Cesta

Nakonec přece jen vyjeli. Jak tam tak stáli a čekali v  dešti na úzkém dvorku, objevil se mladý Arab, zaměstnanec blízké kavárny. Naštvaně prohlásil, že díky nim je mokrý jako prase, protože vykoukl z kavárny a uviděl Majitele, který ho ihned poslal za nimi se vzkazem, že už drahnou chvíli stojí s autem před domem, hrabe se v rádiu a čeká, kdy konečně vyjedou. A tak vyjeli z Paříže až po desáté hodině, poněvadž při startování a seřizování zpětných zrcátek si Majitel najednou vzpomněl, že ještě nekoupil víno a sýry nezbytné pro začátek pobytu v Čechách. Projeli proto dvěma ulicemi a zastavili u samoobsluhy Francprix, kam spolu s Malířem zamířili koupit desetilitrový demižon červeného a osm sýrů. Majitel zůstal v autě, opravoval rádio, a čas od času směrem k samoobsluze vykřikoval: „Klucí, už to ladím!“

Rozuměl jeho výzvám navzdory zamlženému okýnku, proudům deště a skleněným dveřím samoobsluhy až k pokladně, odkud ho pozoroval. Ale i kdyby vykřikoval něco jiného, nebo nevykřikoval vůbec nic, ta prodloužená uzlina už znovu nepokrytě roztáčela nějaký mechanismus a zároveň komplikovaně skřípěla do všech stran a všemi směry. Kdo by to ještě před časem řekl?

A přece, jak před časem říkal Malíř: „Na hotelovým parkovišti momentálně hlídám auto i bejvalýho kotelníka Josefa, von je služebně v Paříži, ale kdysi bejval taková vousatá máňa a já s ním chodíval na pivo, když ste vy dva nemohli, no a von je teď už delší čas velká šajba na ministerstvu, taky už není vousatá máňa, no jo, vono se to časem mění, ale chci hlavně říct, že sem ho pozval na páteční večírek, protože prej má v Praze spis, kde je černý na bílým, jak to tehdá bylo.“

„Dneska už to nikoho nezajímá. Jako když prohlásíš, že tenkrát stál rohlík třicet haléřů a pivo korunu sedmdesát.“

„Mě to teda zajímá! I když stál rohlík blbejch třicet háků a pivo korunu sedmdesát. Dyť sem to zažil na vlastní kůži. A ty taky, nebo ne?“

„Nevím, vlastně ani nevím, co jsem zažil.“

Venku lilo, když projížděli dalšími pařížskými ulicemi, a tu, kousek za Bastilou, jako by se nechumelilo, ležel na chodníku nějaký chlápek. Okolo zaraženě postávali mlčící čumilové, až na buclatou zakaboněnou ženskou tvář, která se pod deštníkem váhavě otáčela ze strany na stranu a podle všeho nevěřila vlastním očím, neboť její úzké přísně sevřené rty se zbytkem lógru v levém koutku bez ustání něco mlely a dešťové kapky zároveň lhostejně pleskaly do bezvládného těla, dlažebních kostek i deštníků čumilů, plesk, razítko na dosah, plesk, jako by se nechumelilo, plesk, chcete povolení, a přitom, například tady, plesk, tady je to černé na bílém, programově se vyhýbal Mírovému běhu zdatnosti, prosím, už na základní škole, programově se vyhýbal, hrozná slova, plesk, jak jste si mohl něco takového vůbec dovolit, plesk, anebo tady, to bije do očí i po letech, záměrně a plánovitě zapomínal předepsaný cvičební úbor, plesk, co byl předepsaný cvičební úbor?, cože?, tak ani červené trenýrky a bílý nátělník, a vy chcete povolení, plesk, plesk, plesk... Slova, zvuky, obsahy. A přesto Malířovi odpověděl, že vlastně ani neví, co zažil, a v dešti za Bastilou se hned objevila ta baculatá ženská tvář. Jako by chtěl čas zase koketovat? Pomyslel si a možná i z toho důvodu nasměřoval své myšlenky, o nichž často pochyboval, komu vlastně patří, když přicházely z oblastí, kde akorát nepřebýval, na stav svého svrchníku rozvěšeného přes kovové nohy barové židle, kterou také vezli do Prahy, byť byla židle stará oprýskaná a s dírou na konopným provazem vypletené sedačce. Avšak při pečlivém plánování cesty do Prahy Majitel náhle odbočil z úvah o nejvhodnější době odjezdu konstatováním: „A já vemu tuhletu židli, když Malíř potáhne tolik vobrazů.“ A bouchnul do vypletené sedačky, kterou v dobách, kdy ještě vycházíval z domu, jak po bouchnutí do vypletené sedačky povyprávěl, dostal v blízké kavárně k Vánocům, kam jednou o Štědrém dnu zašel před nákupem dárků na kafe a na Štěpána se vrátil domů se židlí.

