Pocta Janu Pavlíkovi – Dialogy mimo čas. Tak se jmenovala výstava, která se letos na podzim konala v Galerii 5. patro jako součást přehlídky Festival Fotograf, Fotografie 80. let – Nekonečné čekání. Kurátorkou Pavlíkovy výstavy byla Lucia L. Fišerová a připravila ji mimořádně zdařile. Do galerie jsem šel s obavami, zda nebudu účasten patetické tryzny, k níž by bylo možné tak snadno sklouznout u autora, který si ve svých dvaceti čtyřech letech sáhnul na život. Osobně jsem Jana dobře znal, protože to byl můj spolužák na FAMU, a vím, jak uměl být charismatický a zábavný, ale také nesnesitelný, především sám sobě, mírou narůstající pravděpodobně s rozvojem jeho nemoci, o níž jsme nic moc netušili. více

Že je člověk bytostí řádu můžeme pozorovat z toho, co mu navozuje slastné pocity. Být bytostí řádu znamená do jisté míry zapomenout na svět, jelikož svět je plný neřešitelných rozporů, je plný otázek, na které nemáme žádné odpovědi, vzpírá se chlácholícím příslovím typu „boží mlýny melou…“ a podobně. Člověk přirozeně hledá naplnění v něčem, co jeho představě řádu vyhovuje. více

V závěru minulé kapitoly jsme se přiblížili k autorovi a jeho motivacím, abychom zjistili, že ty pro nás nejspíš navždy zůstanou hádankou. Pak je tedy nasnadě otázka, zda z úvah o díle zcela nevyřadit intence autora a nesoustředit se pouze na dílo samotné. Že by úplné pochopení díla bylo vykoupeno smrtí autora? Smrtí možná. Avšak jak jsme již naznačili, poznatků získaných mimo dílo se lze zbavit jen obtížně a jistotu přináší snad pouze chirurgický zákrok.  Zda dílo opravdu je či není po skončení tvůrčího procesu na autorovi nezávislé, bude tedy ještě třeba prověřit. Neočekávejme jednoznačný výsledek. Přijde tak i otázka, zda nám nakonec jako vždycky nezbude jen vážený průměr mezi tím, co vidíme, myslíme si, že vidíme, víme a myslíme si, že víme. více

Muzeum v Českých Budějovicích vystavuje do konce listopadu obrazy ze sbírek poboček České spořitelny v Českých Budějovicích, Táboře a Třeboni. Většinu vystavených děl nakoupily v první polovině minulého století jihočeské záložny pro výzdobu svých interiérů, a tak se klienti, kteří do záložen přicházeli vyřizovat své finanční záležitosti, chtě nechtě setkávali s výtvarným uměním, a kultivovali tím svou mysl i duši. Bylo to v době, kdy se v důsledku průmyslové revoluce 19. století všechno stalo zbožím, včetně umění. více

Skončil život velkého básníka, génia, výborného muže s mnoha chybami a přednostmi, těžce zkoušeného, ale nepokořeného.  Jeho nadšení bylo nepřekonatelné za všech okolností a my se nikdy nedozvíme, jakou tíži proto musel nést. Posiloval bezpočet lidí kolem sebe až do konce. Ivan Martin Jirous byl rádcem i duchovní oporou doslova každému, kdo si žádal pomoci v těžkých dobách nesvobody. Byl součást našeho žití a ve vzpomínkách jí bude dál.  První moje setkání s Magorem, jak jsme Ivanovi Martinovi Jirousovi říkali, bylo v jeho nepřítomnosti. více

Příloha Orientace Lidových novin přinesla 8. 10. 2011 celostránkový rozhovor s Ivou Mojžíšovou, „kunsthistoričkou a filozofkou“, která získala cenu Vize 97. Přiznám se, že jsem o Ivě Mojžíšové předtím nikdy neslyšel. A nepředpokládám, že by se na tom v budoucnu mělo něco měnit – ne poté, co jsem si přečetl interview, složené z bezobsažných frází na straně tázající se i dotazované osoby (věty typu „účelem kritiky není kritizovat“ opravdu nelze chápat jako dynamické obohacení našeho pohledu na umění). Rozhovor však přinesl jeden zajímavý moment, pro který stojí za to vyrvat toto vystoupení ze zapomnění. více

