Až řekne Bůh dost, chtěla bych být doma v posteli... (s Naďou Plíškovou hovoří Nikolaj Stankovič)

Naďo, věren své pověsti sprosťáka bych se – jako dříve ti na Barťáku – rád nejdřív podíval na tvůj život; co je to za ptáčka? Nebudeme s tím dělat žádný cavyky: Jaký jsi byla dítě?

Byla jsem hodný dítě, krásný, tichý, blonďatý. Ve škole mě pan farář chtěl chovat při náboženství na klíně. Mně se to nelíbilo, tak jsem tam přestala chodit a napsala jsem si do vysvědčení: „osvobozena od náboženství“ – to byla moje první větší lež...

Kdy a proč jsi začala kreslit?

Jo... kreslila jsem vždy, tatínek vždycky dobře kreslil, ale... měli jsme ve škole hodiny kreslení a hodiny vaření. Učitel kreslení se strašně nenáviděl s učitelkou vaření. No a já jsem byla taková, že mě bral z hodin vaření do hodin kreslení... takže jsem tam dělala kulisy pro divadlo a třeba i zátiší. On byl na ten Libušín mimořádně vzdělanej, jmenoval se Suda. Mám ho taky v básničce.

Ale vždyť ty umíš přece i vařit dobře...

No jistě. Ale to byla neskutečná kráva, ta učitelka vaření...

Takže jsi tím neutrpěla žádnou újmu, že tě vzal z vaření na kreslení...

To ne. Ale on chudák v osmašedesátém napsal tu známou větu Komenskýho „Není svobodný člověk ten, který chce mít druhý národy pod pantoflem“, tak tu napsal bílou křídou na černou tabuli; dali ho pak na jednotřídku a on, že to byl cholerik, tak umřel už v padesáti. Ale byl to vzácnej člověk v tom smyslu, že chtěl asi študovat víc, ale neměl na to, a... Třeba mi ukazoval první monografie o umění. Jel do pohraničí a na nějakým zámku nebo národním výboru ženská myla schody a přitom si vytrhávala pod kolena reprodukce z uměleckejch monografií a von řek, paní, já vám přinesu nějaký velký noviny, nějaký Rudý právo, když mi dáte tyhle vejškrabky... Von mi z toho ukazoval už v patnácti, že je nějakej Corot a že existujou nějaký impresionisti. Já jsem samozřejmě do něj byla zamilovaná. Když byl večírek na ukončenou v těch patnácti, tak jsem se ptala holek: „Co to hrajou?“ – „Tango!“... A on to byl waltz a já dupala tango a von řek, „Naďo, budeš krásně tančit!“ To byl pedagog! Takže takhle jsem se dostala k umění.

Než ses na tu akádu dostala, byla mezitím ještě nějaká škola?

Mezitím jsem měla tu výtvarnou a na akádu – to jsem byla tak dobrá, že mě vzali hned. Ne do přípravky, hned do prvního ročníku.

To bylo skvělý!

To nebylo skvělý, to byl pěknej trapas, protože pan profesor Silovský řek, ať mu ukážu domácí práce a řek: „Vy chcete na grafiku?“ A já jsem panu profesorovi Silovskýmu řekla: „Jo, k panu profesorovi Puklovi!“

A s tím Silovským sis rozuměla dobře? Oni nevyžadovali po člověku žádný blbosti...?

No ne – jak píše František Šmejkal –, já jsem se pak pracně zbavovala všeho, co jsem se tam naučila. Pak jsem měla to stipendium v Lipsku a přešla jsem do malířský školy.

Vyrůstala jsem mezi samejma buranama... to bys měl vocenit... Plíškovi byli takový chudý bejvalý, mně umřel tatínek v osmi letech... Ale prosím tě, já jsem prostě přišla ke zkouškám a voni nám tam postavili kámen, a my jsme kreslili na přijímací zkoušku kámen. Měla jsem to hotový asi za půl hodiny... no a samozřejmě mě nevzali. Druhej rok už jsem měla kámen perfektní. Aleš Veselý, později profesor Aleš Veselý, seděl přede mnou a měl na krku pionýrskej šátek a třaslavou rukou vyšil ten kámen jako Švabinský v osmdesáti, u kterýho se učil kreslit.

No vidíš, já jsem se na něj stejně chtěl zeptat. On byl vod malička tvým spolužákem?

