Ateliéry 2005/IV

1. Říkáte nějak místu, kde pracujete?

Říkám mu ateliér, ale v zápisech B. K. S. se vyskytuje pod různými krycími jmény, protože se tu většinou uskutečňují pravidelné Blizny B. K. S.

<!--[if !supportEmptyParas]--> <!--[endif]-->

2. Co bylo takovým vaším prvním místem?

Byla to právě „ŠUKÁRNA B. K. S.“ Suterénní prostor, který jsme platili společně. Někdo tam v určitých obdobích víc bydlel a nejvtipnější jsou dochované vzájemné vzkazy do kroniky. Mnohostránkové polemiky o praktickém baťůžku z pruhované roletoviny pro kluky věčně středních let, který profesoru Eckelhaftovi ušila jeho tehdejší družka. Na patře byl fotografický portrét jistého Müllera, který dohlížel krhavým zrakem, jestli se tam nedějí nějaké nepřístojnosti. Po jeho stranách pak byly instalovány eroplastiky  -- „svícny a okrouhlice“ --  znepříjemňující svou  přímočarou symbolikou  pobyt eventuálním dámským návštěvám. Takže se tam dalo jen pracovat. Vznikly tam moje práce datované do roku 1986.

<!--[if !supportEmptyParas]--> <!--[endif]-->

3. Můžete vyjmenovat další prostory, které vám sloužily jako ateliéry?

 První „svůj“ ateliér jsem měl ve Strašnicích poblíž nádraží. Bylo tam víc světla, i když to byl taky suterén. Měl jsem to blízko z domu, takže jsem chodil pěšky. Vždycky to chvíli trvá, než se člověk někde zabydlí, získá k tomu místu citový vztah, a pak je těžké to měnit. To už jsme ale měli ruinu na venkově, kde jsem zpočátku dělal venku, nebo v síni. Zároveň jsem měl velmi dlouho svůj pokoj doma, kde jsem zprvu dělal všechny ilustrace. Vlase a Bradu už jsem vymýšlel u stolu pod hruškou na Dřevíči a prováděl v nouzově upravené cimře. Díru ve stropě jsem zakryl deskou zapřenou odspodu bidlem. Na jejím okraji se občas objevila myš a shodila půdní svinstvo na rozdělaný obrázek. Teď to mám rozdělené. Drobné, křehké objekty, městská tematika a grafické práce vznikají většinou v Praze. Velké sochy, přírodní instalace a ilustrace k pohádkám na venkově.

<!--[if !supportEmptyParas]--> <!--[endif]-->

4. Kolik let pracujete tady?

Myslím, že někdy od roku 1997, ale nejmíň rok trvalo, než jsem to trochu poskládal a zařídil. V době stěhování už jsem toho měl docela hodně. Naštěstí jsem koupil v bazaru v Kunraticích starou lékárenskou stěnu s 56 šuplíky (r. narození 56?).

<!--[if !supportEmptyParas]--> <!--[endif]-->

5. V čem vám vaše současná prostora brání a v čem je její výhoda?

Mám vchod přímo z ulice, a to je velká výhoda při stěhování. Díky mým aktivitám je toho hodně. Věčné vláčení bicích a opětovné skládání na skříň. Vršovice mají svoji poezii a ta ulice je taková zašitá. Díky dvěma hospodám jsou tu zbytky sousedského života, což je ve městě vzácné. Mám to dvě stanice tramvají, nebo jezdím na kole. Nevýhoda je málo denního světla.

<!--[if !supportEmptyParas]--> <!--[endif]-->

6. Jaké máte v současné pracovní prostoře světlo?

Téměř pořád svítím, ale na venkově mám slunce dostatek.

<!--[if !supportEmptyParas]--> <!--[endif]-->

7.  Pouštíte si při práci hudbu? Doléhají k vám nějaké jiné zvuky?

Hudbu poslouchám podle toho, na čem pracuji, a jsem čím dál víc náročnější. Většinou jen tehdy, kdy je ukončen proces vymýšlení, a chvíli jen provádím, nebo se potřebuju odreagovat něčím ostřejším. Pracovní stůl mám do dvora, kde je hřiště pro děti. V sobotu a v neděli zvuky míčových her dospělých, ve všední dny křik, pláč, střelba a výbuchy dělbuchů.

<!--[if !supportEmptyParas]--> <!--[endif]-->

8.  Spíte na svém „pracovišti“?

Většinou ne. Jen výjimečně, pokud mě doma nikdo nečeká.

<!--[if !supportEmptyParas]--> <!--[endif]-->

9.  Promítá se to, kde pracujete, nějak ve vaší práci?

Určitě. Ateliér v Praze je z poloviny akční prostor. Překladiště, místo schůzek, ale i díra, kam se zavřu a nikoho nepouštím. Záměrně tu nemám ani telefon. Prostředí na venkově výrazně ovlivňuje moji práci od poloviny osmdesátých let. Síla krajiny a blízkost lesů. Myslím, že je vidět i to vzájemné prolínání, se kterým pracuji. Miluju ty přechodové momenty, jak funguje zákon protikladů. Když vstoupím do dvora na Dřevíči, jako bych se prolomil do jiné časové dimenze. Pražské třeštění je vzdálená minulost. Návrat do města je zase úplně jiný pocit. Skrze jakousi slupku, která mě kryje, si vychutnávám tváře lidí v metru, jejich oblečení a pestrost života vůbec. Člověk má v bodě změny ostřejší vidění.

<!--[if !supportEmptyParas]--> <!--[endif]-->

10.  Co vidíte z okna své pracovny?

Mříž na okně, zábradlí, betonový dvoreček, cihlovou zeď, lísky ve svahu a za nimi plot hřiště. Děti, které se ještě protáhnou plotem, si hrají i mimo. Na dvorečku se časem vždycky vytvoří minikrajina, dokud ten mech někdo iniciativně neoškrábe. Mám ji téměř ve výšce očí, když sedím za stolem. Kolem řeky jsou lesy zelenější, občas se tam pasou nějaká zvířata, nebo po řece plují lodě. Jednou za soumraku mě zaujal jakýsi nezvyklý pohyb. Byla to jednotka komárů postupující v rojnici. Bedlivě jsem se zajímal, co že to tam ti chlapi dělají. A oni prostě píchali do mechu. Pročesávali prorost kolem řeky. Říkám si: „Jo! To by se mi líbilo. Když na vojnu, tak k téhle rotě. Když na dva roky v zelenym, tak jedině k píchačům do mechu.“ Za chvíli jsem ale zjistil, že to taky není žádnej med. Že už toho mají ti chlápci taky plný kecky. No, a tak jsem byl rád, že můžu pěkně sedět v teploučku. Napsal jsem na to téma takovou minipovídku, ale teď ji nemůžu najít.

 

(Revolver Revue č. 61/2005)