Antisemitská literatura v době nacistické okupace 1939–1945

Zřízením Protektorátu Čechy a Morava se vytvořil zcela volný prostor pro rozmach antisemitismu, který české země v takové míře dosud nepoznaly. Již po Mnichově byly útoky proti Židům provázeny bulvární kritikou masarykovské „požidovštělé republiky. Naprostá většina představitelů různě orientovaných politických a kulturních institucí rozpoznala akutní nebezpečí, které hrozí od nepříliš početných, zato však značně agresivních a ambiciózních nacionalisticko-fašistických antisemitských skupin. Pokusy o jejich zneškodnění se projevovalo různými zákazy i zatčením (koncem roku 1938) předáků Vlajky. Národní souručenství, ustavené záhy po 15. březnu 1939, si kladlo podobný cíl: paralyzovat již v zárodku jakýkoli jiný program „spolupráce s Říší", než který representoval president Hácha a vláda generála Eliáše. Zvlášť velké obavy zpočátku vzbuzovala Gajdova Národní obec fašistická a Národní tábor fašistický, které se od prvních dnů okupace draly do popředí. Díky kompromisní dohodě byly jejich ambice více méně uspokojeny a Gajdova organizace ukončila oficiálně v červenci 1939 svou činnost. Spolu s několika dalšími předáky se Gajda stáhl do ústraní (někteří historici uvádějí jeho nepřímou i přímou pomoc odboji) a spokojil se podřadnou rolí, jakou bylo například vydávání Národních ročenek - Národní ročenka 1941 pro kulturu a tělovýchovu (1940), Národní ročenka ročník čtvrtý na rok 1942 (1941), Pátá kulturně výchovná ročenka na rok 1943 (1942), které měly sloužit „převýchově národa" a „naší a evropské kultuře". Antisemitské výpady (Československo jako vazalský stát světového židovstva) se střídaly s aktivistickou propagandou, útoky proti „židosurrealistickým směrům" („pomatené plácání opilých šílenců") s chválou nacionálněsocialistické kultury (stať Vůdce a umění). Podobný ráz měly i další publikace českých antisemitů - tentokrát bez Gajdova protektorátu - jako například fašistické kalendáře. Kalendář jihočeských fašistů na rok 1941 (České Budějovice 1940) je celý věnován antisemitským textům (básně, ukázky z Rohlingova Talmudského Žida atp.); Kalendář na rok 1943, který měl motto: „S Vůdcem Adolfem Hitlerem proti Židům, bolševikům, plutokratům až do konečného vítězství", znovu oživoval fámy o rituálních vraždách a pochlubil se i „novou poezií" Oldřicha Hodana Fronta a ty! Mnozí ambicióznější fašisté ovšem rozpuštění Gajdovy organizace ignorovali a spolu s antisemitskými skupinami a skupinkami (například Národní arijská kulturní jednota, Svatoplukovy gardy, Arijská pracovní fronta, brněnské České arijské hnutí, Protižidovská liga, Národněsocialistická česká dělnická a rolnická strana ad.) se snažili využít nacistické přízně a získat mocenské pozice. Časopisy těchto skupin, většinou diletantsky a nedbale vedené, měly sice konjunkturu, ale až na několik výjimek (Arijský boj, Arijská korespodence, Hlas moslimské náboženské obce pro Čechy a Moravu) záhy zanikaly (Arijská fronta, 1939-1940, Arijský útok, 1940-1941, Boj národa, 1939, Fašista, 1941-1942, Fašistické hlasy, 1940, Národní tábor, do 1940, Národní výzva, do 1941, Nástup červenobílých, do 1940, Obrana národa, do 1943, Štít národa, 1939-1940).