No, on měl pod určitou míru (později jsem říkala Lopatkovi: „Seš jedinej Napoleon, kterýho beru!“). On pomýšlel nejdřív na hudbu, Aleš Veselý... Potom po letech jsme byli poprvé v Paříži, někde na návštěvě. Seděli jsme... Věra Linhartová, Šmejkal a já, a tadyhle se přitrefil i Aleš Veselý (vystavoval tam taky v galerii Lambert) a já jsem najednou měla připomínku: „Víš, na co jsem si vzpomněla, Aleši, jak jsme dělali přijímací zkoušky na grafickou průmyslovku a tys seděl přede mnou a měls na krku pionýrskej šátek!“ František Šmejkal pak řikal: „Čoveče, ten tě tehdy zabil pohledem...“ Von se dostal přímo do druhýho ročníku, zatímco moje maminka trvala na tom, že musim mít nejdřív maturitu. Takže von je vlastně starej jako já, ale na ty teoretický přednášky chodil s Karlem. Karel je dvaatřicátej, Aleš je čtyřiatřicátej nebo pětatřicátej ročník.

Ty jsi potom končila u Součka a mezitím jsi byla v Lipsku. A ty vůbec málo mluvíš o tom, jak jsi byla v cizině.

No, tak Německo jsem protančila... Zaplaťpánbůh – teď už bych netančila. Šalamoun se učil typografii a já tančila.

A tys tam nezískala žádnej papír?

Jako školní práci jsem nejdřív chtěla dělat Steinbecka O myších a lidech, ty Němci – to bylo DDR – z toho byli úplně vykulený, jeden říkal: „Warum nicht eine Tscheche?“ V Německu Američana, človeče, to jsem to úplně natrhla...

Vždyť ten Steinbeck tenkrát, na konci padesátejch let, už někdy tady vyšel?

No tady jo, ale ty Němci... Tak jsem jim, čoveče, dávala číst Šrámkovo Tělo, naprosto netypickou prózu, znáš to, to jsem taky chtěla ilustrovat, tak to taky zírali; tak jsem se pak dopálila a udělala jsem Čapka, dřevořezy. A za to mě vzal ten Souček do malířský školy.

Kterýho Čapka?

Samozřejmě Karla. Absolutně netypickýho, Baladu o Juraji Čupovi a Propuštěnýho. Vůbec jsou voba moc krásný, i když Čapek, to není moc moje. Nicméně mi už ten Herr Müller šel na nervy... Já uměla německy, já jsem se učila německy soukromě, mám krásnou knížku, profesorka mi řekla: nebude vám vadit, když se budeme učit podle Augustina, tak to mně nic neříkalo. Nepraš si ze mě dělal srandu, že platím pětatřicet korun za hodinu, a to bylo jako Vůdcův hlavní stan, výběrem témat, jak skvělej stíhač byl Göring a jak báječnej je Hitler. Tak já jsem už pak na tu němčinu nechodila a tím pádem voni si mysleli, že snad mám aspiranturu. Bydlela jsem na pokoji s takovou fajn Italkou a byly ještě otevřený hranice do Berlína a já, první co bylo, jsem jela samozřejmě do toho západního Berlína se podívat a pak jsem...

Takže to jsi byla poprvé na Západě...

...a jak jsem se vrátila na tu kolej, tak jsem si říkala – člověk, když je mladej, tak je drzej –, proč já mám tomu – Gerhard Kurt Müller se jmenoval pan profesor – ukazovat ty svoje věci, tak jsem tam prostě nechodila, někdo si myslel, že jsem emigrovala a radši to nechali přejít do vytracena, někdo říkal, vona má aspiranturu, a poněvadž jsem pak přinesla hotový ty dřevořezy, bylo to dobrý. A na základě dřevořezů mě vzal Souček do malířský školy.

A když jsi u toho Součka absolvovala, pak jsi už byla na volný noze, nebo jsi ještě něco mezitím dělala?

Ne, pak jsem měla dva čestný roky, takže jak jsem napsala do svý básničky: „vole, devět let vysoké škole, státnici u Kotalíka, tomu to dneska nic neříká...“

To jsi na tom podobně jako já, já mám ovšem „dvanáct let vysoké škole“... Čím dýl, tím líp... Souhlasíš, ne?

