paráda
1
linie pobřeží ve vyděšených očích
neprozkoumané země přijímající vše naprosto tiše
do sluncem sežehlé trávy padají
pohoří z dálky se obracející tváří v tvář
voláme na sebe zneklidněnými hlasy
je třeba něco nalézt
2
jak se probíjíme z opuštěných ústí řek
nevyslovené věty jako překážky z kamenů a větví
nepřetržitě se přibližují opuštěné kamenné lomy
věčně pohlížíme přes zrcadlo a nazpátek
neonoví papoušci se mohou uchechtat
3
neúnavným pochodem se navracíme k svému kmeni
bez bolesti opouštíme vše co bylo odpočinkem
každá noc je nespavostí dobře naostřených nožů
tmy prohrabané z kluzkého bláta světa
obklíčeni
patříme nikam ozve se vlčí smích
zapomenuté vlajky patříme nikam
4
nemůžeš vědět co tě čeká v skrytém houští za zdí proraženou
hlavami pyšných a dobrých
miluješ jenom svoji lásku na čemž záleží
chceš něco opustit věříš že někam patříš
nedělí nás nic než ošumělá anekdota o smrti
odcházeje schraňuješ zbytky nadějí zaplivané dobrou pověstí
jdeš po cestě bůhvíkam odhazuješ kousky chleba
a krysy žerou krysy žerou
5
úbytek sil je velmi zřetelný
volíme mezi obžalobou z neúplného pojetí a imaginací
podáním ruky a schodištěm k polibku
na údy země která je naším přítelem
6
všichni najednou vykřikují nepotřebná slova
svoji denní dávku elegantních slovních hříček
pozor
naslouchající zvíře nepochybně odpočívá
svou velikou hlavou na obyčejné noci
je skutečným naslouchajícím zvířetem
7
procházíme lesem koruny stromů jsou odervány
odneseny veselou vichřicí jež usmrcuje
vzdávajíc tak ve spleti jara hold
očekávání
uchvácení lásky za nezbytných okolností
vzteku probouzejícího barvy do světel
sklánějícího hlavy k zemi v potlačované pokoře
nenávisti špatně utajované
nekončící diskuse zbabělců
o porušení pravidel
8
výzva noci jíž se můžeme vysmát
vzbuzující nejisté zaujetí pro čistotu
lze přijmout vrozenou pochybnost o jejím smyslu
přijmout jho které nechápeme?
lze přijmout jho?
9
naše hlavy uspěchané potřebou lásky
těla předplacená barevné potěše života
někdy z otevřených oken
dopadají náhle na stoly lahůdek
nebojácných připravených ke každé oběti
pochybujících o naší důležitosti
ale nezbytných pro naši barevnou potěchu života
10
vše je v pohybu naskakujeme za jízdy
abychom se rozloučili
vztekle a svíráme každé zastavení
na nahém zcela hladkém nahém těle
opřeném o souvislé poznání prostoru
vymezeném okružím hvězd řečí dítěte
a někteří zapomínají místo setkání
11
vzpomínka ve vzdálených očích oči památka
pohyb obracející se v souboru neuzavřených vztahů
všem volajícím přináleží přednost
a právo na vzpomínku poněkud zpět
12
zahrada se prohýbá před rozkoší března
nenáročné představení starých domů
všech orlojů a všech jazzových trubek
proklínáme všechen zmrzlý sníh
všechny omamující slavobrány
pro příchod nového člověka nebo čeho
který nás stejně nezná
jeho upřený pohled je směšný
gesta prázdná a nezajímavá
brzy se loučíme
13
o několik kroků zpět
slepý dům v němž každý lidský stín
dostává podobu lichotivě zvířecí
s čelenkou z půvabného porcelánu
dlouho se na sebe díváme
tiše se smějíce
14
udýchaní přibíháme na nádraží mezi městy
tři vlajky oznamující odjezd vlaku
nejobratnější z nás balancují na hrotech stožárů
jakoby šlo o život
15
je to starý slib bičující naše ruce
sami vpředu sami vzadu stále sami
horké ukřičené hlavy v pestrých barvách
zvítězíme zvítězíme
zcela jistě nedojdeš
hloupý hochu z velikých měst
16
na útěku od hořících zelených stromů
krajina plná spáleného listí
obětní kouř pro potěchu slepců
ve tvarech listů nesmírně pyšných
zastavujeme se nepoznávajíce sami sebe
vše je ztraceno
17
zmateně kráčíme tam kde tušíme jenom trochu pravdy
vpůli cesty se obracejíce ke každému pochybnému znamení
roztrženi a zoufalí touto neužitečnou hrou
zapálené ohně ve vysokém sněhu
