Bond a Zeman v jedné knize: Apologia pro domo suma?

[...] 

Sborník uzavírá stať Petra A. Bílka nazvaná James Bond a major Zeman: sémantika narativní ideologie. Pokud předchozí text psal akademický učedník, pak tento akademický mistr. Výsledek, jehož se Bílek ve svém příspěvku dobere, je sice skoro týž, způsob, jakým se k němu dojde (či, chcete-li, styl, elegance, attitude, diskursivní strategie, ať jsme také trochu in), neporovnatelný.

Bílkova studie je také hlavním důvodem, proč o sborníku psát. Petr A. Bílek, iniciátor, redaktor a editor sborníku, je v našem literárním provozu dosti vlivnou figurou: vede Ústav české literatury a literární vědy FF UK, zasedá v četných porotách, grantových komisích, redakčních a edičních radách atd. Na takovouhle VIP tedy čtenář nutně klade požadavky přiměřené jeho postavení a očekává od ní smysluplný text. V případě probíraného sborníku se k tomu připojuje ještě očekávání další – jelikož zatím žádný z autorů pořádně nevysvětlil, proč vlastně stavět Bonda se Zemanem vedle sebe (neobratně to naznačil jen Miroslav Štochl), právem toto vysvětlení čekáme alespoň od studie závěrečné.

A dostane se nám jej. Delšímu citátu se tady nelze vyhnout:

Po čtyřiceti letech vlády jediné „správné“ ideologie, a to té marxleninské, je dodnes v našem kulturním prostoru sám pojem ideologie/í zdiskreditován: konotuje zneužití imanentních literárně estetických hodnot pro šíření politické propagandy. „Odideologizované“ umění stojí stále pro většinu kritiků axiologicky výše než umění v dotyku s ideologií – obdobně jako umění nekomerční či „nezávislé“ si stojí apriorně výše než umění komerční. Je to stav pochopitelný, ale zároveň problematický, protože z dobrých důvodů a v dobré víře nechce vidět něco, co je do projevů kultury vepsáno jako jeden z konstitutivních rysů: uměle (tj. lidským činitelem) vytvářený význam si v sobě nese jistou postojovost, hodnototvornost nejen estetickou, ale i názorovou. Chci-li něco znaky, které produkuji, sdělovat, velice často se snažím touto znakovou produkcí i přesvědčovat, vytvářet pole sdílení, které je širší než horizont mého vlastního „já“.

Bílek tu nadmíru sofistikovaně zamlouvá fakt, že leckteré nekomerční a nezávislé věci skutečně „stojí výš než jejich komerční protějšky, a to nejenom „apriorně“, ale i a posteriori. Nebo si Bílek skutečně myslí, že je Příručka pro neposlušné ženy od Ireny Obermannové lepší román – nebojme se té „axiologie“ – než Spas Ivana Matouška? Že je Spottiswoodova bondovka Tomorrow Never Dies lepší film než Jarmuschův Dead Man? Že je album Like a Virgin od Madonny lepší než Swordfishtrombones Toma Waitse? Že porovnávám neporovnatelné? No právě. O umění „v dotyku s ideologií“ a umění „odideologizovaném“ raději ani nemluvme: neléčí si takovouhle relativizací Bílek vlastní bolístky z mládí?

Stokrát se může Bílek zapřísahat, že jsou „vyprávění o Jamesi Bondovi a majoru Zemanovi [...] značně protikladná svými genetickými kontexty, ideologiemi i estetickou hodnotou“; přesto jejich juxtaposice sugeruje podobnost. Občas to autorovi uklouzne i dosti explicitně: „Například pro konstruování klíčové složky zobrazeného světa – obrazu nepřítele – používá zemanovský narativ postupy kódování, které kromě textového významu (profesor Braun je proradný padouch) aktualizují i mimetickou referenci (profesor Braun je profesor Černý). Obdobně provazuje bondovský narativ obrazy fiktivních nepřátelských skupin a sítí s odkazy k reálným nepřátelům světa západní demokracie v jednotlivých historických kontextech. Tahle bohorovná relativizace má v sobě cosi fascinujícího; s takovým přístupem lze říci, že příjice je „obdobná“ jako angína: obojí je přeci nepříjemné, na obojí se berou antibiotika. Zůstává otázka, co takové porovnávání přinese a k čemu je dobré.

