem měl co do činění před čtyřmi lety. Už mi zase někdo tvrdil, že to, co dělám, moje práce, může být pro nepokřtěného člověka nebezpečné! Usmál jsem se na petěrburskou etnografku, ale zavrtěl jsem hlavou.

„Tak mi aspoň slibte, že o tom budete přemýšlet,“ naléhala.

„Přemýšlím o tom pořád. Vlastně ani nepřemýšlím o ničem jiném.“

Dali jsme si ještě jednoho panáka. Taťjana Diomidovna mi pro ten svůj pohled najednou trochu připomněla nešťastnou matku – vílu z filmu Švanda dudák. Měla výraz dobré duše zakleté v divou ženu. Otřela si brýle a řekla znovu skoro šeptem: „Viděl jste tu Američanku? Tu Marylin?“

„Viděl. A co je s ní?“

„Chce se stát šamankou. Vlastně si myslí, že už jí je.“

„Vážně? Nepřipadala mi tak.“

 „A jak vám připadala?“

„Jenom taková trochu dětinská.“

„No vidíte. A to je právě ono. A já jsem za ní šla a ptám se jí, jestli vůbec doopravdy ví, co to vlastně chce. Tradice sibiřských šamanů říká, že když se v nějaké rodině objeví šaman, většinou to někdo z příbuzenstva zaplatí životem. Takových legend jsou stovky. Ona mi povídá, že to prý ví a že už u nich v rodině někdo umřel. Ptám se jí, při lásce Boží, jestli toho tedy nechce radši nechat. A víte, co mi řekla? Víte, co mi řekla? Že toho nemůže nechat, když je to tak strašně zajímavé. Chápete to? Ona toho nemůže nechat, protože je to strašně zajímavé!“

Další panák.

Taťjana Diomidovna vidí v lidech to, co je v nich ochotné jít přes mrtvoly, ale když jim to jasně zjeví, nikdo ji nebere vážně, shrnul jsem si to.

„Všimněte si zítra jejích očí. Viděl jste její oči?“

„Co je na nich?“

„Marylin má dětské oči. Podle nich se právě poznají.“

Taťjana Diomidovna pořád šeptala, jako by se bála, že nás někdo uslyší. Čím ale mluvila tišeji, o to víc bylo v jejím hlase naléhavosti a vášně: „Všichni adepti šamanství mají takovéhle zářící dětské oči. Viděl jste ji v Bakaldyn, jak tancovala? Veliké, šťastné, rozzářené dětské oči... To je strašně nebezpečné. Tolikrát už jsem to viděla, tolikrát... Dopadnete špatně, povídám jí. A ona se jen usmívá a tančí a tančí. Někdy si připadám jako Kassandra.“

Poslední sklenička. Pak mi nešťastná Taťjana Diomidovna popřála klidnou noc a odešla. Láhev mi nechala. Měla taky dětské oči, ale dávno už ne zářivé, spíš matné.

Zbytek vodky jsem rozlil do sklenic a přiťukl jsem si s Dašinimou Sandžievičem. Šedovlasý profesor mi pak doporučil, ať si v Moskvě cestou zpátky koupím jeho knihu o burjatských čarodějích. Hotelem v tu chvíli začínaly zase znít bubny a dusot tančících nohou. Doléhalo to ke mně postupně ze všech stran, zleva, zprava, shora i zdola. Na všech pokojích, kde byli ubytováni folklórní umělci, se i téhle noci zpívalo a tančilo. Zeptal jsem se svého spolubydlícího, jestli měl někdy nějaké potíže s tím, že se zabýval v životě výzkumem čarodějů. Profesor Dugarov se zamyslel a řekl, že o ničem neví, že se cítí dobře. Potom si zas, jako každý večer, povídal před usnutím asi půl hodinky hlasitě sám se sebou. Nevím, o co šlo v tom jeho monologu, mluvil na sebe burjatsky.