Nejvíce pozornosti upoutalo „české národně-ideové hnutí Vlajka", které záhy soustředilo část skupin, inklinujících k fašistické a nacistické ideologii. Původní Vlajku tvořila nevelká skupina nacionalisticky orientovaných studentů, usilujících od druhé poloviny dvacátých let o „obnovu mravních a duchovních hodnot" v intencích universitního profesora Františka Mareše. Nacionalismus Vlajky, která vydávala stejnojmenný časopis, se sytil ponejvíce reaktualizovanou diskusí o Rukopisech královédvorském a zelenohorském, jež byla podnícena zejména spisy Mareše a jeho stoupenců (Jan Vrzalík, František Matoušek, Fronta Karla Horkého ad.). Již tím se demonstroval odpor proti „nevlastenectví" T. G. Masaryka, které spatřovali také v jeho presidentském působení, kdy odmítal jejich nacionalistické představy o „národním státu". Vlajkaři vystupovali proti „zkorumpovanému" systému a svými protiněmeckými postoji, které často splývaly s protižidovskými výpady, byli sympatičtí také některým představitelům politické pravice. „Klub Vlajka" se později přejmenoval na „národovecké" Hnutí za nové Československo. V tomto konglomerátu různě orientovaných skupinek se v druhé polovině třicátých let dostávají do popředí agresivní antisemité, kteří po mnichovské kapitulaci připravovali násilný převrat. V listopadu 1938 byla Vlajka úředně rozpuštěna. Zatčení vlajkaři byli propuštěni v polovině března 1939.

V nových podmínkách se ihned prodrali do popředí. „Jednotná fronta českých národovců utvořila Český národně sociální tábor-Vlajka a nabídla okupantům jako první česká organizace „bezvýhradnou spolupráci, jež prý nebude zatížena - na rozdíl od stávajících českých institucí - lidmi minulého režimu. Původní program Vlajky byl přizpůsoben zásadám „německého nacionálního socialismu, italského fašismu a španělskému hnutí Falangy", protiněmecká orientace byla odstraněna, zdůrazněn byl rasový základ antisemitismu a proklamovány nové požadavky - zřízení ministerstva pro arizaci, přijetí „zákona na ochranu české cti a krve", přeškolení všech učitelů, izolace Židů od arijců, vyloučení zednářů, demokratů, liberálů a marxistů z českého veřejného života a samozřejmě totální zákaz moderního, „zvrhlého umění".

Od června 1939 do července 1942 vycházel (s přestávkami) „deník národovectví Vlajka, soustřeďující se k denunciacím Národního souručenství či protektorátní vlády, k udávání „židomilů a k stále rozvíjeným požadavkům „definitivně řešit židovskou otázku. Opakovaly se také výzvy k německým místům, aby vlajkařům byla svěřena správa českých zemí, kde zavedou rázně a bez kompromisů nacistický „pořádek". Nacismus se Vlajka snažila napodobovat i vnějškově bombastickými teatrálními manifestacemi, užíváním symbolů jako například praporů s runovými kříži a pompézními oslavami Vůdce. České veřejnosti se Vlajka představila také organizováním protižidovských pogromů, pálením synagog a ochotným vstupováním do služeb gestapa. Záhy se však od této Vlajky distancovali někteří předváleční představitelé, jako například František Mareš a další, soustředění kolem listu Národní výzva. „Nynější Vlajka," prohlašoval například Jan Vrzalík, „nemá s ideologií původní Vlajky nic společného." Nové organizaci vytýkali avanturismus a zvláště pak „akce tak mravně povážlivé, jako udávání". Tato skupina, spolupracující s Národním souručenstvím, se pokoušela dál pokračovat v obhajobě pravosti Rukopisů. Zdálo se, že nastala vhodná doba pro „definitivní potvrzení pravosti" a vyřešení dávných sporů odsouzením všech, kdo je považovali za falzifikát. Do roku 1940 pokračoval „boj o potupenou čest národa"; byla vypsána soutěž na převod Rukopisů do novočeštiny a Záboj, Jaroslav a Beneš z Heřmanova byli kladeni jako vzory proti „hlíze švejkovské". Na tyto aktivity se německá místa dívala se značnou nedůvěrou. Již 1940 Němci přistoupili k radikálnímu zákazu oživovat „český mýtus", spojený nejen s Václavem Hankou, ale také s Františkem Palackým. Pole nacionalistických tradic bylo vyklizeno a antisemitismus spolu s „bezvýhradnou spoluprací s Němci" se staly jedinou ideovou platformou Vlajky.