nejasné signály z nalezených měst
hasnou ve větru řek zamezujících příchody
roztržitě hrajeme o malou výhru
18
vracejí se ti kteří odešli před nedávnou dobou
hledati schůdnější cesty a líbeznější slunce
mají dosažitelné zlato z cest jak se vypráví
jiný úsměv a v jejich řeči slyšíme
zcela neznámá slova
je možné vytušit jejich smysl a pochopit tento příběh
je marné pochopit tento příběh protože
zanedlouho opět odcházejí
19
říkají že návrat k pobřeží je nemožný
že cesta k městům je zatarasena rozbitými zbraněmi
mnoha minulých válek že válka
už nikdy nesmí být že bude a mnoho jiných
moudrých vět v tomto zmrazujícím podání
ale jinak jsou úplně klidní
zdaleka temní zblízka s maskou trochu bláznivou
20
v okamžiku nastolení pravdy se podivně zprohýbaná minulost sama ničí
s rukama založenými doufají v příchod n o v é d o b y
zbabělci svého vlastního osudu vykřikují sobě osudná hesla
lež vtesanou do ztajené nevinnosti žuly
21
na kraji města nádherné paláce spravedlnosti
průvody odsouzenců obracejících se k světlu dne
na oblázkových pěšinách jež ve znamení dešťů
hynou a víc se nenabídnou jejich chůzi
k světu uboze přestrojenému
22
za rozvážného blázna nelidsky důvěřivého
23
jsou vražděni naši druzi a my se vysilujem ve splácení času
zpívají naši druzi a my se ukláníme kejklířům
v divuplných sametech se zmarňujeme k děsu
jsme vědoucí i v přístavech zanešených bahnem
oni vzdorují nabízené řeči a my posloucháme
24
že násilí se zhltne v okamžiku nevšimnutí
a sňatky bouří vypuknou jež velkým vodám svolí
zbytečnou silnici k městu odplavit
25
týž člověk soudí cizince i zkrabatělé písky
po zmrzlých schodech možná vystoupíme k lásce
obdařeni řečí chtivou a svárlivou klameme své děti
26
leč v pravdě je soudce který pravdu zamítne
27
naplňuje se skutková podstata básně
vkořeněný zákon žádá rozbití této noci
naplněné zběsilým dusotem poslů kdo dřív kdo dřív
(lze přijmout jho?)
28
to zmnožení síly ten
podpírající rytmus zvolené cesty
se strženým návěstím lsti kdysi visícím na křižovatkách
všechna únava očí hlav údů naplněných prachem
p r a c h e m dobře odvažovaným tak
že každý vleče stejně neúprosné zavazadlo
nazýváme budoucností
29
znepokojen souhlasem nepřátel
jejich nevypočitatelným výkladem dostupných slov
očekávaje posměšky přestárlých věrozvěstů
bedlivě pozorujících bijících na všechny strany
nemohu nepodlehnout nejpřirozenější nutnosti
neodolatelné nádeničiny postavit báseň proti lži
mravu korupci a strachu v internátech
řeč proti štěkotu proti konci početí
dávám svou sílu do banku uvidíme jaká to bude hra
sázím na poraženého
30
neb naše důvody jsou zoufalé jak zobrazení světla
tvář lásky nepostižitelná se usmívá
rozpoznání je znemožněno úprkem dne k noci
důvody k cestě jsou podobné slité v odmlouvání
a na konci očekává potlesk zase jenom on
31
b l b e c h r a b ě s m r t
32
nebe se chová podle našeho očekávání
soustřeďuji se s největší pečlivostí
nějaký výkřik zaniká ve hluku modrého lesa
zkaženým mírem pronikají nové a nové hlasy
smějí se jezdci bez koní
nedokázal jsem pít nápoje starců
vešel jsem do města byl jsem zabit
33
útlá dívka vleče konev s mlékem
p r a c h s e p o z d v i h u j e
34
A T O M U T O P O Z D V I Ž E N Í Z A S L Í B E N I
Smutek na konci léta
1
po pěti letech první dopis víš
rozbitými okny nemohu spatřit střílnu ze které přichází ticho
nepředvídaně omračující v okamžiku setkání
rozložena mezi způsob jak nalézt a jedinou jistotu trvání
oslepená voda nezná a nemůže poznat své zajatce
s jejich pošklebky s jejich přítomným prázdnem
s maskou strachu na t v á ř i n a k o n c i d n e
2
přesto však nad kopci rozbíjí bouře jednotu nebe
děsí zvířata rozhazuje rozkazy jezeru neodmlouvajícímu
rybí vůni jež přeskakuje z písku pohodí trávě