A bubny duněly ze všech stran až do svítání a mé ušní bubínky je trpně následovaly. Hotel plný šamanů a šamanologů, někdy dokonce v jedné osobě, to je námět na surrealistický román, uvědomovala si má třeštící hlava. Ale nějak jsem si to neuměl vychutnat, bylo mi úzko, když jsem si uvědomil, jaká bitva o mou duši se tu dnes odehrála.

[...]

Večer byli účastníci konference přijati ministrem kultury Republiky Sacha ve foyeru jakutského národního divadla, zrovna v té sklobetonové budově, která na mě působila tak groteskně futuristickým dojmem. Zase se tu jedlo, pilo, zpívalo a tančilo a všichni pronášeli oslavné a děkovné přípitky. Musel jsem i já, byl jsem k tomu vyzván. Tak jsem hlasitě řekl, že vím, jak je všechny svým kritickým zkoumáním aktivit spojených s obrozováním tradic otravuju, ale že jsem si jist, že každá velká idea potřebuje kromě obhájců taky advokata diaboli, aby se nezačala zvrhat. Smáli se a tleskali, jako bych řekl lechtivý šprým. Bylo jich na mě málo a nebyli po tom náročném pracovním týdnu už moc agresivní. A většina radikálnějších účastníků naštěstí během dne odcestovala. Zvládl jsem to proto bez nervozity a ještě stihl natočit zajímavý rozhovor s profesorem Kajkovem. Bohužel jsem byl tak zaujatý tím, co říká, že jsem vůbec nevěnoval pozornost kompozici. Kajkov je proto v mém filmu celou dobu divně nakloněný a vypadá, jako když má hlavu ve vlastní tašce.

Na začátku jsem se ho ptal, jaký je význam svátku ysyach v jeho současné podobě pro jakutskou společnost, Kajkov ale považoval za nutné promluvit nejdřív o jeho historii. Tedy vlastně o věcech, které už jsem trochu znal z literatury. Vykládal, jak si turkické kmeny, z nichž povstal národ Jakutů, přinesly ze středoasijských stepí do povodí Leny tengriánské náboženství, jehož vrcholným projevem byl právě svátek slunovratu ysyach, mluvil i o tom, že tengriánství stálo původně v opozici k reálnému sibiřskému šamanství, které bylo Jakutům cizí. Černé šamanství bylo tehdy v okolí Leny spojeno se světem tunguzských kmenů Evenků a Evenů, a Jakuti ho od nich začali časem přebírat.

„V tom jsou tedy Jakuti dědici tunguzského intonování,“ řekl Kajkov doslova.

Bavilo mě, že mluví při rozlišování rozdílných náboženských představ a rozdílných mytologií nejprve o intonování a nikoli o nějakých božstvech či rituálech. Bylo to pro mě něco docela nového, nikdy před tím jsem o vztahu zpěvu a religiozity takhle nepřemýšlel. Znal jsem samozřejmě klasické Lévy-Straussovy stati, pojednávající o strukturální podobnosti mýtů a hudby, tady ale nešlo o stejnou věc. Kajkov neměl na mysli logiku hudební skladby, do značné míry zachytitelnou notovým zápisem, šlo mu v první řadě o témbr, o způsob tvoření tónu, intonační návyky, elementární rytmus. Ty jevy stály v jeho analýze náboženského prožívání Jakutů a Tunguzů na prvním místě. Měl jsem dojem, že intuitivně chápu, proč je to tak, ale přesto jsem Kajkovovi schválně položil naivní otázku, abych ho navedl k odpovědi, která mohla posloužit jako komentář k jevům, zobrazeným v mém filmu: „Měl jsem dojem, že se bavíme o bozích a duchovních bytostech, o animistických představách, o magických praktikách, o mýtech... Tak proč je řeč o zpěvu?“

Už když jsem to vyslovoval, vrtěl Kajkov hlavou a měl spokojený výraz hráče, kterému slabší partner nahrál na smeč.