Tak ty seš chlap, Nikolaj, ty seš pořád mladej, kdežto my ženský stárnem. Navíc já jsem se tak vylepšila, že něco se ztenčilo, něco se mi zvětšilo.

No, a abychom navázali tam, kde jsme přestali. To už vlastně byl čas Šmidrů...

Ty tam chceš toho Nepraše narvat, ale já ne.

Nene, já ho tam nechci narvat, já jenom chci, abys něco sama řekla o Šmidrech. O Neprašovi vůbec mluvit nemusíš, můžeš mluvit o těch ostatních.

Myslela jsem, že je frája [K. N. – pozn. N. S.], že kašle na marxismus, když vůbec nevěděl, že byla revoluce 1905 a revoluce 1917. Tak já jsem slyšela, jak dělá marxismus na třetí, ministerskej termín a myslela jsem si: Á, moje záliba v podivnostech... no a pak se ukázalo, že šlo o takovýho dacana...

Nebylo to tedy žádný podivínství, že nevěděl o rozdílu mezi rokem 1905 a rokem 1917.

Ale na záchodě teď, to ti ukážu, čte Rychlý šípy.

Co třeba takovej neznámej nám všem Komorous, o tom bys mohla pohovořit, ne?

Rudolf Komorous mi zahajoval výstavu. Chalupecký napsal katalog, ale on neumí mluvit, tak Rudolf Komorous zahrál ani nevím jakou skladbu... ale bylo to moc hezký. Já jsem stála v jednom rohu a Rudolf Komorous řek: „Na zahájení zahrajeme to a to,“ a pak řekl: „Výstava je zahájena...“ A najednou šel takhle proti mně Silovský. Já jsem mu jako – jak bych to řekla – dobrej žák přešla do jiný školy. To bylo nepřípustný... Na výstavu měl by měl správně přijít Souček, ale přišel Silovskej. Přešel přes celou místnost ke mně a řek: „Slečno Plíšková, vy vypadáte báječně...“

No ale to není moc řečeno o Komorousovi...

O Komorousovi žádná historka není, Rudolf Komorous bydlel na Žižkově.

No, tak asi takhle: mě si namlouval Koblasa. Chceš číst ty dopisy?

Ale nechci číst dopisy...

Plný šuple dopisů. Koblasa byl nádhernej v dopisech. Neprašova zuřivost nad Koblasovými dopisy byla taková, že: „Plíšková, ahoj!“... Hele, tady už kreslil rozzuřenýho cholerickýho ptáčka... Koblasa, to byly básničky, Nepraš, to byl život.

Vida... ale byl nějakej rozdíl ve stylu mezi Šmidrama a potom Křižovnickou školou?

(cituje z pohlednice): „Věrné manželské soužití přeje Monsieur Dlouhý“.

...jestli se to lišilo, nebo vůbec nelišilo, jak se žilo u Šmidrů a v Křižovnický škole?

Nikolaji, u Šmidrů se nežilo a v Křižovnický škole se taky nežilo.

Obojí je imitace?

Imitace. Jak říkám, KŠ je Komunistická Štrana a Šmidři, ty se začli tak nějak brzo rozpadat.

Nicméně tady je jeden moment, jak potom v Literárkách píše váš vrstevník Zdeněk Beran, že součástí chování Křižovníků byly protekční masové polévky. Tak to tě trošku inspirovalo, ty protekční masový polívky, ne?

Ne, já jsem o nich vůbec nevěděla. Karel mi tajil, kam chodí... Nebejt Šárky šílený...

Tak ty jsi ani ke Křižovníkům nechodila...

Nebejt Šárky šílený, která mi napsala: „S Vaším mužem Karlem Neprašem seznámila jsem se v nechvalně známém hostinci U Křižovníků,“ tak já bych vůbec o Křižovníkách nevěděla. A vo tom píše Jirousová, která vo tom nejvíc kecá a vůbec tam nechodila.

Že nechodila, to mohu potvrdit, protože já jsem tam chodil k jinejm stolům a takový osoby bych si povšimnul.A jak ses seznámila s Honzou Lopatkou?

Přes Ivánka Jirouse. U něj čet pár věcí ode mě, a zavolal mi, že by chtěl další. Já si ho pamatuju z doby, kdy tady Karel přesejval, tadyhle jsme spali a šel film...

Co přesejval?

