Roman Týc už dlouho zdůrazňuje, že jeho tvůrčí úpravu pražských semaforů bychom neměli vnímat jen jako hru. V otevřeném dopise samosoudkyni Janě Miklové (5. 12. 2011, jsou z něj všechny následující citáty) píše: „Svět nejvyššího umění má větší ambici než jen potěšit, má potřebu dění ve světě ovlivňovat. Současný umělec by měl mít potřebu, dokonce by měl cítit povinnost upozorňovat společnost, ono stádo dobytka, na nebezpečí, které se blíží. více

Stává se často, že zemře významná postava českého kulturního a veřejného života a „hromadné sdělovací prostředky“ to nezaznamenají nebo tomu nevěnují patřičný prostor. V případě Ivana Martina Jirouse byla situace docela jiná: psalo se o něm všude, vzniklo několik fotoseriálů z pohřbu a desítky textů, vyzdvihujících jeho význam. Přihlásil se k němu celý mediální establishment (neboli téměř všichni, kdo pravidelně přispívají do masmédií), což je paradoxní: Jirous, ztělesnění nezávislosti, se stal pro hlavní proud hvězdou první kategorie. Co to znamená? Existuje představa, že I. M. J. byl až do konce života člověk na okraji. Ne sice výslovně opomíjený, ale přeci jenom nedoceněný, respektive vysoce hodnocený pouze v určitém prostředí (underground, disent, část uměleckého světa). více

Šéfredaktorka týdeníku A2 Libuše Bělunková publikovala v časopise, který řídí (č. 18/2011), rozčilený text s příznačným titulkem Celibátem proti prostituci. Základní teze se dají shrnout do několika vět: „Humanitní sféra“ u nás v době „radikální ekonomizace“ prohrála. Na kulturu se nedává dost peněz, vzdělávací instituce produkují málo lidí schopných myslet a psát, dobří autoři jsou přetížení. V Čechách jde všechno jen k horšímu, chyba je v politickém systému, nastává jakýsi nový „totáč“ – a kulturní časopisy na to nedovedou přiměřeně reagovat. Místo aby se věnovaly politice a společenským otázkám, zabývají se svými oborovými tématy, uzavírají se do sebe (starají se o své). více

V úterý 22. června oznámil internetový Deník Referendum, že „literáti Jirous, Kořán, Brikcius a Daníček, odsouzení v roce 1973 za výtržnictví, se dočkali satisfakce“. Nejvyšší soud totiž po osmatřiceti letech zrušil normalizační rozsudek, s tím, že byl „nepřiměřený okolnostem“. Termíny satisfakce a zadostiučinění se objevovaly i v jiných médiích a Eugen Brikcius dokonce v televizi v reakci na výrok soudu řekl: „Jsem rád, ale beru to jako samozřejmost. Jde v podstatě o svědomí národa a vyrovnání se s minulostí.“ Tipnul bych si, že pan Brikcius v tu chvíli netušil, o čem mluví, neboť u soudu nebyl (stejně jako tři další výtržníci). více