Bond a Zeman jsou fenomény neporovnatelné nejen mravně, ale i řemeslně, z hlediska jejich intence, rozsahu, „vlastnictví výrobních prostředků“ a kdovíčeho ještě. Jistě, v obou sériích dochází ke zkreslení reality, k „emblematické redukci“ atd., ale tak je tomu pochopitelně u každého zobrazení, každého díla: jeden by si myslel, že si je tohohle axiomu každý vědom, že to prostě dá zdravý rozum. Evidentně to vždycky neplatí. Anebo ano – a pak je nutno zdravý rozum obejít pomocí „vědy“ a „bádání“.

Tolik k Bílkovu vysvětlení raison d’etre sborníku. A co ona smysluplnost psaní, již bychom od člověka Bílkova postavení mohli a měli očekávat? Co vlastně Bílkova studie nabízí z hlediska oboru, v němž je autor nejvíc doma, totiž literární teorie?

Moc toho není. Začne se sumarizací vývoje naratologie od šedesátých let do současnosti, tedy recyklací toho, co už před několika lety Bílek obšírněji sumarizoval ve své knize Hledání jazyka interpretace (Host, Brno 2003); poté se přejaté termíny roubují na majora Zemana; pak se autor zase navrátí k teorii, potom ji aplikuje v praxi, a da capo al fine.

Občas se mezi cizími koncepty objeví nějaký Bílkův vlastní; za zaznamenáníhodnou považuji pasáž o distancovaném, sontagovsky „campovém“ vnímání seriálu: „Zemanovský narativ vnímaný v duchu textových ideologizujících intencí [proč asi Bílek raději neřekne „braný vážně“? Je každý, kdo nenazírá majora Zemana jako úžasnou řachandu, nutně ideolog?] se jeví jako nudný paskvil; tentýž narativ, vnímaný ovšem v duchu pokusu vyprávět příběh, se jeví jako vydatný materiál, který skýtá pobavený údiv [sic] nad tím, co vše bylo možné pro patřičné vyznění s příběhem a jeho pravidly jeho konstruování vyvést.“ Často však jde pouze o kosmetickou úpravu pojmu cizího: takový je kupříkladu Bílkův koncept „re-prezentace“, který už rovněž známe z Hledání jazyka interpretace; takové je konstatování, že „ideologický diskurs“ je především denotativní a „narativní diskurz“ především konotativní. Taková je i pasáž o Bondově postavení v historickém kontextu, v níž Bílek tvrdí, že „Bond je tak reprezentací jakési antropologické konstanty, mužem bez vývoje“, kterýžto postřeh pak rozvádí v poznámce pod čarou: „Bond se tak stává výrazně textovým konstruktem, který se brání přenášení mimo text, psychologizaci, ale také identifikačním emocím vnímatelů. Omezený a zcela stabilizovaný repertoár jeho vlastností jej staví do značné blízkosti postavám jako Josef K. či Švejk, jež jsou obdobně založeny jakou ,pouhý‘ textový konstrukt, nikoli jako ,člověk z masa a kostí‘, jehož netematizované vlastnosti si můžeme zkusmo přenášet z aktuálního světa.“ To je jistě zajímavý postřeh; jen škoda, že se tu jaksi zapomíná na haškovskou studii Sylvie Richterové, kde se píše něco velice podobného: „Je naopak správné považovat ho za svérázný typ románové postavy situovaný ve vývoji románu do okamžiku, kdy je realistický nebo psychologický hrdina překonán a kdy se pozornost soustřeďuje na roztříštění subjektu jako psychologické jednotky a kdy vstupuje do popředí jako nositel nebo prostředník funkcí jazyka. [...] Švejk může být definován s odvoláním na velký román Haškova rakouského současníka jako ,muž bez vlastností‘ nízkého původu.“ (Sylvie Richterová, Jasnozřivý génius a jeho slepý prorok /Haškův Dobrý voják Švejk/, in Slova a ticho, ČS, 1991, s. 126)

Sečteno, podtrženo: proč přítomná kniha vlastně vznikla, to se s jistotou nedozvíme ani z Bílkova příspěvku. Zamysleme se tedy sami: proto, že byli její autoři přesvědčeni, že se doberou něčeho pozoruhodného? Pro zářez na pažbě každého ze zúčastněných? Nebo jako editorova apologia pro domo sua? Tak či onak, sborník James Bond a major Zeman. Ideologizující vzorce vyprávění nevypovídá o „našem oboru“ nic povzbudivého.

(Revolver Revue č. 69/2007)