Března kus

znovu úterý

 

Obracím list s denním zpožděním: dnes je Anděly a například v pátek bude Matyldy a Rút. V naučném kalendáři (Zahradníkův rok 1997) máme v jedenáctém týdnu vyobrazeny a popsány čekankové puky, Radčinou rukou v levém sloupci zatrženy dny její služební cesty: odjela na seminář do Olomouce. V dobrém rozmaru si opakuji s dětmi: Poslali jsme mámu do semináře.

Včera se připomněla z hotelu Flóra, bez nálady a roztesknělá. Nějací Amíci je tam školí samosprávním principům. Efektně, ale k uzoufání neužitečně. Spíše jen hlava nehlava vychvalují a chladně uzavírají, než skutečně bilancují své střednědobé projekty v dějinných městech Olomouc, Jihlava a Kutná Hora. - Vzal to ďas, naše Radko! Povykovali jsme na ni do sluchátka, v danou chvíli shromážděni k jídlu. Podával jsem falešnou bledou svíčkovou ze sójového masa - texturované sójové bílkoviny, vařené spolu s opranou kůrou citronu a bobkovým listem - sušeným listem vavřínu.

Nad nádobím jsem si pak vzpomněl na jiné zahraniční lektory, kteří hnízdící Radku před pár lety odchytili: vyzpovídali a navedli, podpořili. Ona, nepravá inženýrka chemie (díky socialistické převýchově se jí v mladosti dostalo přece jen uspokojivého vzdělávání, a byla vděčná a studovala odpovědně, ale hříšně, protože bez potěšení), ctižádostivá ženská obtěžkaná náhradními znalostmi a znectěná nadále neudržitelnými sebeklamy, - prahla po změně.

Perně, kousek po kousku, znovuzískávala poztrácenou sebedůvěru, postupně se napřimovala. Po zklidňující, i stísňující mateřské prodlevě pracovala jako dobrovolník na integraci mentálně postižených lidí do většinové společnosti - v tom vervně převzatém a pokrokově pojatém, lopotně se rozbíhajícím projektu chráněného bydlení. Zaměstnáním se jí stalo transparentní konání, které pro ni mělo zaručený smysl. A to byla úplně jiná rachota, a nad jiné účinná pomoc, i další díl terapie pro někdejší premiantku, - Velikovských Radku. Konečně se jí podařilo oblomit hrot oné měšťácké určenosti i samolibé měšťácké nadřazenosti - vemlouvaných jí od kolébky. Soužití se mnou ji tím pádem přestávalo deptat. - Ale v tomhle partnerském příběhu může být ve formě vždy jen jeden! Vždyť říkám, byl jsem tenkrát notně vysílený oním ustavičným, víceméně však zplanělým osaháváním nejistého. A nechtěl jsem dále bít a zraňovat. Mínil jsem se víc sdílet, méně tejrat a stravovat - rozumí se vlastní vocas požírat. Holt ale neumím už přestat. Ve dne v noci plánuji něco zřetelného - to se ví, že hluboko v sobě - vyštrachat.

 

Chlap má nejen pinďoura, ale hlavně charakter! Poučil jsem ráno hocha (nedělal si s tím starosti, šklebil se vděčně), než jsem jej vystrčil do studené chodby. - Nyní nacházím jeho slabikář pohozený v nezastlaných peřinách. Před cestou do školy jsme ještě ve chvatu četli, slabikovali domácí úkol: Levá pravá, levá pravá, tak se chodí do světa. Kdo to splete, můj ty světe, ten je velký popleta. - Přibližně tak, a barvitě ilustrováno. Kdo už vyrost ze hrátek, ať se vrátí nazpátek.

Nesu učebnici za Jankem, možná pro ni pobrekává. Je zapomnětlivý, ale přiznat vinu bývá zatím nad jeho klíčící síly: něco se navymlouvá, svému okolí naspílá. Někdy se mi ho zželí, vzteklého chlapíčka, jindy ho seknu po zadku otevřenou dlaní. - Pomalu a potichu, rychle ven z domova, vzkázal mi nedávno kostrbatým písmem, rozezlen na nejvyšší míru. Pod názvem Můj cíl podrobně rozkreslil trasu útěku.

Byl jsem zasažen ve své letoře, umím být lítostivý až běda. Taková křivda, samozřejmě! Chodili jsme kolem sebe a již beze slov si vyčítali hanebné skutky. Děvče i děvčátko z nás byly celé vykulené. V pauzičce před spaním, po smiřujícím čtení na dobrou noc (kdy Klára, šišlajíc přes rovnátka, ze mne mámí poučné zkazky ze života a Eliška bulívá pro mámu), jsme se s Janem udobřili. - Ale od srdce se tomu výjevu zasmála teprve Radka.

 

[...]

 

(Úryvek z textu Března kus)