Básně

paráda

 

1

linie pobřeží ve vyděšených očích

neprozkoumané země přijímající vše naprosto tiše

do sluncem sežehlé trávy padají

pohoří z dálky se obracející tváří v tvář

 

voláme na sebe zneklidněnými hlasy

 

je třeba něco nalézt

 

2

jak se probíjíme z opuštěných ústí řek

 

nevyslovené věty jako překážky z kamenů a větví

nepřetržitě se přibližují opuštěné kamenné lomy

věčně pohlížíme přes zrcadlo a nazpátek

 

neonoví papoušci se mohou uchechtat

 

3

neúnavným pochodem se navracíme k svému kmeni

bez bolesti opouštíme vše co bylo odpočinkem

každá noc je nespavostí dobře naostřených nožů

tmy prohrabané z kluzkého bláta světa

 

obklíčeni

patříme nikam ozve se vlčí smích

zapomenuté vlajky patříme nikam

 

4

nemůžeš vědět co tě čeká v skrytém houští za zdí proraženou

hlavami pyšných a dobrých

miluješ jenom svoji lásku na čemž záleží

chceš něco opustit věříš že někam patříš

nedělí nás nic než ošumělá anekdota o smrti

odcházeje schraňuješ zbytky nadějí zaplivané dobrou pověstí

jdeš po cestě bůhvíkam odhazuješ kousky chleba

 

a krysy žerou krysy žerou

 

5

úbytek sil je velmi zřetelný

volíme mezi obžalobou z neúplného pojetí a imaginací

podáním ruky a schodištěm k polibku

na údy země která je naším přítelem

 

6

všichni najednou vykřikují nepotřebná slova

svoji denní dávku elegantních slovních hříček

pozor

naslouchající zvíře nepochybně odpočívá

svou velikou hlavou na obyčejné noci

 

je skutečným naslouchajícím zvířetem

 

7

procházíme lesem koruny stromů jsou odervány

odneseny veselou vichřicí jež usmrcuje

vzdávajíc tak ve spleti jara hold

očekávání

uchvácení lásky za nezbytných okolností

vzteku probouzejícího barvy do světel

sklánějícího hlavy k zemi v potlačované pokoře

nenávisti špatně utajované

 

nekončící diskuse zbabělců

o porušení pravidel

 

8

výzva noci jíž se můžeme vysmát

vzbuzující nejisté zaujetí pro čistotu

 

lze přijmout vrozenou pochybnost o jejím smyslu

přijmout jho které nechápeme?

 

lze přijmout jho?

 

9

naše hlavy uspěchané potřebou lásky

těla předplacená barevné potěše života

někdy z otevřených oken

dopadají náhle na stoly lahůdek

 

nebojácných připravených ke každé oběti

pochybujících o naší důležitosti

ale nezbytných pro naši barevnou potěchu života

 

10

vše je v pohybu naskakujeme za jízdy

abychom se rozloučili

vztekle a svíráme každé zastavení

na nahém zcela hladkém nahém těle

 

opřeném o souvislé poznání prostoru

vymezeném okružím hvězd řečí dítěte

 

a někteří zapomínají místo setkání

 

11

vzpomínka ve vzdálených očích oči památka

pohyb obracející se v souboru neuzavřených vztahů

všem volajícím přináleží přednost

a právo na vzpomínku poněkud zpět

 

12

zahrada se prohýbá před rozkoší března

nenáročné představení starých domů

všech orlojů a všech jazzových trubek

 

proklínáme všechen zmrzlý sníh

všechny omamující slavobrány

pro příchod nového člověka nebo čeho

 

který nás stejně nezná

jeho upřený pohled je směšný

gesta prázdná a nezajímavá

 

brzy se loučíme

 

13

o několik kroků zpět

slepý dům v němž každý lidský stín

dostává podobu lichotivě zvířecí

s čelenkou z půvabného porcelánu

 

dlouho se na sebe díváme

tiše se smějíce

 

14

udýchaní přibíháme na nádraží mezi městy

tři vlajky oznamující odjezd vlaku

nejobratnější z nás balancují na hrotech stožárů

 

jakoby šlo o život

 

15

je to starý slib bičující naše ruce

sami vpředu sami vzadu stále sami

horké ukřičené hlavy v pestrých barvách

 

zvítězíme zvítězíme

 

zcela jistě nedojdeš

hloupý hochu z velikých měst

 

16

na útěku od hořících zelených stromů

krajina plná spáleného listí

obětní kouř pro potěchu slepců

ve tvarech listů nesmírně pyšných

 

zastavujeme se nepoznávajíce sami sebe

 

vše je ztraceno

 