Přesejval písek přímo v hale, když se dodělával tenhle barák. Měli jsme tady ty starý koberce, dnes už jsou napůl sežraný vod molů... Šla televize, Den pro mou lásku, sentimentální suprkýč od spolužáka Herze. V tu dobu bylo Karolíně přesně tolik, jako tý holčičce, co v tom filmu zemřela, a mě to tak strašně dopálilo... Honza to strhal, napsal na to báječnou recenzi s názvem „Maličko a stal by se člověk filmovým recenzentem“. Tak jsem si zapamatovala jméno Lopatka, a hned ten tejden mi ho někdo představil... On pak mi říkal, že po něm chtěli, aby jim psal [do samizdatové kulturní revue Spektrum – pozn. N. S.] ty filmový recenze, jeho se to dotklo, byl kritik literární, že jo.

Jak jste se sčuchli s Lopatkou?

My jsme se tak nějak sešli u Anděla, von mě tam nechal čekat hodinu, já jsem říkala: „Ty seš jak ten Nepraš.“ A von říká: „Voni na mě chtějí, abych i ty Poupata čet.“ Jinak hezký bylo, když jsme spolu jeli do Polska, to bylo skvělý, na toho Kryla [na setkání české nezávislé kultury do Wroclavi 2. listopadu 1989 – pozn. N. S.] stavili jsme se u Dany Němcový, ta říkala: „Vemte hodně Plzní, to maj Poláci rádi,“ tak jsme měli vzadu v autě hodně Plzní, ty piva byly na podlaze a vrážely do sebe, to byla úplná muzika, a vzadu jsem seděla já s Honzou. My jsme se do toho Polska nedostali, tam byla taková fronta... a pak nás nepustili, tak jsme cestou zpátky vypili ty piva... Byla tam i Karolínka a my jsme měli hloupý řeči a Lopatka ji opravoval... „Neříká se což, ale prosím.“ Von byl někdy taky pěkně protivnej. Na tebe ne?

Ale jo, někdy se stalo...

Když jsme jeli do toho Polska, tak se tam Karlíkovi i jemu líbila nějaká servírka, a zvítězil Honza...

Na sevírky von byl machr... Ten sklon jsem pozoroval...

Tenkrát mi Jirousová řekla: „Ty se máš, Lopy tě bere.“ A já nevěděla, co to znamená... Včera jsem přepsala asi dvacet svejch věcí, tak jsem si říkala, to už jsou jenom slova... Tady mám vo Tobě... Možná potkat Honzu Lopatku, možná Isaaka Babela možná Sergeje Machonina... To napsal o mně Sergej Machonin hezky: „Byla to řeč vysvlečená do naha, posměch krásnému, oblékání slov do básniviny, potřeba jazyka pravého jak rozlomený kámen.“ Já jsem nikdy nepočítala s tím, že se to bude tisknout. Já měla takovej obdiv k básníkům! Tohle je hezký, Chalupeckej: „Umělecké dílo, jako nikde jinde nebere původ než samo v sobě, také nikam nespěje, než samo k sobě, je bezdůvodné a bezcílné, proto je vznešené.“

To se teď Pavla Pečinková pozastavuje v Kritické Příloze Revolver Revue nad Sekalem, že to je umění pro umění, že je to únik prostě...

Já bych řekla, že ten Sekal, to jsou dobrý věci.

Že prý je to uzavřený samo do sebe, on že to dobře o sobě ví, říká Pečinková, a je to únik před světem. Co je komu do toho! Mně to nevadí, že ten člověk se uzavírá sám do sebe. Jak to říká Peťák Lampl, mám rád vodníka, ale ne kvůli němu samýmu, ale protože jeho zelená barva vyhovuje mým očím!

Nikolaji, jedna z mejch posledních básní je: „Dneska jsem si všimla, že ve středu jsem nejvošklivější, tak jsem se rozhodla kreslit kalendář ošklivosti...“ Dneska je pondělí... Tohle bys tam měl dát: „Až Bůh řekne dost, chtěla bych být doma v posteli, doma v posteli v mých růžových damaškových voňavých peřinkách, plných růžových růží...“

A co Kadeřávek, ten chodil na vernisáže? Vy ste se seznámili v hospodě?