všichni nás znali přesto zapřeli naše jména
zpívajíce písně porážky stínili zauzlené cesty přesto
že věděli o našem konci v poušti
3
tupá bdělost soudců je shromažďována proti nám
dveře dokořán se otvírají zatměným pokojům
slepí sebejistě vstupují zavřít svůj smutek skončit svůj čas
večer však přichází jako přetvařující se stařec
v mokrém lese se bije o svůj každoroční omyl
ovládán svou přítomností oloupen jednou provždy
přináší sebou milostný kouř
4
zapomínáš a stejně nezapomeneš
někde se prý otvírá peklo
na místě není smích
5
mluvím a doufám ztracený ale ne sám
odmítnut nejsem odhodlán popravit svůj jediný den
nesmířen neponížen proto vydán prolhané péči
těch kteří zvěstovali lakedaimonským
6
hledáme spolu roztříštěné sklo v písku
přináším ti střípek zrcadla hledíš tak udivena
stojíš bez hnutí sasanko obkresluji na břeh tvůj stín
do půlnoci čekáme na příchod lišky
bojíme se přesto jdeme do lesa ukrýváš se za mými zády
vyprávíš mi pohádku o medvídkovi pu ale na konci se rozpláčeš
vše černé je v noci svým dechem zpíváš malinkou brázdu štěstí
chceš zemřít mojí rukou sama zabíjíš
7
manévr vichru háže na trh marnosti poslední světlo
nekonečná soustrast mlčících trčí v rozbité cestě
krajina s neštěstím se směje prchajícím lovcům
přinášejícím do měst sny nenarozených dětí
sny překocené paláce sny postřelené ptáky
troufalé sny záštiplná poselství
nekající kruté sny
zrcadla vašim posměškům
8
po pěti letech první dopis vzpomeň si
v ten den jsi přecházela řeku po kostnatém mostě
hledala jsi v paměti poslední písmeno do osudu
a vítr přinesl hluk posledních vlaků
ztracených v rovinaté bušící tmě severozápadu
k zdupané zemi se snášela ztřeštěná kachní hejna
kolmostí lesů pobodané slunce se třáslo
a za trest nás sežehlo v podzimních pomstách lásky
Při jedné ze svých častých návštěv v ateliéru Vladimíra Nárožníka v Liliové ulici – tuším, že to bylo zhruba před pěti lety – jsem se ho zeptal, zda by nechtěl v nakladatelství Torst vydat i své vlastní básně: znal jsem jeho básnickou sbírku Slova, carte blanche (Praha, Mladá fronta 1964) a ze Slovníku zakázaných autorů jsem věděl, že nevydány zůstávají jeho rukopisné sbírky Paráda (1966), Anglické hodiny (1973), Milostná píseň z dubna (1975) a Projekt života (s vlastními kresbami, 1977). Vladimír Nárožník mou nabídku odbyl mávnutím ruky s tím, že někdy v budoucnosti možná ano, ale že to nespěchá. Když ho pak přepadla zákeřná nemoc, chtěl jsem mu vydáním jeho básní udělat radost: tentokrát odmítl s tím, že své nepublikované básně již sám probral, špatné vyhodil a z dobrých udělal malý, asi třicetistránkový soubor, který uložil mezi své věci. Řekl mi: „Dáda vám to dá po mé smrti.“ Když vloni v létě Vladimír Nárožník zemřel, našla paní Dagmar Nárožníková v jeho pozůstalosti obsáhlý soubor nepublikovaných básní, jehož existence byla překvapením pro všechny, kdo Vladimíra Nárožníka znali. Soubor byl pozoruhodný nejen velkým rozsahem, neuspořádaností a množstvím textových variant, ale zejména osobitou poetikou – značně se lišící od autorovy prvotiny – a kvalitou nalezených básní. Podoba souboru svědčila o tom, že selekci textů, o níž hovořil, Vladimír Nárožník pravděpodobně neprovedl. Výše zmíněné čtyři sbírky v souboru jako celky dochovány nebyly: Paráda se jmenuje báseň z nedatovaného strojopisného cyklu Defenestrace psa, Anglické hodiny se jmenuje nerozsáhlý cyklus básní, nikoli básnická sbírka. Nakladatelství Torst připravuje k vydání úplný soubor poezie Vladimíra Nárožníka s názvem Básně. Jeho ediční příprava bude – vzhledem k neuspořádanosti rukopisů a množství variant – značně náročná. Čtenářům Revolver Revue předkládáme jako ukázku dvě básně z výše zmíněného cyklu Defenestrace psa.
Jan Šulc
(Revolver Revue č. 52/2003)
