Anticharta

Jádro publikace tvoří reprint stránek poprvé otištěných v Revolver Revue č. 33/1997: u příležitosti dvacátého výročí Charty 77 jsme na nich prostřednictvím dobových dokumentů a základních faktů představili kampaň namířenou proti skupinám The Plastic People of the Universe a DG 307 a následně proti Chartě 77. Po pěti letech jsme se k tématu tzv. Anticharty vrátili nejen proto, že 33. číslo RR bylo brzy rozebráno; skutečnost, že od zmíněných událostí uplynulo dnes již čtvrtstoletí, přináší příležitost k pohledu z většího odstupu. Zároveň posledních pět roků ukázalo leccos v novém či ostřejším světle a souvislostech.

Objevili jsme také materiály, které v přítomném svazku zveřejňujeme prvně – fotografie z archívů ČTK, jejichž část zde reprodukujeme v obrazové příloze, v RR č. 33 nevyšly a většina z nich dosud nebyla publikována ani jinde, i když tvoří jedinečné svědectví o průběhu a atmosféře antichartistického setkání v Národním divadle 28. 1. a v Divadle hudby 4. 2. 1977. Monstróznost celého aranžmá, jeho stranický duch, zaražené, ale překvapivě často i zcela bezstarostné výrazy slavnostně vystrojených účastníků, nálada leckdy až „pohodová“, ochotné a disciplinované fronty u podpisových archů, jejich signování i jejich samotná podoba – to vše vypovídá o mnohém a zpochybňuje řadu mýtů, jimiž jsou tato událost a podíl naší „elity národa“ na ní opředeny a ospravedlňovány. Mohl například někdo považovat archy s tak výrazným záhlavím, které byly nadto podle dostupných pramenů signovány vždy až v závěru setkání, za pouhé prezenční listiny na akci nezřetelného záměru, jak se s oblibou traduje zejména v souvislosti s osobou Jana Wericha? Patrně stěží, ukazuje se ovšem, že nejen v době ideologického útlaku, ale i v letech posledních dává značná část české společnosti přednost milosrdným báchorkám před pravdou a neposkvrněný obraz idolů, většinou z řad „pánů“ herců či „mistrů“ zábavy, střeží s nebývalou pečlivostí – paradoxně jistě i proto, že právě selhání, jakkoli zastírané, je právě tím, co osudy a životy vyvolených „miláčků národa“ může přiblížit běžným a všedním životům jejich ctitelů z řad „obyčejných“ smrtelníků. Populismem – a také ovšem neprofesionalitou – lze pak vysvětlit, proč například žurnalistka z Lidových novin opakovaně (21. a 25. 6. 1999) o Jiřině Jiráskové tvrdí, příznačně u příležitosti jejího vítězství v anketě o „nejsympatičtější ženu roku“, že „odmítla podepsat Antichartu“. Přitom sama herečka se pokusila svůj podpis vysvětlit, žel poněkud nepřesvědčivě, ve vlastní memoárové knize, jak o tom zevrubně referoval Milan Churaň v témže periodiku (13. 1. 2000). Obdobně jiná novinářka (LN 2. 11. 2001) pod sugestivním mezititulkem „Odmítl jen Suchý“ přičinlivě cituje svědectví bývalého vedoucího odboru zábavných programů Pragokoncertu Zdeňka Škrabala, že „žádný z umělců, kteří vyjížděli na turné do zahraničí – s výjimkou Jiřího Suchého –, podpis pod antichartuneodmítl“, a přitom ji nenapadne alespoň konstatovat, že Rudé právo (12. 2. 1977) jméno zakladatele Semaforu pod tzv. Antichartou otisklo.