Víš, že ani nevim, von dělal nějaký fotky pro Hosta do domu... je fakt, že mě miloval částečně... rozvádět hocha s dvouma dětičkama... Von pil později i iron. A jak umřel, to byla podivná smrt, měl jenom zlomenou kyčel a do rána byl mrtvej. Tak jsem si řekla, že mu měli píchat jako tomu Česťovi Janoškovi normálně alkohol, když měl Česťa v Německu delirium...

No jo, s deliriem se musí opatrně...

Nechceš trochu ironu, Nikolaji?

Nebuď ironická!

Jedna z mých básní je: „Okna má špinavá, špinavá okna má...“

Chtěl bych se zeptat, jak se vlastně ocitli v okruhu Tonda Málek a Tomalík, to bylo asi ze školy...

Málek byl můj mladší spolužák vod Součka. Na Málka mám jedinou vzpomínku: „Včera jsme chlastali s Mikulášem, včera jsme chlastali s Mikulášem, včera jsme chlastali s Mikulášem...“ Mikuláš byl pojem, žejo, Medek...

Takzvanej svatej Mikuláš, ano.

Svatý, svatý, svatý Mikuláš Medek...

A ten Tomalík?

Tomalíka jsem potkala den před jeho smrtí...

Tys ho vůbec neznala?

Né, Tomalíka jsem znala dobře, to byl strašně milej kluk. Především měl Tomalík, to si zachyť, vždycky vyleštěný boty, vždycky vyleštěné špičaté boty. Já jsem ho potkala, když byl na tom antabusu, u Mánesu, on měl takový veliký plátna a říká: „Já jim ukážu,“ já nevím, co to naznačovalo, prostě sežral na ten antabus ještě něco.

Málo platný, ale ty protekční masný polívky, tys potom zvěčnila svou akcí. To s tím nemělo nic společnýho? Ale přeci jenom jsi o tom asi slyšela, ne?

Ne. Já jsem přece nevěděla, že existuje happening, mně to připadalo jenom jako sranda, že jsem do toho katalogu, Nikolaji, napsala nerez – to byl sokl, hliník –, to je ta lžíce, hovězí maso přední, paprika, česnek a tak dále. V tom katalogu ze Špálovky, v něm jedno to smaltovaný modrý ucho přidělaný na zdi jsem nazvala Odposlouchávací zařízení a Nepraš říkal: „Tak jestli chceš, aby Ti zakázali výstavu, tak to nazvi Odposlouchávací zařízení.“ Ale doteďka si nikdo nevšim, že tam je napsáno: sůl, paprika, hovězí maso přední, hliník...

Bylas někdy v nějakým zahraničním muzeu, v jehož sbírkách jsi zastoupena? No v bratislavský Národní galerii třeba...

V bratislavský Národní galerii a v Musée des Artes Modernes v Paříži. No i v Americe jsem zastoupená, v Americe jsem nebyla, nemohli jsme tam jet, když jsme dostali od Ford Foundation stipendium...

To bylo v šedesátym devátym...

Voni nám to dali v listopadu, a už spadla klec...

Ale bylo by zajímavý podívat se do Ameriky...

Svým způsobem, leč na hovno... No já, kdybych měla nohu... Ještě napiš, že bych chtěla celou levou nohu [narážka na následek úrazu – pozn. N. S.]. Můj zážitek byl, když jsem s jednou mojí bláznivou tetou – i když tahle teta byla hrozně hodná – v deseti letech – vlastně to bylo už v Libušíně, to mi bylo už jedenáct dvanáct – jela na Svatou Horu, to bylo se samejma bábama, jely jsme na takovým valníku a teď ty báby říkaly: „Zastavte!“ Začlo pršet a musela se natáhnout ta plachta. Nato hned přišlo: „Je horko!“ – musela se stáhnout plachta... takže my jsme na tu Svatou Horu přijeli hrozně pozdě a teď ti mně to úplně fascinovalo, prostě jako kdyby to něco předurčilo. Tak když jsme přišli do toho kostela, tam se kupovaly vlastně odpustky, to bylo, že sis moh koupit ruku, oko, přirození tam bylo normálně, a to bylo ve vosku udělaný, to sis zaplatil a položil sis to, taková recyklace nějaká. To, co jsi potřeboval, tak to uzdravovalo – já bych si teď koupila voko, nohu... Moje maminka na to nebyla, ale zase mi nebránila, to bylo vod ní hezký, moje maminka mi vůbec v ničem nebránila, to bylo možná to nejhorší...