„Nejde tu prvotně o řeč, o jazyk, nýbrž o princip hudebního myšlení,“ vysvětloval mi ochotně. „Hudba působí primárně bez představ přímo na duši, je iracionální, zatímco představa duchovní bytosti je už určitou racionalizací. Hudební prožitek sjednocuje náboženskou obec základněji a pevněji než nějaká nauka. Tengriánství a černé šamanství to jsou především rozdílné typy zpěvu, a až potom různí duchové a různé typy chování. Ale obě ty formy úzce zpolupůsobily na jakutské i tunguzské obyvatelstvo v průběhu sedmi set let. V jakutském eposu se to odrazilo velice výrazně, jako boj nebeských hrdinů, kteří intonují v jakutském duchu, proti démonům z podsvětí, kteří mají tunguzskou intonaci. Tohle bílé a černé, naše a cizí, dobré zpívání a zlé zpívání, je dobře pochopitelné jako ideologické zdůvodnění a objasnění samotné kultury. Tunguzské intonování a šamanské rituály Jakuty zprvu děsily, časem z nich  začali některé prvky přebírat, ale povědomí o jejich cizosti a hrozivosti zůstalo.“

Představa, že nebeští hrdinové intonují v jakutském duchu a démoni z podsvětí mají tunguzskou intonaci, se mi líbila. To je, jako kdyby všichni čerti v českých pohádkách mluvili výhradně německy, napadlo mě. Nebo ještě spíš česky s odporným německým přízvukem. Stačilo by vychovat jednu celou generaci v duchu takových pohádek a budoucí válka je nevyhnutelná. Stačilo by zařídit, aby se vše, co je v našinci iracionální a temné, vyjadřovalo písní sousedního národa. Vzpomínám si, že se o podobném jevu zmiňuje Sieroszewski v kapitole o jakutském šamanu Ťusipjutovi. Šaman tam vypráví, jak putoval někam na sever, cestou našel hromadu dřeva a chtěl si na něm uvařit jídlo a zapálil to dřevo, nevěda, že je pod ním pohřben tunguzský šaman. „Teď mám jeho emeget, můj emeget je Tunguz,“ tvrdil od té doby. Měl prý při kamlání zřítelnici obkrouženou dvojitým špinavozeleným kroužkem, v očích nepříjemný, matný lesk a výraz ztráty rozumu, dlouhé vlasy a tvář temnou, jakoby tunguzskou. Když začne Jakut čarovat, stane se z něj Evenk, taková je logika téhle věci. V duchu téhle představy by se dalo klidně věřit, že když začne Čech čarovat, promění se v Rusa.

Tak jsem uvažoval a profesor Kajkov zatím pokračoval: „Když sem, k Leně, proniklo před tři sta padesáti lety ruské křesťanství, začalo především nenávidět jakutské tengriánství a ysyach. Vycítilo v něm totiž příznaky státnosti a toho se obávalo, protože to byla konkurence carské moci. Ale k šamanství, stejně jako k ruskému vědovství, se pravoslaví chovalo spíš pohrdavě. To je jedna z osobitostí pravoslaví. Považovalo za sebe nedůstojné ve větší míře se tím modlářstvím zabývat. Proto zde šamanství mohlo za carů existovat.

Za sovětského režimu se situace kolem těchto dvou žánrů kardinálně změnila. Šamanství komunističtí vládci naprosto nesnášeli. Nebojovali s ním ovšem osobně, ale rozhodli se použít k tomu samotné Jakuty, svoje jakutské soudruhy. Ti se tu vyznali, věděli, kdo je kdo a kde mají šamany hledat. Dali se do toho a za tři roky to vyřídili. Ale ysyach se sovětskému režimu docela líbil, jakožto lidový svátek. Zbavili ho náboženského obsahu a udělali z něj lidovou veselici. Za sovětských časů byl ysyach právě toto.