Aleister Crowley měl přítele a mentora, Charlese Henryho Allana Bennetta, který se stal buddhistickým mnichem – přijal jméno svámí Maitrananda – a nahý vstupoval v noci do džungle a dával tam komárům pít krev ze svého těla. Když už si byl jist, že dal dost, vnitřní silou uzavřel povrch svého těla, svou kůži, a komáří sosáky nemohly ke krvi proniknout. Crowley této mety nikdy nedosáhl a s Bennettem se rozkmotřil, zatímco svámí Maitrananda se vzdal své buddhistické cesty a vrátil se do Anglie, kde roku 1923 v bídě zemřel.  Strom začíná v zemi mikroskopickými kořeny, které se rozšiřují a bytní, z půdy vyhřezávají už jako kmen, který se rozděluje do větví, a ty končí špičkami listů. více

Sedmdesátiny básníka, prozaika, literárního vědce, editora a překladatele Vladimíra Binara (nar. 6. 10. 1941) proběhly v naší kulturní veřejnosti bez povšimnutí. Stalo se tak zřejmě proto, že autorova tvorba neskýtá záminku k sošnému, rutinnímu nebo povinnému připomenutí životního jubilea, nýbrž je živým, polemickým a pro mnohé zahanbujícím vstupem do debaty o tom, co je slovo a rytmus, jak obojí vzniká, za jakých podmínek fungují a jak je lze pojmenovat. Vlastní Binarovy texty se v tištěné podobě dostávají ke čtenářům s jistým zpožděním z důvodů, jež v naší době mohou působit nesrozumitelně nejen v souvislostech veřejného života, ale i v rámci jemnějšího provozu literárního. více

Václav Havel prý v některých ženách vyvolává zvláštní druh náklonnosti: mají potřebu skrýt ho v náručí a zastat se ho před zlým světem. Dosud jsem nevěděl, že podobný cit k němu mohou chovat i muži, dokonce i známí tvrďáci. Novinář Jan Rejžek jej například projevil, když v Posledním slově Lidových novin (22. 9. 2011) sepsul Irenu Obermannovou za její Tajnou knihu (předpokládejme, že každý ví, o co se v té knize a kolem ní jedná).  „Nedávno jsem přišel o kamarádku, no spíš o známou,“ sdělil Rejžek čtenářům hned v první větě. Ten distanční start je zajímavý: kdyby v textu suše stálo „nedávno jsem přišel o známou“, znělo by to nevýrazně, známých máme všichni mraky. A kdyby tam bylo „nedávno jsem přišel o kamarádku“, taky by to mohlo působit divně. více

Je zábavné pozorovat, jak často se tzv., a většinou samozvaní intelektuálové chytají za nos, když sami užívají takové floskule, které by zněly hloupě i v televizních seriálech. Vynikající ukázkou myšlenkové floskule je potřeba komentovat „stav světa“. Spíše tedy vlastní představy o světě. Tedy vyřknout, jak se to se světem má a vzápětí říct svůj názor, jak by to vypadat mělo. Anebo zůstat jen u toho negativního vymezení, to přece stačí. Intelektuál je podle této šablony někdo, kdo se usilovným čtením a přemýšlením přesvědčil o tom, že se světem je to špatné, vládne hloupost, nespravedlnost a lůza a tento stav je třeba tepat, protože tak to napravíme. více

Vraťme se na začátku této části ještě k problematice kontextuálního kesonu, zmiňované minule. Jako takový je zjevně uvažovatelný pouze v teoretické rovině, v rovině praktické je jeho konstrukce vyloučena. Avšak nikoli v reverzní podobě, tedy v situaci, kdy by do kesonu nebyl umisťován zkoumaný předmět, ale sám pozorovatel. Takový druh kontextuálního kesonu pracuje na principu záměrně vyvolávané retrográdní amnézie. více

V závěru babího léta přichází svátek svatého Václava, českého zemského patrona zavražděného 28. září 935. Tři roky po mučednické smrti (nebo o něco později – neví se to přesně) byly Václavovy ostatky převezeny na Pražský hrad a tam uloženy do hrobu, nad nímž byla postavena kaple s náročnou výzdobou, jíž dominují malované výjevy ze Svatováclavské legendy. Nástěnné malby v kapli byly prvně restaurovány v roce 1913, podruhé v letech 1961–1965. Poslední restaurování začalo v roce 2006. Malby, byť hodně poškozené a v 17. století zcela přemalované, se dochovaly vcelku celistvě: stovky čtverečních metrů maleb nanesených přímo na hrubý povrch pískovcové zdi. Bylo třeba je upevnit, vyčistit, odsolit, zbavit plísní, vytmelit a vyretušovat. více