Tradičně měla Vlajka negativní vztah zejména k židovským intelektuálům a representantům moderního umění, které v době protektorátu usilovala odstranit z veřejného působení. Razantní odmítnutí představitelů kultury „liberalistické" a „levicové", tedy těch, kteří patří na „smetiště intelektuálštiny" (ve vlajkařských listech byli denunciováni například F. M. Bartoš, I. A. Bláha, E. F. Burian, V. Černý, J. Frejka, M. Hlávka, V. Holan, F. Kocourek, J. Orten, J. Seifert, O. Scheinpflugová, J. Skupa, V. Talich, K. Teige), mělo mít za následek uvolnění prostoru pro protižidovské bojovníky, jako byl Felix de la Cámara, Karel Rélink, František Zavřel ad.

Německá místa nezaujala k Vlajce jednoznačný postoj. Na jedné straně byla se sympatiemi přivítána snaha udržovat vládu protektorátu a Národní souručenství v stálé nejistotě. Oceňovali ochotu vlajkařů navazovat přímou spolupráci s německými organizacemi (čeští antisemité byli pozváni na „studia" do Německa; již 1939 se uskutečnil čtrnáctidenní pobyt mladých vlajkařů v táboře Hitlerjugend). Proto se v německém tisku objevovaly články o „jediné české organizaci ochotné ke spolupráci", o směru, který „nejvíce odpovídá pravé české reálné politice", zatímco oficiálním orgánům byla vytýkána neupřímnost a latentní opozičnost. Chválu také vzbudilo protižidovské běsnění stejně jako nenávistné pamflety proti Masarykovi, Benešovi a jeho stoupencům - „pozůstalým v Protektorátě". Tyto německé texty, které ovšem vlajkařské tiskoviny s neskrývanou pýchou občas přetiskovali, byly doprovázeny listy „upřímných Němců" a „německých kamarádů". Na straně druhé měli nacisté oprávněnou nedůvěru v tuto „podivnou společnost denunciantů, vyděračů a zločinců", jejíž vliv v českém prostředí byl minimální. Také ambice Vlajky udržet si „samostatnost v rámci národního socialismu" mohly u Němců vzbuzovat jen ironický úsměv či podráždění. Čím více se projevovala aktivita novinářů, kteří ke kolaboraci přicházeli z nejrůznějších předválečných stran (Emanuel Moravec z demokratických kruhů Lidových novin a Peroutkovy Přítomnosti, bývalí komunisté a později národní socialisté Emanuel Vajtauer a Karel Lažnovský, Josef Scheinost, podílející se nejprve na programu českých fašistů a později lidové strany, Jan Ryba ze sociální demokracie, Karel Werner z Národní ligy a Národního sjednocení atp.), tím bylo zřetelnější, že nacistickým zájmům o udržení klidného prostoru a koncepčního řešení české otázky avanturistická Vlajka spíše překáží. S požehnáním německých míst osmělují se tito novináři-aktivisté ke stále razantnější kritice Rysovy organizace. Nejostřejší polemika proběhla v Klatovských listech, které se staly dalším důležitým tiskovým orgánem „českého národněsocialistického hnutí". Tradiční krajanský list se v době okupace dal cele do služeb antisemitismu a zároveň útočil proti publicistům, kteří se do služeb „nového řádu dali teprve nedávno. Lažnovský, jemuž vlajkaři vytýkali předválečné přátelství s židy (pro svůj vztah k Jindřichu Kohnovi, který Lažnovského na začátku třicátých let podporoval, byl nazván „židovské odstávče, pro článek k padesátinám Josefa Hory zase „skrytým levičákem), odpověděl nejpručeji. Vlajkaře nazval „směšnými agitátory", kteří používají „židovských metod", domýšlivými figurkami, politickými diletanty, kteří nemají smysl pro psychologii národa. Když Heydrich na konci 1941 vytvářel novou garnituru české kolaborace v čele s Moravcem, bylo již zřejmé, že se vlajkaři musí vzdát svých mocenských ambicí a že jim zbývá pouze možnost integrovat se do nově vzniklých pronacistických struktur. Část vlajkařů vytvořila základní kádr Moravcovy osvětové služby (Hugo Tuskány) nebo Kuratoria pro výchovu mládeže (František Teuner, Miroslav Potužník) a často spojovala tyto funkce se službou gestapu. „Nepoučitelní, kteří se nemohli zbavit své vize, že jako praví národovci budou spoluvládnout v protektorátu, byli na rozkaz K. H. Franka internováni.

 

[...]

 

(Revolver Revue č. 50/2002)