Jenže když se rozpadl jednostranický politický systém, došlo zase ke změně zájmů. Šamanství dostalo jakoby rudou barvu, začalo se s ním mávat jako s praporem nové národní ideologie. Ysyach se začal ritualizovat, šamanizovat, a současně s tím přišla vlna etnického entusiasmu. To je přeci naše, národní, začalo se říkat. Velmi mnoho se ovšem muselo přimyslet. Proč se mají lidé při obřadu takhle pohybovat? Proč mají být takhle oblečeni? Zkrátka spousta otázek. Začalo se říkat, že to děláme jako naši předkové, jenže ti předkové už to pět set let neprováděli. A pět set let ztracená tradice už prostě neexistuje.“

„Takže šamanství nelze obrodit?“

„Šamanství samo o sobě ano. Rozumějte, šamanství to je kultura, která se může obrodit cestou reflexe, protože šamanství je instinktivní náboženství. Ale ysyach je součást tradičního náboženství, a já nemohu obrodit obřad, jestliže jsem ho nevykonával nikdy. Proto si ho, pokud to potřebuji, musím vymyslet. A je pro mě důležité, aby se trochu podobal tomu, trochu zas tamtomu... Nyní tu cítíme tuhle potřebu, etnický entusiasmus se rozmáhá, všem tady je to příjemné...“

„Jinými slovy vzniká politická poptávka po folklóru?“

„Ano. Přestože je známo, jak je to nebezpečné. Přestože je tu zkušenost šedesátých let, kdy se taková velká folklórní vlna valila celým světem. V téhle souvislosti je dobré si uvědomit jednu věc: folklór od počátku vznikal jako Slovo Boží. Dřív zkrátka každý člověk patřil k určité folklórní kultuře a udržoval tuto kulturu ve své duši a v paměti a byl povinen vyznávat se před Bohem ze znalosti této přímé cesty k Němu. Folklór není vlastně nic jiného než taková cesta, jinak nepochopíš ten obrovský vliv, který má, nehledě na svou prostotu a elementárnost. Folklór je forma intimní zpovědi. A v šedesátých letech se přišlo na to, že když se tato intimita, každému drahá jako táta a máma, vystaví a medializuje, výsledkem bude úspěch. Jestli to tedy lze považovat za úspěch. Z politického hlediska to byl ovšem úspěch stoprocentní. K tomu došlo i tady, a přímým následkem byly nepříjemnosti v politické sféře v letech osmdesátých.“

Tohle byl pro mě opravdu hodně nový pohled na svět.

„Vy tvrdíte, že přímou příčinou politické destabilizace Sovětského svazu bylo zneužívání folklóru pro politické účely?“ zeptal jsem se.

 „Samozřejmě.“

„My se teď učíme, že se Sovětský svaz zhroutil, protože ho prezident Reagan vyčerpal závody ve zbrojení.“

„Nesmysl. Hlavním důvodem je vydrancování a politické zneužití nejintimnějších vazeb mezi lidmi, zprostředkovaných lidovou hudbou. Ale v politice může pracovat pouze ideologický mechanismus a vcelku tedy politika nemá folklór zapotřebí, potřebuje jen napodobeninu folklóru. Folklór je systém tradičního jednání a politika se nikdy nevpisovala do tradice. Použití folklóru v ne-tradičních podmínkách, to je vždycky folklórismus, a pro kulturu je velice důležité vnímat tyto protiklady. I když politika se samozřejmě vždycky bude očišťovat přes folklór, zvlášť v kulturách, kterým chybí takzvaná státní hudba.“

„Státní hudba? Myslíte třeba hymnu?“

„To není jenom hymna, ale celý systém státních intonačních zájmů. Mění-li se vládní schéma, mění-li se režim, jde přeci o změnu v psychologii vzájemných vztahů. A hudba – to je psychologie. Proto je potřeba ji skládat...“