Za břízou a jasanem září měsíc těsně před úplňkem. V růžové mlze visí na obzoru bílá tečka. Letadlo se pohybuje pomalu a nenechává za sebou průsvitné kondenzační čáry. Snad je to tím, že je podzim a sucho a slunečno. Setmí se a na tmavém pozadí nebe bliká malé bílé světlo. Kdyby nebylo tak nízko, mohla by to být ISS. I ta bílá tečka před hodinou, kdyby nebyla tak nízko, mohla být ISS. Pak by bylo jasnější, proč za sebou nenechává průsvitné kondenzační čáry.  Na hladině rybníka plují nepravidelné kusy trávy, potrhané úsečky. Slunce vrhá na nohu pod hladinou jejich stín. Na hřbet nártu otiskuje šedý obdélníkovitý tvar. více

Šéfredaktorka týdeníku A2 Libuše Bělunková publikovala v časopise, který řídí (č. 18/2011), rozčilený text s příznačným titulkem Celibátem proti prostituci. Základní teze se dají shrnout do několika vět: „Humanitní sféra“ u nás v době „radikální ekonomizace“ prohrála. Na kulturu se nedává dost peněz, vzdělávací instituce produkují málo lidí schopných myslet a psát, dobří autoři jsou přetížení. V Čechách jde všechno jen k horšímu, chyba je v politickém systému, nastává jakýsi nový „totáč“ – a kulturní časopisy na to nedovedou přiměřeně reagovat. Místo aby se věnovaly politice a společenským otázkám, zabývají se svými oborovými tématy, uzavírají se do sebe (starají se o své). více

V poslední době jsou mezi redaktory a autory kulturních rubrik a kulturních časopisů v kurzu i povzdechy a nářky nad úrovní či přímo absencí kritiky. Zaznívají povýtce v povšechné rovině, a tak nikoho nic nestojí a taky těžko mohou něco změnit, zvlášť když jim průchod zhusta dávají nedůvěryhodní adepti kritického řemesla, kteří by si měli nejprve sami zamést před vlastním prahem. Tato skutečnost ovšem nic nemění na tom, že kritika v současném kulturním a uměleckém světě nezažívá zrovna své hvězdné časy, což jistě jeho kultivaci a rozkvětu nepřidává. více

Bylo jen otázkou času, kdy vybraný a vkusný diskurs českých médiopolitiků zabývajících se kauzou Prague Pride dostoupí až k posvátné oblasti umění, která je ve skutečnosti tím jediným, co ještě zajímá moudrého čtenáře. V rozhovoru pro Právo (13. 8. 2011) Miloš Zeman sestavil řadu „slavných homosexuálů“ ze jmen Ovidius, Michelangelo, Shakespeare a Oscar Wilde. Ponechme stranou, odkud bývalý předseda české vlády bere takovou jistotu stran Ovidia a Shakespeara, a podívejme se, jak vzniká představa, že zasloužilý papežský umělec Michelangelo byl vlastně také docela gay. V zásadě jde o představu, podpořenou vědeckými výzkumy a názory vědeckých autorit, jako je americký editor Michelangelovy poezie James M. více

Polsko začíná předsedat Evropské unii. Více než politické komentáře mne na tuto skutečnost nedávno upozornil pohled do kulturní rubriky Financial Times, kde vyšla velmi kladná recenze na rozsáhlou přehlídku polského moderního a současného umění, která byla otevřena 23. 6. v bruselském paláci BOZAR. Výstava s názvem The Power of Fantasy je jedním z plánovaných kulturních vrcholů polského předsednictví a představuje více než dvě stě děl od bezmála čtyřiceti polských umělců, od Tadeusze Kantora přes Magdalenu Abakanowiczovou po Wilhelma Sasnala či Jakuba Ziolkowského. Výstava měla jednoho britského a dva polské kurátory a její přípravu koordinoval Institut Adama Mickiewicze. Taková informace přímo nabízí srovnání s kulturními počiny České republiky. více

Součástí páteční přílohy Hospodářských novin bývají také příspěvky o současné architektuře. Je to i tento typ článků (píše je Petr Volf, jeden z redaktorů), který přispívá k relativně snesitelné a neurážlivé podobě magazínu oproti srovnatelným barevným doplňkům jiných deníků. A občas se tu dokonce vyskytne i myšlenka, která stojí za komentář. V čísle 24 ze 17. června se redaktor na devíti stránkách věnoval dejvickému Hotelu Praha, který byl v letech 1975–1980 postaven na objednávku tehdejší československé vlády, tj. komunistické strany. O hotelu píše jako o „jednom z nejkrásnějších“, které tu v posledním půlstoletí vznikly, o „jedinečném příkladu organické architektury“, resp. více