17

zmateně kráčíme tam kde tušíme jenom trochu pravdy

vpůli cesty se obracejíce ke každému pochybnému znamení

roztrženi a zoufalí touto neužitečnou hrou

 

zapálené ohně ve vysokém sněhu

nejasné signály z nalezených měst

hasnou ve větru řek zamezujících příchody

 

roztržitě hrajeme o malou výhru

 

18

vracejí se ti kteří odešli před nedávnou dobou

hledati schůdnější cesty a líbeznější slunce

mají dosažitelné zlato z cest jak se vypráví

jiný úsměv a v jejich řeči slyšíme

zcela neznámá slova

 

je možné vytušit jejich smysl a pochopit tento příběh

 

je marné pochopit tento příběh protože

zanedlouho opět odcházejí

 

19

říkají že návrat k pobřeží je nemožný

že cesta k městům je zatarasena rozbitými zbraněmi

mnoha minulých válek že válka

už nikdy nesmí být že bude a mnoho jiných

moudrých vět v tomto zmrazujícím podání

 

ale jinak jsou úplně klidní

zdaleka temní zblízka s maskou trochu bláznivou

 

20

v okamžiku nastolení pravdy se podivně zprohýbaná minulost sama ničí

s rukama založenými doufají v příchod n o v é d o b y

zbabělci svého vlastního osudu vykřikují sobě osudná hesla

lež vtesanou do ztajené nevinnosti žuly

 

21

na kraji města nádherné paláce spravedlnosti

průvody odsouzenců obracejících se k světlu dne

na oblázkových pěšinách jež ve znamení dešťů

hynou a víc se nenabídnou jejich chůzi

k světu uboze přestrojenému

 

22

za rozvážného blázna nelidsky důvěřivého

 

23

jsou vražděni naši druzi a my se vysilujem ve splácení času

zpívají naši druzi a my se ukláníme kejklířům

v divuplných sametech se zmarňujeme k děsu

jsme vědoucí i v přístavech zanešených bahnem

oni vzdorují nabízené řeči a my posloucháme

 

24

že násilí se zhltne v okamžiku nevšimnutí

a sňatky bouří vypuknou jež velkým vodám svolí

zbytečnou silnici k městu odplavit

 

25

týž člověk soudí cizince i zkrabatělé písky

po zmrzlých schodech možná vystoupíme k lásce

obdařeni řečí chtivou a svárlivou klameme své děti

 

26

leč v pravdě je soudce který pravdu zamítne

 

27

naplňuje se skutková podstata básně

vkořeněný zákon žádá rozbití této noci

naplněné zběsilým dusotem poslů kdo dřív kdo dřív

 

(lze přijmout jho?)

 

28

to zmnožení síly ten

podpírající rytmus zvolené cesty

se strženým návěstím lsti kdysi visícím na křižovatkách

všechna únava očí hlav údů naplněných prachem

p r a c h e m dobře odvažovaným tak

že každý vleče stejně neúprosné zavazadlo

 

nazýváme budoucností

 

29

znepokojen souhlasem nepřátel

jejich nevypočitatelným výkladem dostupných slov

očekávaje posměšky přestárlých věrozvěstů

bedlivě pozorujících bijících na všechny strany

nemohu nepodlehnout nejpřirozenější nutnosti

neodolatelné nádeničiny postavit báseň proti lži

mravu korupci a strachu v internátech

řeč proti štěkotu proti konci početí

 

dávám svou sílu do banku uvidíme jaká to bude hra

sázím na poraženého

 

30

neb naše důvody jsou zoufalé jak zobrazení světla

tvář lásky nepostižitelná se usmívá

rozpoznání je znemožněno úprkem dne k noci

důvody k cestě jsou podobné slité v odmlouvání

a na konci očekává potlesk zase jenom on

 

31

b l b e c h r a b ě s m r t

 

32

nebe se chová podle našeho očekávání

soustřeďuji se s největší pečlivostí

nějaký výkřik zaniká ve hluku modrého lesa

zkaženým mírem pronikají nové a nové hlasy

smějí se jezdci bez koní

 

nedokázal jsem pít nápoje starců

 

vešel jsem do města byl jsem zabit

 

33

útlá dívka vleče konev s mlékem

 

p r a c h s e p o z d v i h u j e

 

34

A T O M U T O P O Z D V I Ž E N Í Z A S L Í B E N I

 

 

 

 

Smutek na konci léta

 

1

po pěti letech první dopis víš

rozbitými okny nemohu spatřit střílnu ze které přichází ticho

nepředvídaně omračující v okamžiku setkání

 

rozložena mezi způsob jak nalézt a jedinou jistotu trvání

oslepená voda nezná a nemůže poznat své zajatce

s jejich pošklebky s jejich přítomným prázdnem

s maskou strachu na t v á ř i n a k o n c i d n e

 