Já bych se ještě vrátil k tomu, jak to bylo s Beranem. Berana jsi taky znala v téhleté době ze školy?

Berana v podstatě velmi málo. Já jsem měla takovej ateliérek v Sokolský a jednou mi Beran představil svý rodiče, von byl takovej uctivej, jeho otec byl učitel a jeho matka taky učitelka, takže on to strašně prožívá, že je tím profesorem. A von hrozně chlastal v tu dobu. Takže Berana znám málo, ale ten článek vo KŠ je chytrej.

Právě mně se na tom líbí, že v něm píše, že v době, kdy jste začínali dělat svý věci, že jste znali to současný umění jenom z černobílejch reprodukcí. A myslíš si taky, že je to na tom vidět – nejprve na tom informelu? A u tebe je to vlastně vidět na všem, což je dáno nejen tím, že jsi především grafička...

Já mám nejradši čistou desku, kterou ovládám, prostě někdo má rád ty fleky, a to já ne, já si kupovala čistou desku, nebo jsem si ji nechala vyleštit. Klasická grafika je černobílá. Je směšný, že se třeba udělá grafika „Malý pivo“, což je úplně stejná kresba na formátu 30 x 24 cm, a dáš za to míň než za „Velký pivo“, která je na formátu 45 x 65, a za barevnou grafiku se dá říct víc, ačkoliv to je prostě otázka cítění, barevnou litografii já nemám ráda. No dělali jsme to. Já to umím vlastně ještě vod Vodrážky, to bysme tam mohli dát, jak mi Vodrážka šahal na prsíčka, až teprv když jsem byla na akademii, dokud jsem byla jeho žákyní na grafický, tak ne...

Když jsi byla pod zákonem...

Ne, když jsem byla pod zákonem, když jsem byla na jeho škole. Pak mi vzkazoval po Čepelákovi, ať mu přijdu ukázat, co jsem udělala o prázdninách...

Vraťme se ale ještě k tomu článku od Berana. On hovoří o svý i o tvý generaci a říká o tom: „Kdybych měl popravdě stanovit základní jistoty jiného výrazu, byly to především averze ke všemu.“ A to, já myslím, že je taky docela dobrej postřeh, averze ke všemu v tom tehdejším umění vokolo.

Dobrej postřeh po dvaceti letech.

Za prvé, po víc než třiceti, a za druhé – i po tolika letech je to reflexe.

Po těch dvaceti nebo třiceti letech. Tenkrát mi Tonda Málek říkal, ať přivezu Dubuffeta z toho Lipska. V Lipsku nebylo taky nic, tak jsem tý svý Italce spolubydlící, Aurora Millilo-Delfini se jmenovala (její otec byl jeden z prvních komunistů v Itálii a dal jí jméno po lodi)... Takže to byla Aurora, hulila na ulici, říkala: „Jedu do Říma, chceš něco přivízt?“ Tak jsem jí říkala: „Přivez monografii Dubuffeta.“ No a ona přinesla Buffeta.

Ten je zapomenut.

Tak jsem říkala Málkovi: „Tak tady máš Buffeta.“

Dubuffeta nikdo neznal, ale ten Buffet se tady poněkud uctíval, protože vyšel ve Světovce.

Já jsem při tom stipendiu měla to štěstí, že jsem si zajela do vesnice Dorf Dahlem, to je něco jako Zbraslav, takže tam bylo to moderní...

Dobrej je ten článek od toho Berana: „Žádné boření, žádná gesta, ale belhání s mnohými břemeny.“ To bys mohla podepsat, ne? To je u Tebe přímo osudové...

* * *

Teď tedy dochází na literaturu. Takže vlastně tvůj první dotek s literaturou byl Peťák Lampl? Myslím s živejma literátama.

Ne, jak už jsem říkala, Václav Šašek, dramaturg. Pořád mi vnucoval Seiferta. A to je zajímavý, po tom úraze najednou po tolika letech, sedím na vozejku a vybaví se mi Seifertova básnička, kterou mi kdysi opsal tento V. Šašek: „Co si myslí slepec s růží v dlani / laskaje ji něžně v prstech svých / co si myslí hluchý při klekání / když vidí houpati se ve věžích němě zvony.“ Seifert mi nikdy nijak moc neříkal. Já jsem vnucovala Neprašovi Šrámka, no von ho naštěstí nikdy nepřečet...