Nejen česká média jsou jako májové sluníčko. Jednu chvíli vykoukne z mraků, zasvítí, pak zase zmizí a nechá krajinu, aby se ponořila v šero. Jeho chování se řídí pravidly, která zná jen ono samo. Je nevyzpytatelné. Podobně jen média sama znají logiku svých vynořujících se a opět zapadajících kampaní. Česká média cyklicky propadají epidemii muchování. Tak jako kdysi epidemie tance ohýbala údy nebohých měšťanů do krkolomných figur, i nyní ohýbá cynická pera novinářů naivní a dříve netušená láska k secesnímu mistrovi do vpravdě bizarních šarád. V jejich rámci se dovídáme, co jsme nikdy nevěděli. více

Na Portálu české literatury vyšel (sice už před Vánoci, ale jak uvidíme, stojí za připomenutí) rozhovor člena básnické skupiny Fantasia Adama Borziče s literárním historikem, teoretikem a kritikem Karlem Pioreckým o „angažovanosti v literatuře“. Připomíná to rozhovor dvou vozíčkářů, kteří se domlouvají, že si půjdou odpoledne začutat před barák. „Mluvíme o angažovanosti, ze všech stran slyšíme tohle slovo, ale víme vůbec, co je to angažovanost a navíc angažovanost v literatuře a umění?“, ptá se Borzič zvídavě. Piorecký odpovídá bezelstně, že žádnou definici pojmu angažovanosti nemá. To je možná pro rozhovor o angažovanosti fatální. více

V úterý 22. června oznámil internetový Deník Referendum, že „literáti Jirous, Kořán, Brikcius a Daníček, odsouzení v roce 1973 za výtržnictví, se dočkali satisfakce“. Nejvyšší soud totiž po osmatřiceti letech zrušil normalizační rozsudek, s tím, že byl „nepřiměřený okolnostem“. Termíny satisfakce a zadostiučinění se objevovaly i v jiných médiích a Eugen Brikcius dokonce v televizi v reakci na výrok soudu řekl: „Jsem rád, ale beru to jako samozřejmost. Jde v podstatě o svědomí národa a vyrovnání se s minulostí.“ Tipnul bych si, že pan Brikcius v tu chvíli netušil, o čem mluví, neboť u soudu nebyl (stejně jako tři další výtržníci). více

Každý sběrný dvůr by měl mít svého kurátora! Tolik poslední poznámka k návštěvě sběrného dvora v minulé části našeho příspěvku. Ale vraťme se ještě zpět k okamžiku, kdy nalézáme předmět a prohlašujeme jej, třeba jen sami pro sebe, za umělecké dílo. Není pak skutečným dílem právě toto samotné prohlášení? Abychom se k této otázce mohli nějak postavit, bude třeba zaměřit se na vznik předmětu uměleckého díla a ujasnit si přitom, kde se co v řetězci jeho zrodu nachází. Začněme předpokladem, že umělecké dílo vytváří jeho autor, a směle pokračujme, že se v případě jeho tvorby jedná o uvědomělou činnost, jakkoliv je tento pojem problematický. To nám sice z hlediska konvenčního právního postoje ke zvířatům jakožto věcem vyřazuje ze zorného pole např. celou generaci opičích malířů, ale budiž. více

Nemine snad týden, aby ke mně nedorazila nějaká petice, podpisový arch, případně výzva k připojení se k protestu. Už zase někoho odvolávají, už zase někdo nechce odejít z funkce, už zase někoho neprávem osočili, už zase bourají historický dům, už zase zkrátili granty, už zase bych měl dát na vědomí příslušnému ministru, že ta a ta osoba je pro ten či onen post zcela nevhodná. Asi ano, měl bych. Jenže mě to jednak už někdy prostě unavuje a často o daném případu vůbec nic nevím. Proč za jistou osobu kope právě tento člověk, proč se tolik angažuje někdo, kdo má nejspíš sám máslo na hlavě, a zda je opravdu možné, že dosazený, případně odvolaný je až takový padouch? Budoucnost bohužel občas prokáže, že ještě větší, než jsme se naivně domnívali. více

Červené máky jsou nepravidelně rozesety v mase chlupatého žita. Vane vítr, rostliny se ohýbají a pod světlezelenou srstí je vidět modrozelené stvoly. Srst se chvěje, jednotlivé chlupy pruží, silové pole levituje na pevných stoncích. Tmavěrudé trsy třešní černají mezi povislými listy. Kůra se nachově leskne, praskliny mažou ruce černým prachem. Vane vítr, žlábky listů se mihotají kolem shluků černočervených plodů. V hroznu je několik černých třešní. Dvě, opřené o sebe, hnijí a dotýkají se žlutohnědými elipsovitými poli. V jejich středech jsou bílé, soustředné tečky plísně. Dva další plody jsou napůl růžovočervené, napůl žluté. Stejné místo, jiný čas. Přechodová zóna kolem nezralých třešní. Čas se propadá a mizí, aby se u prohnilé dvojice objevil a vyjevil o to silněji. více

