Ateliéry 2007/X.

1. Říkáte nějak místu, kde pracujete?

Ateliér. I když to je jen místnost -- poměrně rozsáhlá, přes pětkrát pět metrů čtverečních -- v rodinné vile po mé bábě a dědovi se zbytky starožitného nábytku, které nepřekážejí nebo se dají použít. Současným jádrem tohoto ateliéru je především počítač a skener k importování základních černobílých kreseb, které pak dál zpracovávám. Také dva monitory, větší pro obrazy, menší pro technické údaje. A tiskárna pro formáty A4 a A3, kterou začínám používat a která je zcela uspokojivě zkalibrovaná. Větší formáty si dám dělat jinde. Jsem vlastně na začátku této činnosti, soustavněji se jí zabývám teprve letos. Počítač je velice schopný spolupracovník. Jedna z jeho výhod je, že s jeho pomocí stačím včas -- dokud tady jsem - uskutečnit daleko víc obrazů, než kdybych je dělat jen ručně. V kombinaci s připravenou kresbou je počítačová technika tvárnější než dosavadní grafické techniky. Dá se v ní dobře malovat. Moje forma je podobně jednoduchá jako románské fresky a tabulové obrazy nebo iluminace. Chtěl bych, aby i mé digitální obrazy byly nejenom novým způsobem současné, ale také souměřitelné s příkladnými vzory umění starého a moderního.

Jako pracovní plocha mě tady slouží i podlaha pokrytá parketami a velkým perským kobercem, který jsem pro jeho zašlost obrátil naruby. Na ní vznikaly koláže z mých kreseb. A pestré obrázky s kopírovanou kresbou na vystřihovaných a lepených barevných papírech. I jejich skladby, někdy dost rozsáhlé, připravované pro výstavy. Tuto plochu můžu rozšířit do vedlejší, podobně velké místnosti, nazývané knihovna, která se nachází za širokými vysouvacími dveřmi. Teď jsem tu právě skládal výstavní instalaci pro stěnu gotické kaple v Bruntálu: šest řad po třikrát třech obrázcích, sedmá řada pro další tři a nad tím větší astronaut v beztížném stavu do výšky pěti metrů.

 

2. Co bylo vaším prvním ateliérem?

Jako ateliér beru každé místo, kde se zabývám výtvarnou činností. Většinou to vůbec nebyly běžné malířské ateliéry. V brněnském bytě mých rodičů jsem měl svůj vlastní pokoj, kde vznikaly hoministické skladby. A protože jsem hodně kreslil venku, stávalo se mým ateliérem celé město a jeho periferie s nekonečným množstvím zajímavých objektů. Mým letním ateliérem s živými modely byla především hospoda, náves a pastvina za obcí, na které se scházeli důchodci ve Veverské Bítýšce u Brna, kde měli rodiče venkovskou vilu. Tam ani jinde venku, v městských ulicích anebo v lunaparcích a cirkusech, mi nevadilo, když se mé kreslení někdy stávalo předmětem okolního zájmu.

 

3. Můžete vyjmenovat další prostory, které vám sloužily jako ateliéry?

Zvlášť pozoruhodný a pro mé další dílo podstatný byl zchátralý prostor, kde jsem, těsně před jeho zbouráním, pobýval bezmála jako bezdomovec v Praze roku 1947 -- píšu o něm zvláštní text, který vám nabídnu pro příští číslo. Další místa k práci jmenovala Věra Nováková v minulé RR – od roku 1949 jsme měli ateliéry společné. Když jí rodiče po našem vyloučení z Akademie najali místnost k malování, přistěhoval jsem se tam s druhými štaflemi já. A protože jsem levák, měli jsme je každý na jedné straně a stačilo nám jedno okno. Teprve tam jsem po zklidnění v nově založeném životě začal díky Věře soustavně pracovat. V padesátých letech jsme měli podobný ateliér už tady na Vinohradech, byla to místnost čtyřikrát pět metrů čtverečních s jedním oknem, v které jsme žili a malovali. Chodili jsme ovšem pracovat i do městských a předměstských exteriérů, včetně nouzové kolonie.