2

přesto však nad kopci rozbíjí bouře jednotu nebe

děsí zvířata rozhazuje rozkazy jezeru neodmlouvajícímu

rybí vůni jež přeskakuje z písku pohodí trávě

 

všichni nás znali přesto zapřeli naše jména

zpívajíce písně porážky stínili zauzlené cesty přesto

že věděli o našem konci v poušti

 

3

tupá bdělost soudců je shromažďována proti nám

dveře dokořán se otvírají zatměným pokojům

slepí sebejistě vstupují zavřít svůj smutek skončit svůj čas

 

večer však přichází jako přetvařující se stařec

v mokrém lese se bije o svůj každoroční omyl

ovládán svou přítomností oloupen jednou provždy

 

přináší sebou milostný kouř

 

4

zapomínáš a stejně nezapomeneš

někde se prý otvírá peklo

 

na místě není smích

 

5

mluvím a doufám ztracený ale ne sám

odmítnut nejsem odhodlán popravit svůj jediný den

nesmířen neponížen proto vydán prolhané péči

těch kteří zvěstovali lakedaimonským

 

6

hledáme spolu roztříštěné sklo v písku

přináším ti střípek zrcadla hledíš tak udivena

stojíš bez hnutí sasanko obkresluji na břeh tvůj stín

do půlnoci čekáme na příchod lišky

bojíme se přesto jdeme do lesa ukrýváš se za mými zády

vyprávíš mi pohádku o medvídkovi pu ale na konci se rozpláčeš

vše černé je v noci svým dechem zpíváš malinkou brázdu štěstí

 

chceš zemřít mojí rukou sama zabíjíš

 

7

manévr vichru háže na trh marnosti poslední světlo

nekonečná soustrast mlčících trčí v rozbité cestě

krajina s neštěstím se směje prchajícím lovcům

přinášejícím do měst sny nenarozených dětí

sny překocené paláce sny postřelené ptáky

troufalé sny záštiplná poselství

nekající kruté sny

zrcadla vašim posměškům

 

8

po pěti letech první dopis vzpomeň si

v ten den jsi přecházela řeku po kostnatém mostě

hledala jsi v paměti poslední písmeno do osudu

 

a vítr přinesl hluk posledních vlaků

ztracených v rovinaté bušící tmě severozápadu

k zdupané zemi se snášela ztřeštěná kachní hejna

kolmostí lesů pobodané slunce se třáslo

 

a za trest nás sežehlo v podzimních pomstách lásky

 

 

Při jedné ze svých častých návštěv v ateliéru Vladimíra Nárožníka v Liliové ulici – tuším, že to bylo zhruba před pěti lety – jsem se ho zeptal, zda by nechtěl v nakladatelství Torst vydat i své vlastní básně: znal jsem jeho básnickou sbírku Slova, carte blanche (Praha, Mladá fronta 1964) a ze Slovníku zakázaných autorů jsem věděl, že nevydány zůstávají jeho rukopisné sbírky Paráda (1966), Anglické hodiny (1973), Milostná píseň z dubna (1975) a Projekt života (s vlastními kresbami, 1977). Vladimír Nárožník mou nabídku odbyl mávnutím ruky s tím, že někdy v budoucnosti možná ano, ale že to nespěchá. Když ho pak přepadla zákeřná nemoc, chtěl jsem mu vydáním jeho básní udělat radost: tentokrát odmítl s tím, že své nepublikované básně již sám probral, špatné vyhodil a z dobrých udělal malý, asi třicetistránkový soubor, který uložil mezi své věci. Řekl mi: „Dáda vám to dá po mé smrti.“ Když vloni v létě Vladimír Nárožník zemřel, našla paní Dagmar Nárožníková v jeho pozůstalosti obsáhlý soubor nepublikovaných básní, jehož existence byla překvapením pro všechny, kdo Vladimíra Nárožníka znali. Soubor byl pozoruhodný nejen velkým rozsahem, neuspořádaností a množstvím textových variant, ale zejména osobitou poetikou – značně se lišící od autorovy prvotiny – a kvalitou nalezených básní. Podoba souboru svědčila o tom, že selekci textů, o níž hovořil, Vladimír Nárožník pravděpodobně neprovedl. Výše zmíněné čtyři sbírky v souboru jako celky dochovány nebyly: Paráda se jmenuje báseň z nedatovaného strojopisného cyklu Defenestrace psa, Anglické hodiny se jmenuje nerozsáhlý cyklus básní, nikoli básnická sbírka. Nakladatelství Torst připravuje k vydání úplný soubor poezie Vladimíra Nárožníka s názvem Básně. Jeho ediční příprava bude – vzhledem k neuspořádanosti rukopisů a množství variant – značně náročná. Čtenářům Revolver Revue předkládáme jako ukázku dvě básně z výše zmíněného cyklu Defenestrace psa.

 

Jan Šulc

 

(Revolver Revue č. 52/2003)