17. května nečekaně zemřela na své chalupě na Vysočině Olga Stankovičová, jedna z podstatných osobností nezávislého kulturního a společenského života v Čechách. Narodila se roku 1945 v Německém (Havlíčkově) Brodě, studovala na střední ekonomické škole, potom dva semestry knihovnictví a angličtinu v Brně. Na konci šedesátých let byla zaměstnána v různých okresních kulturních institucích, než odešla do Prahy, kde na Filosofické fakultě University Karlovy absolvovala obor knihovnictví. Pak pracovala v knihovně Orientálního ústavu v Praze, především ale působila v rámci disidentských aktivit. V roce 1980 podepsala Chartu 77. více

V textu zveřejněném zde 3. 5. 2011 pojednal Marek Vajchr o postupech českých novinářů, referujících popleteně o literární ceně Magnesia Litera. Pokusím se na jeho článek navázat v bodě, jejž bych nazval „poroty odtržené od opravdových potřeb našich čtenářů“ nebo „chybná vítězství příliš výlučných knih“. více

V Babylonu č. 2/2011 (s. 4) věnoval Petr Placák pozornost článku Michaela Špirita o textech Zdeňka Vašíčka, publikovanému na www.ipsl.cz. Placákova reakce s názvem Pedanterie jako metoda se tváří jako ostře a hluboko zacílená analýza, ve skutečnosti ale prozrazuje něco jiného než zájem o to, co a jak Špirit o Vašíčkovi napsal. Napadají mne tři možnosti, které se vzájemně nevylučují: Buď Špirit leží Placákovi v žaludku tak nějak en bloc a Placák se o tom rozhodl z nějakého důvodu svět informovat právě nyní. Nebo je Placákovi už jedno, co píše a zveřejňuje. Anebo se Placáka dotklo, že si Špirit v inkriminovaném textu dovolil vznést jemně ironickou poznámku na adresu jím vedeného Babylonu, který charakterizoval jako „spontánně redigovaný“. více

Brázdy na poli se za oknem vlaku kroutí jako dlouzí hranatí hadi. Jejich rozestupy jsou pravidelné, čepele radlic za traktorem byly rovnoběžné. Pole se vlní a to, co by bylo v dvojrozměrném světě rovné, je křivé. Shora by brázdy měly být v pravidelných rozestupech, rovné, protínající se až v nekonečnu. Geometrický lad narušuje jen nerovnoměrná vlhkost půdy, která zpětně odkazuje k terénním nerovnostem. Guido List, propagátor armanismu, věřil na tajné poznání. Armanistická gnóze, smyšlenka, kterou uchovávaly cechy tajných mudrců, přísně hierarchicky uspořádané – a jen nejvyšší smyšlení kněží měli k dispozici všechny její části, spojené v křišťálový celek. Vše bylo samozřejmě provázáno mnoha tajnými zasvěceními a rituály. více

I česká rapová scéna byla zjevně zasažena těmi levicovými názory, které se manifestují především negativistickým myšlením a zvláštní láskou k „obyčejným lidem“. Rapper Lipo z BPM (Básníci před mikrofonem) se v politické písni Pozdravy z Liberce před volbami do městského zastupitelstva snažil upozornit voliče na to, že pravicové strany vládly zatím tak, že „za ty léta zbyla po vás jenom v zemi díra“. Dodejme, že ve městě, kde by si dle průzkumů přálo žít nejvíce obyvatel České republiky. více

Petr Kamberský napsal do Lidových novin (29. 4. 2011) optimistický sloupek týkající se osvobození bývalého minkovického bachaře a poslance KSČM Vondrušky. Hlavní teze zní: nebuďme z výsledku procesu rozčarovaní, úspěch je, že se vůbec konal. Vondruška přece od soudu odchází s hanbou – a hlavním poučením „jsou rozbourané iluze o ‚klidných’ letech osmdesátých. Až nám zas bude někdo vyprávět, jak se ‚nikomu nic nedělo’, připomeňme: neznámý Jiří Wolf se kvůli letákům a nápisům na zdech dostal na deset let do kriminálu. Za minkovickými zdmi se děly věci, které jsme považovali za výhradní doménu let padesátých. Je to tak málo?“ Po pravdě řečeno, je. více