Andrej

Tolik jsme se s Andrejem neznali, seznámili isme se opravdu až po tom, co jsem se do Prahy začal vracet z Paříže – myslím ale, že jsme se měli spontánně rádi; za něj ovšem mluvit nemůžu, kdykoliv jsem však na něho nerazil, hned mě začal dost vervně tahat do hospody a do rozhovoru. Je prav­da, že v tom mohla převažovat jeho chuť na rozhovory vůbec, která se taky do mne z jeho osobnosti vepsala nejostřeji: kypivá a šumivá radost, s kterou se do nich nořil a kterou v sobě každým novým slovem našlehávala do pěny; která mu sví­tila z očí, svištěla ven mezi rabínským vousiskem a těmi podivuhodnými troskami, které měl místo zubů – a kterou ještě poháněl ke cvalu zas a zas vyráženým „jo? jo?“, opravdovým bojovým povykem, jímž toho druhého nevybízel tolik k porozu­mění jako spíš k prostému sdílení radosti z jízdy. Jako by slastně a spiklenecky upozorňoval: „Vidíš, zase jsme v tom...!“

 

Přirozenou součástí jízdy pro něj byly i citáce vlastních básniček, často jen stručných – ale podivuhodně v sobě zavi­nutých – špílců a „aforismů“; vznikaly zřejmě samy hlavně z rozhovorů a setkání, jejichž okamžité spiklenectví prodlužo­valy ze hranici chvíle a vzdávaly mu poctu. Jeho poesie je tím sice trochu anekdotická, zároveň ale zvláštně podstatná. Vždycky mě tak mrzelo, že se vzhledem k přemíře místních, osobních a příležitostných narážek vzpírala tomu, abych, z ní něco přeložil do francouzštiny: právě tou zarputilou „soukromostí“ a spjatostí s osobními zážitky – tou věrností kum­pánům z neoficiálního podzemí a zákulisí společenské scény – jako by totiž shrnovala to nejlepší z českého duchy a jeho vzdorné podezíravosti vůči veřejným proslovům, vnějším úkolům a vůči velkohubosti Ideologií.

Jako ti nejlepší z „tvářistického“ okruhu myslel a soudil Andrej prosně, lidi stejně jako knihy nebo filmy, a právě pro­to, že nešel na věci přes neosobní Pravdy, ale přes vlastní přirozenou vnímavost, vidění a cítění. Rázem tak napří­klad rozeznal skutečnou hodnotu ve filmech Karla Vachka a fa­lešnou v Menzelových, a psal o tom s otevřeností, která se na věřejné scéně moc netrpí. Taky mu to nezapomněli, nejen ti přímo potrefení, ale i ti, kteří v nich viděli ohroženo vlastní smlouvání se skutečností, sebeujišťování o nutnosti kompromisu a svou iluzi o významu kariéry, kterou na něm založili. Mstili se mu, jak mohli, stejně jako Lopatkovi, jehož proti nim právem postavil; jeden po něm šel sprostým článkem, jiní ho z prezidentské knihovny, kde po létech strádání našel slušné místo, bez zábran vytlačili do trapného ajnclíku vedle záchodků. Nemohli jistě tušit, s jakým gustem to bude Andrej vyprávět – během další jízdy – a jak upřímně se přitom bude smát. Sotva by taky pochopili, že se stejně jako jim chechtá sám sobě...

 

(2002)