Já a Pangur, můj kocour bílý,

měříme spolu stále síly,

Pangur se za myší žene

a já hledám přesné

slovo. Jsme oba ze stejné kaše

v tom, že „na slávu kašlem“,

když na Georgiky, třebas, myslím jen,

zatímco on je dokonale spokojen

se svým osudem. Život v klášteře

nemůže tratit na své nádheře,

dokud existuje nějaký zásadní bod,

s nímž by mohl skoky a švihy o překot

pustit se do křížku a konečně

se zakousnout. Pangur statečně

si myslí o myši škrábající v tmě

to samé, co já o obtížné záhadě,

pak pohlédne pevně jasnýma očima

na bíle natřenou zeď, zatímco já

se soustředím, jak jen to jde

na hranice toho, co lze

člověku poznat. To, jak chytí

hbitě myš, když není zbytí,

s ním sdílím, když zvládnu i to,

co by mi jindy uniklo.

A tak dál to táhnem rovným dílem,

nepřekážíme si odlišným stylem,

pěstujeme vznešené umění,

jež srdce naše osvítí a promění,

Pangur zas zabíjet je připraven,

veden svým neomylným instinktem,

zatímco já, rychle a jemně

osvětluji to, co vypadalo temně.

(Přeložil Petr Mikeš)