První bezmála skutečný ateliér, upravený z bývalé půdní sušárny prádla ve vile, kde žijeme, jsem užíval v šedesátých a sedmdesátých letech – nebyl velký (šestkrát tři a půl metrů čtverečních), měl dvě stěny od výšky jednoho metru sešikmené, dřevěný sloup a trámy a dvě střešní okna. Nevydržel jsem tam kvůli hluku motorů z vnitřního městského okruhu na Soběslavské ulici, který byl čím dál horší, přenechal jsem ten prostor Věře, protože je na hluk méně citlivá a uchýlil jsem se do části domu s okny do klidnější Šrobárovy ulice.

Nepominutelným ateliérem byla také kotelna. Kromě neobyvatelného prostoru pro kotle a koks jsem tam měl místnost, podzemní, ale dobře obyvatelnou, s malým okénkem u stropu -- bylo stále otevřeno k větrání, dalo se k němu vylézt po železném žebříku a pak mohl člověk vidět, že venku je denní světlo. K poměrně komfortnímu zařízení patřil psací stůl s lampou, na němž jsem mohl v dlouhých přesčasových směnách po deset roků dělat i barevné skicky a stovky kreseb a koláží.

Dobrým místem k práci také byla a je naše chalupa v Rumburku, kde většinou kreslím. Před několika lety jsme si tam dali do dvou nevelkých místností pod střechou vsadit ateliérová okna. Tam jsem maloval už v tomto tisíciletí nové Závodníky ve větších rozměrech.

Ateliér v Nových Butovicích, kde teď pracuje Věra, je pro mě nezbytný, jen když maluji větší obrazy nebo rozsáhlé série, například akrylových Pestrých hlav.

 

4. V čem vám vaše současná pracovní prostora brání a v čem je její výhoda?

Tato místnost v rodinné vile není zvlášť vhodná k malování obrazů, natož větších. Výhodou je, že tu můžu ráno začít a skončit až na konci večera.

 

5. Kolik let v něm pracujete?

Od smrti Josefa Palivce v roce 1975.

 

6. Jaké máte v současné pracovně světlo?

Dvě velká okna vedou na východ a na jih. Štafle je nezbytné přenášet podle toho, jak sem vchází slunce. Obrazovku je potřeba chránit před jeho odrazy zatemněním nejbližšího okna.

 

7. Pouštíte si při práci hudbu? Doléhají k vám nějaké jiné zvuky?

Nejlépe se soustřeďuji v tichu. Hluk motorů je z této strany domu slabší, takže jej nevnímám. Podobně v butovickém ateliéru. Když jde práce, přesněji ta moje hra u počítače bezmála sama, nepohrdnu ke konci rádiem Klasik nebo Olympik. A k tomu lahví piva. Nejlepší je dokonalé ticho v naší chalupě. Občas dolehne kromě ptačího zpěvu jen bečení ovcí a zahoukání vzdáleného vláčku.

8. Spíte na svém „pracovišti“?

Ložnici máme hned za dveřmi. Často tu dělávám až do spaní.

 

9. Promítá se to, kde pracujete, nějak ve vaší práci?

Bezprostředně ne. Pracovní program přizpůsobuji možnostem prostředí, které mne pak nijak neovlivňuje. Například v letní chalupě můžu jen připravovat nebo dokončovat další kresby, což mám zanedlouho v úmyslu, nebo malovat nepříliš velké obrazy.

 

10. Co vidíte z okna své pracovny?

Tady na Vinohradech jedním oknem stromy, které ve Šrobárově ulici a za ní překrývají budovy Státního ústavu pro kontrolu léčiv. Druhým oknem sousední vily a jejich zahrady. V rumburské chalupě dvěma okýnky krajinu s loukami a horami na obzoru a dvěma louku a cestu směrem k rybníku a lesu. Často se tam pasou srnky, a když tam nejsme, rozrývají okolí divočáci.

Mám rád také tu nově civilizovanou krajinu v oknech butovického ateliéru, ten jižně působící kopec nad ní by mě chyběl. Často a poměrně nízko tam přelétají aeroplány z nedalekého letiště.

 

(Revolver Revue č. 67/2007; Ateliéry 2007/X, projekt Viktora Karlíka a Karla Cudlína)