Revolver revue

Když budeme parafrázovat pojem, který známou statí oživil Jan Lopatka, můžeme říci, že ve Zlaté kapličce inscenovali dosud poslední hru Toma Stopparda jako „divadlo speciálních funkcí“, tentokrát obzvlášť nemotorně maskovaných. A nebo to byl projev čiré tvůrčí nemohoucnosti? V každém případě by úmornému výsledku v podobě jakési panoramatické scénické přednášky odpovídal spíš než odvaz slibující název Rock´n´roll třeba titul „Vybrané kapitoly z československých dějin let 1968-1989, resp. 1990, s přihlédnutím k některým aspektům vývoje západních demokracií a zvláštním zřetelem k historii tzv. rockové hudby u nás i v zahraničí“.

Jisté příčiny uměleckého fiaska obsahuje už Stoppardova hra, kterou je možná lepší číst než inscenovat, přinejmenším v našem prostředí. Podstatný díl zodpovědnosti ovšem padá na Národní divadlo. Pokud se dramaturgie (v tomto případě Lenka Havlíková-Kolihová) rozhoduje pro nějaký text, měla by si především ujasnit, kde, s kým, jak a proč ho hrát. Při volbě Stoppardovy novinky měly podle všeho navrch motivace společensko-prestižní:

pražská inscenace Stoppardovy novinky (v překladu Jitky Sloupové) byla hned druhou v pořadí a světovou premiéru, která se uskutečnila jen před několika měsíci v londýnském Royal Court Theatre, provázela pověst události sezóny. U nás o ní poreferoval i sám bývalý prezident, a to způsobem, který sice příliš nesouzněl s dosud obecně sdílenými představami o mysliteli, jehož význam přesahuje hranice provincie, který zato dobře ladil s nároky zbulvarizovaných Lidových novin: „Byl tam kdekdo, spousta slavných osobností, se kterými jsem se sešel během představení i po něm – například Mick Jagger, David Gilmour, Cate Blanchett, Georgie Robertson s dcerou, Kim Catrall, kterou všichni znají ze Sexu ve městě, Gillian Anderson ze seriálu Acta X, Timothy Garton Ash. Přišel i Jeremy Irons, jehož paní hrála jednu z hlavních rolí.“

Samotná Stoppardova hra se ve světle takových zpráv musela hned od počátku jevit jako podružná. Interview, z něhož pochází citát, chtělo dále sdělit především to, že předobrazem některých jejích hrdinů je Václav Havel a že zajímavá je také otázka, jak by tato dramatická „story“ vypadala, kdyby ji nenapsal Stoppard, ale někdo jiný, například bývalý prezident a dramatik. Z Havlových úst rovněž vzešla – možná poněkud neuvážená, možná ale velmi rafinovaná - teze, v obměnách pak mnohokrát opakovaná, což svědčí o jejím silném reklamním potenciálu: „Musel přijít anglický autor, aby napsal jakési svědectví o posledních desetiletích této země a o dějích, které tu probíhaly.“

Představa, že právě naše historie je interesantní natolik, aby upoutala pozornost věhlasného britského dramatika a V. I. P. publika jeho hry, stejně jako představa, že nám do klína spadlo drama, které se konečně na světové úrovni vyrovnává se zdejší minulostí, je sice oslnivá, s Rock´n´rollem ale nemá mnoho společného a svědčí především o omezenosti jejích hlasatelů, jež je pravým protikladem kýžené „světovosti“ a suverenity.

[...]

(Revolver Revue č. 67/2007)