Arsen v říši divů

Zpoždění bylo značné, řada strojů, směřujících k přistání dlouhá, nebe ucpané. „Už se ničemu nedivím“, stěžoval si neznámý soused moravským přízvukem. Myslela jsem si pravý opak, a dodnes jsem se divit nepřestala.

Začalo to hned první večer před obrazovkou. Magnesia litera, odměňování a vyznamenávání. K nevíře: Hlavní televizní kanál věnuje téměř hodinu nejlepšího vysílacího času speciální a aktuální kulturní události. V německy mluvících evropských zemích se něco podobného – s výjimkou frankofilní stanice ARTE – prostě nenajde. Intelektuálně postižení výstředníci si přijdou na své teprve po půlnoci nebo ke svítání, zatímco jejich povltavští příbuzní se můžou kulturně opájet ještě před večeří. Dívám se a poslouchám. Dobře oblečení občané, patrně profesionálové, komentují čerstvou literaturu s obvyklým – možná že vrozeným – sentimentálním pathosem. Vystřídá je rozverná paní a deklamuje: „Leží hovno na silnici, kolem něho trpaslíci. Labužníci.“ Tohle už není Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu. Trochu se divím.

Další, nikoli virtuální porci, dostávám týden poté ve Strahovském klášteře při vyhlašování Nejkrásnějších knih roku 2006. Slyším dobře: Pan nakladatel doktor Souček a paní Bregantová a Vachtová. Znám tenhle obyčej. V důsledku sílícího feminismu bývalo před dvaceti lety v Ementálsku zvykem uvádět při veřejných příležitostech akademické tituly pouze u mužských, proč, nikdy jsem se nedozvěděla. V Památníku písemnictví mě ostatně nejvíc udivuje forma slavnosti. Úvodem vystoupí pán v černé paruce a světlém sáčku, v ruce drží zlatý předmět a zpívá něco velmi zábavného (všichni se smějí) na způsob gregoriánského chorálu. Prý je to František Skála, čemuž nevěřím, neboť ho mám za výjimečného výtvarníka. Ať už je tomu jakkoliv, stará vlast se zřejmě dala na vtipkování. Polomyšlenkový evropský trend zvaný Spassgesellschaft, společnost šprýmařů, uchvátil nové území.

Veselo a pestro je i v Mánesu na retrospektivní výstavě sochaře Vladimíra Preclíka. Figury všeho druhu, figurky, totemy nejrůznějších velikostí a barev se tísní ve dvou patrech, tyčí se a trčí, dřepí na policích a nabízejí se k prodeji. Je jich mnoho. Místy je doplňují skupinky výstavních hlídaček, tak hluboce zaujatých srdečným tlacháním, že by jim i průměrně nadaný zloděj mohl ze sálu cokoli odnést, a neprohloupil by. Toto umění je sice dřevěné, ale snadno stravitelné. Líbí se. Nepředstírá intelektuální námahu a má se zvesela k světu. Vypráví kratochvilné historky, jejichž pointa se v tlačenici stírá. Mistr Preclík, jak se v Čechách po staru říká, má zajisté ve svých osmasedmdesáti letech právo na bonus významného seniora, který se zasloužil o svou slávu a o stát. Je posedlý výkonností, pílí a technickou dovedností. Práce jde od ruky a poct přibývá. Názvy soch jsou vesměs poetičtější než jejich formální ustrojení. „Starých časů vzpomínati“, „Provenςalské město“, „Klenotnice“, říkám si. Nejsem si jista, zda přesně rozlišuju mezi respektem, podivem a podivností.

V Belvederu se nežertuje. Plastiky, vybrané do reprezentačního souboru životního díla Ladislava Zívra, pozorují samy sebe a prostor, ve kterém se octly. Drží se v něm dobře, i když jim interiér Letohrádku existenci v ničem neusnadňuje. Nikde ani živáčka. Kulturní turisté si na sochařinu moc nepotrpí. V parném jarním odpoledni lze nerušeně přemítat o příslibech a osudech českého sochařství, o volných pádech a hrdinných výpravách za moderní trojrozměrností. Bylo mnoho talentů a málo těch, kdo nedbali ani na ideologickou, ani na společenskou situaci a dovedli věc tam, kam chtěli. Vyučený hrnčíř Zívr se pouští do díla s obrovskou chutí. Zná svůdnost oblosti a tajemství Gutfreundových konstrukčních principů. Nepropadá pathosu hran. Netesá, modeluje. Měkké zpracování propůjčuje jeho plastikám zvláštní, rustikální melancholii. Zívr si počíná jako tajný výstředník: Miluje plasmatické bujení organických tvarů, ale také civilizační motivy, přístroje a květy, liany a zkumavky, kabely a větve. Je členem Skupiny 42, ale jeho estetika velkoměsta vystačí s optikou rodné Nové Paky. V nevyrovnaném a proto přitažlivém proudu díla dominuje překvapivě pravověrně surrealistický objekt: Pár ležících dámských střevíců, svázaných provazem. Asociační paměť funguje okamžitě: Meret Oppenheim, „Ma gouvernante, my nurse, mein Kindermädchen, moje chůva“, 1936. Je to možné? Byl Zívr v Paříži? Viděl reprodukci, či snad originál? Je to citát, nebo komentář? Anebo: Byla Meret v Pace? Jde o shodu okolností, ale jakých? Pochází Zívrovo Srdce inkognito opravdu z roku 1935? Nebo tu pracuje mezinárodní žert ducha času? Žasnu a ptám se, proč jsem si téhle náhody nevšimla dřív?

S poněkud pošramocenou profesionální pýchou vstupuju do míst, kde jsem dosud žádnou výstavu neviděla, a nevěřím očím a uším: V postranních chodbách Klementina se to jen hemží a hučí jak v úle. Je tu jiné publikum než v muzejích a galeriích, výborně by se hodilo k jednoduchému sociologickému průzkumu o potřebnosti či zbytečnosti umění. Skládá se ze zvědavců, zevlounů a závistivců, z obětí mediálního povyku, rozšiřovaného ústním podáním, z opravdových zájemců i z těch, kterým nikdy nic do ničeho není. Přitažlivost architektonických modelů, plánů a dokumentace překvapuje. Ani školáci, ani důchodci sice nekupují poněkud přihlouplé hrnečky s obrázkem vítězného projektu Jana Kaplického na novostavbu Národní knihovny, všichni se ale dlouho dívají, sledují film o průběhu mezinárodní soutěže a čtou si rozhodnutí poroty. Možná, že by se tenhle glejt měl v milionovém vydání rozeslat po všech gramotných domácnostech, aby se poněkud pohnula a prolomila ona podivuhodná netečnost a lethargie ve věcech kultury české, kombinovaná s baráčnickou jízlivostí. Nikdo ani nehlesne, dostane-li jeden z nejlepších a jistotně nejvýkonnějších kunsthistoriků, kurátorů a autorů zničeho nic padáka, anebo zmizí-li celé redakční osazenstvo jednoho z mála výtvarných časopisů. Zato všichni po straně zlostně pípají, sdělují sto obav a vidí černočerně, dovolí-li si někdo – natož ještě anglický Čech – navrhnout stavbu-báseň, architekturu, odpovídající jednadvacátému století. Však si ještě užije, nežli se jeho erotická hora stane skutečností na Letenské pláni. Napadá mi: Jestlipak už se někde v globalizovaném světě konala demonstrace ve prospěch nejsoučasnější architektury?

 

[...]

(Revolver Revue č. 68/2007)