Nelze se pak ovšem divit, že dnes „myši mají pré“. K jevům dosud zmíněným nutno přičíst vysokou míru polistopadové benevolence, ba přímo vstřícnosti, kterou (i) vůči signatářům tzv. Anticharty projevili četní bývalí chartisté a disidenti s vlastní pošramocenou, to jest komunistickou minulostí padesátých a šedesátých let, ale také osoby do listopadu 1989 vždy politicky bezúhonné, k nimž patří v prvé řadě Václav Havel nebo třeba Bohumil Doležal. Jiří Ruml signatářům tzv. Anticharty ve fejetonu k dvacátému výročí Charty 77 (LN 29. 1. 1997) div nepoděkuje ("Anticharta nám spíš pomohla, než jen uškodila"), Milan Machovec jde ve svých sympatiích ještě dál – prostřednictvím tisku (LN 30. 10. 2000) vyzná Heleně Vondráčkové vděčnost za to, že „po celá ta léta [normalizace] posilovala [jeho] a tisíce, když zpívala 'Miláčku' nebo 'Kde jsi včera byl, se ptám'. Dávalo nám to sílu přežít ten komunistický režim“. Ukazuje tu pan profesor svou slabost pro něžné pohlaví, dělá si legraci anebo je to jen další z projevů humoru nechtěného, jakých najdeme požehnaně i v souvislosti s akcí tak truchlivou, jako byla tzv. Anticharta? V každém případě se zdá, že banalizace a nivelizace postojů, které zdejší občané zaujímali v době normalizace, je u nás po více než deseti letech ve svobodných poměrech již dokonale završena a všeobecně přijata.

Mottem k tomuto neradostnému zjištění by mohla být část interview s Jiřím Kornem, které vyšlo pod názvem „Nemám rád bordel“ (Pátek LN 18. 8. 2000): „Podepsal jste ně- kdy nějakou petici?“ „Podepsal.“ „Jakou?“ „Chartu.“ „Vážně? Měl jste z toho problémy?“ „Ne, žádné problémy, vlastně naopak. Prostě... když teď mluvíte o těch peticích, oni tenkrát udělali takovou... no, to vy nevíte.“ „Myslíte antichartu? [...]“ „No, no, no. Tak to jsem podepsal.“ [...] „A proč?“ „Protože mi nic jiného nezbývalo, když jsem chtěl pracovat.“ Fantasmagoričnost zpěvákovy výpovědi je patrně nepřekonatelná, pozornost ovšem zaslouží i většina výroků jeho kolegů, které představují pestrou typologii přístupů od zatloukání přes mlžení až po zpupnost a agresivitu. Tak například Helena Vondráčková žaluje Jana Rejžka za to, že zmínil její jméno mezi podpisy signatářů v Rudém právu, a tvrdí: „Žádnou antichartu a podobné pamflety jsem nikdy nepodepsala“ (LN 14. 10. 2000). Dagmar Havlová „si podle prezidentova mluvčího Ladislava Špačka ,není vědoma, že by tehdy nějaký takový dokument podepsala‘“ (LN 24. 1. 1998). „U takzvané Anticharty, to jsme skočili na špek, zneužili nás [...]. A to zase taková tragédie snad nebyla, jsem nikdy nesloužil ani nezpíval za tyranů. [...] To jsem měl kliku, že jsem v těch [padesátých] letech, nebo dokonce za protektorátu nezpíva/,“libuje si Karel Gott (Magazín Dnes 18. 10. 2001). A moralista Jiří Menzel? „Běsnění kolem Anticharty se nedalo vyhnout. [...] Dnes je pro člověka, kterej byl tenkrát nanejvýš v Pionýru, snadný to odsuzovat. Připomíná mi to nesmiřitelnost svazáků v padesátých letech. [...] Historická zkušenost poučila, že pokud chce člověk něco dobrýho udělat, musí si někdy umět nechat strčit čumák do louže“ (Pátek LN 27t 9.2001).

V takovém kontextu bohužel už ani nepřekvapí, že jména těch, kteří pocítili potřebu svou účast na tzv. Antichartě veřejně označit za selhání hodné lítosti (Michal Pavlata, Jiří Ornest či Zdeněk Svěrák), spočítáme na prstech jedné ruky. A jeví-li se nám pak dnes celá tzv. Anticharta a její reflexe jako tragédie i fraška zároveň, je už jen v podivné logice věci, že jsme tři výše jmenované muže, kteří se tehdy zachovali ne zrovna statečně, náchylni v současnosti považovat bezmála za hrdiny jen proto, že se při pohledu na vlastní minulost dokázali zachovat - normálně?