Výraz systém státních intonačních zájmů mě nadchl. No ovšem, společná nota sjednocuje, bez řečí a bez logiky míří přímo do duše a vyvolává záchvat pocitu sounáležitosti. Ahoj, má rodná chajdo, ahoj! Jak jen odolat pokušení použít takový refrén jako nástroj politické agitace? Jak odolat pokušení vzít křehoučkou písničku o nešťastné lásce, zbavit ji původního obsahu a naroubovat na ni nějaký dobový slogan? Jednoduché kouzlo s dalekosáhlými následky.

„A jak moc je pro folklór nebezpečná muzealizace?“ zeptal jsem se profesora nakonec.

„Folklór nemá k muzeu žádný vztah,“ řekl mi. „Nebo asi takový, jako má motýl k uschlému motýlu. To jest žádný. To není jeho tělo. Pro folklór je nebezpečný sociální život, protože jde o živý jev. A muzeum ať si dělá, co chce...“

Závěr jeho řeči mě překvapil, měl jsem pocit, že tu věc podceňuje.

Když jsem vypnul kameru, ještě jsme spolu chvíli jen tak klábosili a já se mezi řečí zmínil o věrchněviljujské dílně na výrobu tradičních hudebních nástrojů. Profesor Kajkov se smál, že se tam vyrábějí úplné nesmysly, nástroje, které tradice vůbec nezná, které nikdy dřív neexistovaly. Ty se pak prodávají do ruských a evropských muzeí jako svědectví o bohatství a starobylosti jakutské kultury. Prý sám viděl předloni takovou „jakutskou kolekci“ v jednom moskevském muzeu a musel nad ní sprásknout ruce. Oznámil potom vedení toho muzea, že se nechalo napálit a že by mělo dát ty nesmysly pěkně rychle a v tichosti pryč, než z toho bude ostuda.

Rozhovor s Kajkovem mě povzbudil. Profesor mi potvrzoval, že mé natáčení má dozajista smysl, a mně připadalo, že jsem vlastně od něj dostal něco jako požehnání. Je dobré vědět, že skutečné vědecké kapacity jsou na mé straně, říkal jsem si a s chutí pak spolykal zbytky ministerských dobrot, které zbyly na talířcích, když ostatní účastníci konference ve foyeru divadla už zas tančili kruhový tanec, sledování znuděnými pohledy olivrejovaných číšníků.

Po ministerském večírku konference definitivně skončila, a skončil tak i můj pobyt v lepším hotelu. Vrátil jsem se na ubytovnu, znovu ke svým faraonům. Turek už byl zaplaťpámbů definitivně pryč, měl jsem z toho velikou radost. Po pěti dnech mezi lidmi jsem moc potřeboval být aspoň chvíli úplně sám. Koupil jsem si v tržnici žluťoučkou dýni, uzenou rybu a pivo a chystal se, že se budu jen povalovat a číst etnografické knihy, které jsem si na konferenci nakoupil.

Dlouho mi ta siesta bohužel nevydržela, na ubytovně totiž od rána pokračovalo období údržbářských prací a vzduch začal být přiotrávený výpary z barev a laků. Studentští brigádníci natírali z vyššího rozhodnutí na všech chodbách v celé budově nastojato vnější strany všech dveří. Natřít i vnitřní strany by bylo asi příliš složité, nemluvě už o tom, že by se dveře mohly vysadit z pantů a vynést třeba z budovy ven. Znamenalo by to dohodnout se zvlášť s každým obyvatelem každého pokoje, že dveře v dohodnutém čase otevře, a to bylo zjevně nad síly vedení ubytovny. Proto se dostalo jen na takříkajíc veřejné strany dveří. V temnotě nevětraných chodeb před nimi postávala děvčata s kbelíky bílé barvy a natěračskými válečky a snažila se v sinavém pološeru odhadnout, kdy už jsou dveře dost natřené. Bylo mi jich líto, už jenom projít z pokoje k vrátnici znamenalo trochu se přiotrávit. A k tomu ještě to zdejší horko a dusno... Výpary z ředidel se plížily všemi spárami taky do pokojů a brzy jsem zjistil, že moje uzená ryba i žlutá dýně vpíjejí do svého drahého masa jednu těkavou organickou molekulu za druhou. Tak jsem je sbalil do tašky a šel se najíst do parku.