„Jak víte,“ řekl a důstojně pokýval hlavou, „Vánoce se ve Francii slavěj jenom jeden den a než si člověk rozmyslí, co vám koupit za dárky, svátky sou fuč.“

„A my pak marně čekali na dárečky a jak se čas prodlužoval, měli vo tebe strach,“ vyčítavě zakňoural Malíř.

„Ale jít se mrknout do kavárny, to vás nenapadlo.“

„Koho by napadlo, že budeš dva dny chlastat v kavárně?“

„Mě!“ Řekl Majitel a jízlivě se zachechtal.

A proto na těch kovových nohách visel mokrý svrchník jako odložená otázka, zda do Remeše, kde Majitel zamýšlel udělat první pauzu, uschne. Ale to už jeli v proudech deště okolo Seiny, zelenohnědé vody se zakotvenými remorkéry a Národní knihovnou na druhém břehu, a jemu v tom pochybování o stavu svrchníku došlo, že přesně tím samým okýnkem, kterým teď sleduje zelenohnědou Seinu v proudech deště, bude za pár hodin sledovat tmavou Vltavu a parníky zakotvené před Železničním mostem. Že se vlastně něco změní, ale zároveň se nezmění nic, když bude sledovat parníky na tmavé Vltavě přes totožné okýnko, protože i kdyby teď nakrásně u Seiny zastavili a nehnutě seděli v autě, v příštím okamžiku, natož za pár hodin, to nebude ta samá Seina jako teď, i když oni budou jakoby pořád stejní a současně o kus dál nebo blíž, což závisí od toho, jak tuto bez přestání proměnlivou situaci člověk vnímá, byť se jakoby nic neděje a on jen tak sedí a zároveň furt směřuje k neodvratnému cíli.

Právě tehdy se silnice plynule rozšířila ze čtyř pruhů do pěti. Majitel proto zařadil pátou rychlost a slavnostně zvolal: „Tak hele, klucí, deme na to!“ Avšak sotvaže jeho slova dozněla a oni projeli tunelem pod okružním bulvárem, jenž odděluje Paříž od periferie, vjeli znovu do deště, leč oproti situaci před tunelem i do dopravní zácpy, poněvadž v době, kdy kupovali demižon červeného vína a osm sýrů nezbytných pro začátek pobytu v Čechách, čtyři kilometry před výjezdem z tunelu se udála nehoda. Což nevěděli, nevěděli tenkrát při nákupu, ale ani po výjezdu z tunelu pod okružním bulvárem, že se někde vpředu udála nehoda, ale věděli, že se někde vpředu něco v minulém čase muselo stát, neboť pětiproudová výpadovka byla úplně ucpaná a po rychlém přehazování rychlostí Majitel zabrzdil a vozidlo znehybnělo. Na chvíli. Pak krokem popojelo a opět znehybnělo. A tak pořád dokola, déle než půlhodinu, krokem a znehybněním, a zase krokem a znehybněním vpřed. A jemu poprvé přišlo na mysl, že do restaurace U Bubeníčků dorazí pozdě nebo vůbec ne, protože někde se něco stalo a za tím místem, kde se něco stalo, leží jako ten nehybný chlápek na chodníku ještě jedenáct set kilometrů, kde se i za normální jízdy, natož za prudkého deště, mohlo, může a bude moct, stát cokoliv.

Ale Majitel se k němu obrátil, a jako by byl vševědoucí, pravil: „Neboj, dobře to dopadne! V Praze vás večer vyhodím včas a pojedu zase dál.“ Což mu připomělo nečekané prohlášení Majitele v průběhu pečlivého plánování jízdy do Prahy: „Taky vás možná v Praze jenom vyhodím a pojedu dál, protože mimo tuhletu židli,“ a opět bouchnul do vypletené sedačky, „s sebou vemu i počítač.“ A proto teď vzadu v kufru ležel pod Malířovými obrazy, demižonem červeného vína, osmi sýry a dvěma cestovními taškami i počítač, a jeho ruksak byl na podlaze pod barovou židlí, neboť při ukládání věcí a zavazadel v dešti před kavárnou, odkud je pozoroval mladý Arab zmoklý jako prase, Malíř s ruksakem v ruce rozpačitě pokrčil rameny a řekl: „Do kufru už nevleze ani uschlej prd.“

Ale to už během pomalých pohybů vpřed a znehybněním Majitel nahlas zvažoval, zda za těchto podmínek je automobil věcí pokroku a stojí-li pokrok vytvářející takové podmínky opravdu za něco. Aby proto nemyslel jenom na restauraci U Bubeníčků a Majitelův: „Pokrok ucpanejch a smradlavej měst a dálnic, který každej nesnáší a přitom je ucpává a zasmraďuje vesele dál, přesně jako my teď a tady, byť sme si toho ucpávání a smradu plně vědomý a přesto jako blbouni slepě důvěřujeme autu, dálnici, svejm schopnostem i zkušenostem, ale i týto, na první pohled příhodný a dopředu pečlivě naplánovaný chvíli, kdy se nám, plně uvědomělejm blbounům zdá, že se nic nestane, že máme přeci svý dokonale promyšlený projekty, schopnosti i zkušenosti, a tak se nic stát ani nemůže, a vono se vždycky něco přihodí, i když to vypadá, že jako nic, zkrátka, napadlo by někoho z vás, ještě před pár minutami, když se vše vodvíjelo tak, jak bylo pečlivě naplánováný, že z tunelu vyjedeme přímo do sračky?“

 „Vyjeli jsme s více než dvouhodinovým zpožděním!“ Odpověděl Malíř a významně si odkašlal.

