Andrej Stankovič 1999–2001

Nikolaj vyprávěl, jak Rudé právo vydalo po srpnu 1969 nějakou propagandistickou příručku a fotografii na titulní straně vévodila mezi protestujícími proti sovětské okupaci jeho tvář. Domnívám se, že také říkal, jak si potom oholil vousy.

 

Nikolaj připravil pro bratislavské nakladatelství update studio povídky Petra Kouby s názvem Dryjáky. Vyšly s vročením 1999. Při uvedení v Paměti, tehdy ještě v Truhlářské 3, z nich četl úryvek, o čtrnáctiletém chlapci, který touží dostat k Ježíšku kolo Favorit. Považoval jej za nejkrásnější pasáž v celé knize.

Někdy v té době doporučoval mé pozornosti texty Jiřího Plačka a jeho literární pozůstalost (úryvky publikovala Revolver Revue č. 19/1992).

 

Také v Paměti, již dříve, v prosinci 1999. Zapamatoval jsem si tehdejší Nikolajovu větu: „Proč, když Osvětim přežila taková věc jako kýč, by neměl přežít Bůh?

 

Nikolaj prolomil rozpaky „tvářistů“ nad Ladislavem Dvořákem – napsal o něm pro vzpomínkové pásmo chystané do RR č. 41/1999 jako první. Další, Emanuel Mandler a Zbyněk Hejda, se pak přidali. Rozpaky vyplývaly z někdejší roztržky ve Tváři, při níž se L. Dvořák přiklonil na stranu Václava Havla. Nikolaj, když psal vzpomínku, dosluhoval –vystaven nepřízni shora – jako knihovník na Havlově Pražském hradě.

 

Po vynuceném odchodu z Hradu měl odvahu vstoupit do redakce Lidových novin mezi mladé polistopadové dravce, kteří si pletou informaci s reklamou a myšlení s ohlupováním, a vedl přílohu Umění a kritika. Na stránkách LN tehdy v letech 1999–2000 během krátké doby dokázal (spolu s Adamem Drdou, kterého přizval do redakce), že novinářskou práci lze i dnes dělat odpovědně a nekompromisně.

 

Jedno z posledních čísel Umění a kritiky, přílohy Lidových novin pro literaturu, film, divadlo a výtvarné umění, bylo věnováno Zbyňkovi Hejdovi k jeho sedmdesátinám a Janu Lopatkovi k nedožitým šedesátinám. Hrdě a radostně vytahoval utahaný Nikolaj výtisky z tašky večer U Tří bojovníků.

Mluvilo se pak mimo jiné o příspěvku Karla Štindla, který vzpomínal Lopatkův oblíbený film Sedm statečných. Při první příležitosti, když film dávali, seděl jsem potom s tužkou, abych si ověřil Karlem Štindlem po paměti uváděnou scénu („...byla Honzovi [Lopatkovi] materiálem, o němž nejvíce přemýšlel...“): „Vzpomínáte si, jak Chris v Sedmi statečných v závěrečné bitce s bandity, kteří léta sužovali chudou mexickou vesnici, střelí jejich šéfa Calveru? Než Calvera zemře, ptá se Chrise: , Proč to děláte, vy, takový člověk?´ A Chris mu odpovídá cosi ve smyslu: ,Já ani nevím.´

Ve filmu Calvera přesně říká: „Ty ses vrátil? Do takový díry? A proč?“ – Chris mlčí.

 

Nikolajův vztah k hudbě. Nikolaj vytáhl mě a Vladimíra Hendricha, trochu jeho adoptivního syna, ale tak si vedle něj mohli připadat mnozí o generaci či dvě mladší, do kina Oko na film Sergeje Paradžanova Stíny zapomenutých předků. Na tom snímku hodnotil – kromě toho, že byl natočen na tehdy převratný fotomateriál – hudbu Miroslava Skoryka.

V závěru vzpomínky na Ladislava Dvořáka pro Revolver Revui Stankovič napsal: „Sedím tu v časném ránu (též okrajovém čase) letošní Smrtné neděle, ze sluchátka v uchu zní Tůmova Stabat mater a já si říkám, v jakém ,okrajovém čase´ se soudem dějin ocitne ta doba, která takto zacházela se svými nejlepšími lidmi.

 

Nikolajovo umění bonmotu. „Já dneska vůbec nepiju, ale eště bych si dal“ (leden 2000, U tří bojovníků, u stolu s Janou Rendlovou, Janem Patočkou, Milanem Kubesem, Josefem Mlejnkem, Ludvou Bednářem, Milanem Churaněm, další si nepamatuju, kolem Nikolaje bylo vždycky plno lidí). Umění slovní hříčky. „Coca-cola – to je ono. Trumfující slogan: PEPSI – JE LEPSI.

A Nikolaj básník – hříčka, banalita, napětí mozkových závitů, které taví a skládají řeč, jednou pomalu a rozvláčně, jindy prudce a vášnivě, násilím do ní buší i ji nechávají dolehnout, znít bez vlastního zásahu, pouštějí slova k životu, v jejich mnohoznačné, ironické, vysmívavé jednoduchosti. Nikolaj milující zkratku, zkrat, zaumnost (přesně ve smyslu Jakobsonových úvah nad Chlebnikovem o poezii jako „násilí na řeči“). Ale ještě jinak: ne meta v zaumnosti, nesrozumitelnosti, ale vůle spolehnout se na situativnost, vystačit s momentem, vydat se pádnosti, která odkryje krystal chvíle, s jiskrou i s jeho trapností, je-li přítomna, s rizikem neporozumění, protože „kontexty“ a zřetele druhého možná (a dost pravděpodobně) jsou jiné; vydat se okamžiku, dokud vtip je vtipem, okamžiku neopakovatelnému a jindy a jinak možná nesrozumitelnému. Někdo to pochopil, někdo ne, ale třeba pochopí jindy, někdo vůbec, možná nikdo nikdy, ale co naplat, co se dá dělat.

 

Houby. Z Nikolajova pohřbu jsme jeli s Honzou Patočkou do Thomayerovy nemocnice za Jiřím Němcem. Rok předtím Nikolaj zorganizoval návštěvu „tvářistů“ u Jiřího Němce na neurologii v Bohnicích. Právě Nikolajův entuziasmus rozhodl, že se tehdy šlo do hospody – a těžce nemocný Jiří Němec, jak jen bylo možné spokojeně, srkal pivo.

Postel s Jiřím jsme 20. července 2001 odpoledne vyvezli na chodbu.

Honza: „Pamatuješ, jak Magor naložil do sklenice od okurek ty hadovky, byly jak vejce, a jak jsme je jedli v Ječné...“

Jiří: „No ty byly...“

Honza: „Magor, ten našel houby i na policejním hřišti, hnojníky, na Břevnově. Houby jsou všude, jen je umět najít.“

Nikolaj, ač jsme o něm nechtěli mluvit, jako by byl mezi námi.

 

(2007)