Odpoledne jsem zkusil zajít k Semjonovovým, ale řekli mi jen to, co jsem očekával: Anžela s Juljou už odcestovaly do Žiganska. Musel jsem pak strpět ještě trochu Sergejovy pohostinnosti a zůstat na svačinu, po které mi Irina vyprávěla příhodu ze svého dětství. Prý si na ni nedávno vzpomněla a myslí si, že mi bude připadat pozoruhodná:

„Když mi bylo asi patnáct, navštívila jsem se školní výpravou suntarské muzeum. Jedna naše spolužačka si tam z rozmaru posadila na hlavu šamanskou čepici, nebo vlastně tu rituální kovovou obruč s třásněmi. V noci nás pak všechny na ubytovně, kde jsme nocovali, probudil její výkřik. Byla hrozně vyděšená a tvrdila nám, že viděla přízrak. Nejdřív si prý všimla, jak se v rohu místnosti vztyčila postava v bílé košili, a pomyslela si, že to je některá z našich spolužaček a jde třeba na záchod. Ta postava šla totiž přes celou místnost, jakoby ke dveřím, a cestou překračovala těla spících školaček. A kolem hlavy se jí houpaly dlouhé černé copy. Dívka, co potom tak vykřikla, v tu chvíli přemýšlela, která z jejích kamarádek by to mohla být, ale žádná z nás, žádná z jejích spolužaček nemá takové vlasy. A pak si uvědomila, že ta osoba kráčí přímo k ní. Když byla už docela blízko, naklonila se nad ní, jako by jí chtěla pohlédnout do tváře, a v tu chvíli jí měsíční světlo zasvítilo do obličeje a bylo vidět, že v tom obličeji nejsou oči, nos ani ústa. Byl to prý úplně prázdný obličej, lemovaný černými vlasy, nahoře obkroužený svítící kovovou obručí, přesně takovou, jakou si dívka v muzeu nasadila na hlavu. Proto ona tak strašně zaječela. Všichni se pak hned probudili a zjevení zmizelo. Ale ta dívka za pár let nato zemřela.“

Byla to dobrá historka, vlastně mě i trochu dojalo, že si ji pro mě Irina přichystala, náladu mi ale nezlepšila. Jak jsem tam seděl, hrozně se mi najednou zastesklo po Anžele, připadalo mi, že jsem ji neviděl sto let. Kdyby tu byla, určitě by při vyprávění té morbidnosti pustila všechna rádia, která by v bytě našla, běhala by sem a tam a třískala dveřmi, pomyslel jsem si a trochu mě to přeci rozveselilo. Anžela zpívá, co vidí, ale muzeum ji nevzrušuje, uvědomil jsem si, vzpomínaje na Kajkovovy analýzy.

Pořídil jsem si potom pár záběrů u pláže, kde jsme se kdysi s Anželou koupali. Proč píšu kdysi? Bylo to přeci před několika dny... Nad pláží fičel ledovatý vichr, nikde nebylo ani živáčka, po lidech tu zůstaly jenom závěje odpadků. Točil jsem si tyhle bolestínské nálady, sytě modré lenské zátočiny s továrními komíny, teplovodním potrubím a žirafími přístavními jeřáby, tyčícími se v pozadí k nebi jako nějaké totemy. Moc mi tu chyběla.

(Revolver Revue č. 63/2006)