Tak akorát „Chtěla bych tě potkati v lukách“ si přečet...

„Chtěla bych tě potkati v lukách a kdekoliv, milý kamaráde“ je jedna z mých prvních básniček...

Chtěl jsem se zeptat: Jak je to s přirozeným výběrem ve výtvarným umění? Prosazují se podle tebe opravdu nejlepší věci, nebo to zkreslujou všelijaké partičky a zájmové skupiny umělců a kunsthistoriků?

Tahleta otázka, to by mě taky zajímalo...

A jak na to došlo, že jsi začala svý věci prodávat? To se stalo automaticky?

No, můžu Ti to říct, byla výstava mladejch v Mánesu a tenkrát tam byl obchodní dům Máj, jak se to dneska jmenuje?

K Mart...

Tam byla hospoda U chlupatý nohy a tam mi představil Jiří Balcar Chalupeckýho. Chalupecký říká: „Líbily se mi vaše kresby. Jdu k vám do ateliéru.“ Jenže Chalupecký si myslel, že ty tři kresby, byl tam „Brouk žárlivák“ a „Dny a ty“ a „Dny z deníku“ se to jmenovalo, jsou asi tak ze sto kreseb, ale ty tři kresby byly ze tří kreseb, tak jsem říkala: „Já nemám čas...“

A kdes to kreslila, kde jste bydleli?

To jsem kreslila v Bránickým sklípku v suterénu, tam měli dole takovej suterén... ta vzpomínka pokračuje, jak Chalupeckej, šli jsme přes ten Staromák, najednou říká: „Tak tohle je dům U kamennýho zvonu. Ten byl původně renesanční a dneska zjistili, že je barokní.“ Rozumíš, a dneska už je gotickej. Teda původně to bylo snad 19. století, začali to vopravovat, bylo to renesanční, za Chalupeckýho života to ještě bylo barokní a teď je to gotický.

Bylas někdy v minulosti cenzurována?

Byla. Když jsem byla poprvé v RR, číslo 12 z března 1989, to dělal ještě Lopatka, tak tam byly hrozný chyby. Lopatka mi to vysvětloval, že ten počítač, když tam je „maminko“, tak vynechá čtyry řádky a pokračuje „maminko“, já jsem z toho byla úplně...

Ale úmyslné zásahy to nebyly?

Já jsem byla cenzurovaná na grafikách, mně snížili grafiku taky na padesát korun.

Zcenzurovali ti honoráře, stovku nebo pětikilo na padesát, ale tvý grafiky ti necenzurovali...

Já dostala cenu v Mylhúzách, na bienále, voni mi ty grafiky neschválili. „Malé erotické jablíčko“. Jablíčko plné chloupků pro ně bylo nemravný. Tím, že to neschválili, určovali vkus kupujících, anebo taky prostě tě likvidovali, žes to nemohl vystavit, tudíž žes to nemohl prodat.

Čili ve Svazu výtvarníků oni měli rozhodující slovo, pokud jde o obeslání těch soutěží...

Dostat hlavní cenu na bienále v Mylhúzách, to už je určitý úspěch, a když ti to tady neschválej, nedaj ti razítko, tak nemůžeš viset ani v těch pitomejch... ale to už je za mnou, to už je zbytečný...

Potřebuješ k tomu, abys něco dělala podle svýho, nějakou svobodu, anebo je to tak, jak to píše slovenský básník Gusto Dobrovodský, autor výroku o „šialenej žene“: „sloboda je len jedna / pani povedala a potom si stala do radu / na dačo, čo jej ani nie je treba“?

Spíš maximum vůle, abych překonala lenost, anebo nemoc. Musím se do toho nutit stále víc. Ale čo ja viem?

A chystáš něco? (Hocičo...)

Ano, chystám výstavu 9. 9. 99 v galerii Nový Svět na Hradčanech.

Když se mnou dělala pro RR interview Petruška Šustrová, položila mi závěrečnou otázku: Chcete něco vzkázat čtenářům RR? Já bych položil obdobnou: Chceš něco vzkázat svému čtenáři Karlu Neprašovi?

(Neartikulovaná záporná odpověď) „Karel nečte.“

Únor 1998

(Revolver Revue č. 47/2001)