Básně

Nebudu ti plést koberec
plný čtyř barev, na kterém
proletíš životem. Vezmi si
tři kameny z mé pevnosti,
až ji uvidíš, a jiskru,
která se zapaluje nad ránem.

 

Když smrt rozplétala copy
mé prababičky, nebyla jsem
u toho. A ptáci zpívali.
Nad hlavou
mi šumí vítr v korunách.

Odpouštěj, ale ne příliš.
Zvaž tíhu a nelekej se:
jsou uzle, za které zatáhneš,
a jako by nebyly, lekníny prvního dne,
kdy jejich kořeny zahradník
česal zlatým hřebínkem.
Pamatuj na hlas ptáků
na rozcestí, nerozhodnost v očích.
Odpouštěj, ale ne příliš:
tak jako vítr v dunách.

(Revolver Revue č. 58/2005)