„Toho sem si nevšim, ale že sme v zácpě, na to dám ruku do vohně.“

„Tak sme v zácpě, nebo ve sračce?“ Zeptal se Malíř, znovu si významně odkašlal a dodal: „Vono to nevyznívá nastejno?“

„Svět je plnej protikladů, Malíři. A přitom je výsledek pořád stejnej.“

 Tak aby nemyslel jenom na včasný příchod do restaurace U Bubeníčků, Majitelův pokrok a Malířovy dvojsmyslné otázky, prohlásil, že mu za půl roku propadne pas a měl by ho proto nechat na patřičném místě co nejdříve prodloužit. Člověk přece nikdy neví, na koho či na co při prodlužování pasu na patřičném místě narazí. Nato Majitel reagoval pohotově, neboť podle něj se s pokrokem vytvářejícím takové podmínky prý stejně nedá nic dělat. Ať už jsme pokrokoví v zácpě nebo ve sračce, je už definitivně pozdě a bylo prý pozdě již tenkrát, kdy se zjistilo, že daleko lépe než pokroucený klacek něco usekne nebo někoho zabije ostrý kámen. A než se ho stačil zeptat, jak to myslí, uvědomil si, že Malíř přestal vtipkovat na adresu okolních řidičů a řidiček, kteří jako oni popojížděli krokem a znehybněním vpřed, k místu, kde se udála nehoda, když právě vyjížděli na opačné straně Paříže z podzemních garáží, nebo možná kupovali benzín s pohledy upřenými na protáčející se čísla počítadel, či se loučili s manželkami, manžely, dětmi, rodiči, milenkami a milenci, aby mohli vyrazit na cestu a být někde včas. Třeba i zmoklí. Ačkoliv Majitel tvrdil, že je a bylo pozdě už kdysi dávno, v dobách, kdy dokonce ani neexistovala patřičná místa, což zní nevzdělanému uchu neuvěřitelně, ale ty časy tu prý byly a lze to doložit evolucí palce u lidské ruky, jenž se oproti jiným prstům výrazně zmenšil a nabyl větší ohebnosti, čímž pravá nebo levá horní končetina mohla vhodně uchopit razítko a lidstvo vstoupit do nového věku. „Hergot, to je myšlenka,“ pochválil se a ošahal si pravý palec. Zrovna tehdy však přestal Malíř vtipkovat o nervozně sešpulených rtech, grimasách, vzdeších i prstech bubnujících do volantů v okolí, něčím horečně listoval a pak zděšeně vykřikl: „Do prdele, ten můj je už půl roku neplatnej!“

„Vidíš, vidíš, na co na všechno nemyslíš, Malíři,“ odpověděl Majitel a spokojeně se zachechtal. Malíř pak zmlkl a víceméně mlčel až po české hranice. Sem tam sice utrousil nějaké slovíčko, ale to nestálo za řeč. Ostatně jako ta cesta. Zabrala již tolik času i prostoru a co se vlastně stalo? Zpoždění, byť bylo vše dopředu pečlivě naplánováno, proudy deště, když mělo být hezky, jako prase zmoklý Arab, jenž chtěl stát celý den za suchým kavárenským pultem, na chodníku ležící muž, který určitě někam šel, ucpaná výpadovka postavená pro plynulý chod dopravy, rozbitá moderní auta, převrácený kamion a za svodidly zmoklé postavy s vyděšenými nebo apatickými tvářemi signalizujícími, že teď už je opravdu pozdě. Což okolo projíždějící Majitel okomentoval: „Čím snadnějc se něco usekne nebo zabije, tím víc se seká a zabíjí.“ A začal vyprávět o své budoucí knize Doživotní smrt, kvůli níž teď vzadu v kufru ležel pod Malířovými obrazy, demižonem červeného vína, osmi sýry a dvěma cestovními taškami i počítač. Tehdy konečně zmizela metropole se svými periferiemi, dálnice se trochu uvolnila a vyprávějící Majitel proto nemusel neustále přeřazovat, brzdit a nahlas probírat věci pokroku, ale znovu zařadil pátou rychlost a přesně jako před více než půlhodinou slavnostně zvolal: „Tak hele, klucí, deme na to!“